V hostinci U Zlatého kola měli i písečtí žebráci vlastní stůl
Jak žil básník Adolf Heyduk? Proč hotel U Zlatého kola hostil žebráky a kdo postavil hotel Otava? Zdi píseckých domů znají odpovědi.
1. Dům Adolfa Heyduka
Dům v Tyršově ulici umožní nahlédnout do soukromí Adolfa Heyduka. Jednoho z májovců, který byl za své básnické dílo poctěn přídomkem Pootavský slavík.
Dokonce není problém navštívit jeho byt a v mžiku se přenést o století zpět. „Lidé sem chodí hlavně v květnu
a červnu,“ říkají manželé Bolardtovi, kteří dnes v domě bydlí.
Zpěvná labuť a pegas na fasádě novorenesanční budovy se dvěma štíty připomínají kolemjdoucím, kdo v tomto domě více než dvě desetiletí žil. Symboly básnictví patřily k návrhu profesora a básníka Adolfa Heyduka, podle něhož dům v Tyršově ulici architekt Jan Koula postavil. Psal se rok 1900 a Heyduk v Písku pracoval čtyři desítky let.
Do té doby bydlel se svou o pětadvacet let mladší manželkou Emilkou v Palackého sadech. Byla dcerou známého restauratéra Reinera, který tam vlastnil dům.
Manžele zasáhla v srpnu roku 1878 krátce po narození smrt dcery Jarmily. Stejný osud čekal také druhorozenou Lidku. Nedožila se ani čtyř let.
„Dokonce máme v expozici suchou květinu od Jana Nerudy, kterou tenkrát jako kmotr první dcerky přinesl. Přes sto let starou!“ upozorňuje průvodkyně Lenka Bolardtová.
Do domu v Tyršově ulici, kam se manželé přestěhovali, zavítal v roce 1920, při oslavě pětaosmdesátých narozenin básníka, dokonce prezident Tomáš Garrigue Masaryk.
Větší část bytu manželů Heydukových si mohou návštěvníci prohlédnout v Památníku Adolfa Heyduka, který patří Prácheňskému muzeu. V salonu či pracovně uvidí původní zařízení a fotografie. Ke kuriozitám patří porcelánový klozet zdobený malovanými květinami a nápisem Vindobona.
„Dokonce si ho někteří návštěvníci pletli s toaletou a chtěli na něj chodit. Tak jsme tam radši dali provaz,“ říká
s úsměvem Bolardtová.
2. Otava
Bývalý hotel Otava na rohu Chelčického a Komenského ulice znají Písečtí pod starším názvem Dvořáček. Jméno připomíná píseckého lékárníka Rudolfa Dvořáčka, který ho nechal v roce 1899 postavit na zbořeništi, kde osmatřice let před tím stála Budějovická brána.
Hotel nazval velmi loajálně, U Arcivévody Františka Ferdinanda. Na tehdejší dobu měla třípatrová budova s padesáti pokoji komfortní vybavení. Třeba elektrické osvětlení, domácí telegraf, vodovod, koupelny nebo ústřední topení.
„Teď už dům spoustu let neslouží jako hotel. Je tady Jihočeská restaurace, Dance Club Canal la Manche a kanceláře pojišťovny Uniqua,“ přibližuje současné využití budovy servírka Tereza Hořejší.
Tvůrce Dvořáčkova hotelu spojuje smutný konec. Architekt Rudolf Štech neměl právě šťastný osud. Ačkoli podle jeho plánů vystavěli mnoho domů, jejich stavitel se v posledních letech své kariéry dostal do tíživé finanční situace. Po poslední nevydařené smlouvě odešel z kanceláře notáře do své mistrovské budovy, plzeňské synagogy, a tam si přitáhl smyčku na krku.
Tragický konec života měl i lékárníkův syn, hoteliér Rudolf Dvořáček. „Čtrnáctého května 1945 seděl se sousedem řezníkem Janem Trojanem, před domem a vojín Rudé armády nezvládl zatáčení svého pásového auta. Přimáčkl oba ke zdi a na místě je zabil. Pak odjel, jakoby se nic nestalo,“ říká ředitel Prácheňského muzea Jiří Prášek.
Dvořáčkův hotel zaujme každého návštěvníka Písku především svou výzdobou. Výjevy z dějin Písku a širokého okolí jsou dílem dvou malířů. Podle návrhů Mikuláše Alše je realizoval méně známý Josef Bosáček, rodák z Příbrami a původně vyučený pekař.
Jiří Egermaier vzpomíná na svého prastrýce Bosáčka, jak v mládí sváděl vnitřní boj pekaře a malíře.
„Po návratu z Vídně do Příbrami mu rodiče vůbec nerozuměli. Na svých cestách občas zabloudil do kostelů, kde obdivoval nástěnné malby a náboženské obrazy. Řemeslo ho přestalo bavit a myšlenky obracel k malování, ve kterém spatřoval svoji budoucnost,“ říká.
Pokoušeli se ho vrátit k pekařině, ale marně. Josef si nehleděl práce a na kdejaký papír kreslil své vidiny a bochánky často nechal spálit.
Závěrečné čtvrtstoletí života přineslo opomíjenému umělci velké změny. Po sebevraždě architekta Štecha se musel vystěhovat z bytu v jeho vile. Další roky strávil se svým nemocným bratrem, knězem Vincencem, kterého ošetřoval na faře u poutního kostela Maková. Po jeho smrti roku 1918 prožil posledních šestnáct let jako poustevník v jedné malé místnosti bývalého chléva.
3. PPP
Dnes do nepříliš vzhledné budovy na Alšově náměstí chodí Písečtí na nákupy bot či oděvů, dříve tam bylo oblíbené posezení u kávy nebo dobré večeře. Řeč je o obchodním domě PPP, který býval v době své slávy hotelem U Zlatého kola.
„Po válce už byl ve špatném stavu, koncem šedesátých let minulého století tam zřídili prodejnu pletařského průmyslu,“ připomíná proměny slavného domu ředitel muzea.
Málokdo ví, že současná budova s číslem popisným jedenáct, dříve sedmdesát čtyři, stojí na parcelách původních dvou domů. Ten nárožní naproti poliklinice vlastnil a obýval táborský hejtman Chval z Machovic. Prodal ho v roce 1434 a od roku 1620 bylo stavení desítky let pusté.
V tomtéž tragickém roce se stal sousední dům spáleništěm. Po mnoha letech tam vznikl dům, který musel být spolu s nárožním prodán kvůli dluhům majitele Vavřinci Eislerovi.
Od roku 1761 byly oba domy považované za jeden. V roce 1848 jej získal Tomáš Říha, jenž v něm zřídil hostinec U Zlatého kola.
V prvním píseckém hotelu Zlaté kolo, jak se mu stručně říkalo, měla místnosti Měšťanská beseda. Hlavní středisko inteligence písecké, jak o ní psal historiograf Písku a profesor zdejšího reálného gymnázia Jan Matzner.
„Koncem devatenáctého století byly zejména první měsíce roku tradičně ve znamení tance, všemožné spolky tu pořádaly věnečky, zábavy a plesy,“ přibližuje rušný život Zlatého kola před více než stoletím Jiří Prášek.
Nejoblíbenější kapela, a to nejen v Písku, ale i v celém širokém okolí, bývala místní ostrostřelecká. U Zlatého kola hrávalo dvacet osm uniformovaných muzikantů pod taktovkou kapelníka Silvestra Šímy při pravidelných koncertech každou druhou sobotu.
Právě v tomto hotelu se koncem devatenáctého století začali scházet žebráci. Dvakrát v měsíci si zpříjemnili nedělní odpoledne, pojedli, popili a ještě každý dal pět krejcarů do společné kasy. Nejprve měli jen rohový stůl v přední místnosti, ale žebráků přibývalo a v roce 1910 se jich tu na prosincové výroční schůzi sešlo dvaadevadesát.
Vzájemně si říkali žebráku a peníze vybrané za celý rok vždy rozdělili na charitu. Nezapomínali dokonce ani na dobročinné plesy. Svému spolku dali trefné jméno Žebrácká elita.
Nejednalo se pochopitelně o skutečné chudáky, k žebrákům patřili také někteří přední občané města. Proč se tedy takto pojmenovali?
Zprvu šlo o ironickou reakci na arogantní výrok manželky váženého obuvnického mistra, která na pozvání ke stolu odpověděla slovy: „Mezi takovou žebráckou elitu nepůjdu!“ Název stolní společnosti se ujal a vydržel čtyřicet let. Za tuto dobu spolek potřebným rozdal přes čtyřicet tisíc korun, což byly tehdy opravdu velké peníze.