V jejich obchodě lidé nakupovali už před válkou

Vybrat si nový kabát u Sterna a boty u Brammera. Zajít si pro mýdlo ke Chmelíkovi, pro látku na šaty ke Krakauerovi a šumivé limonády koupit u Klečky. Podobně trávily všední den za první republiky v Hodoníně stovky lidí. „Prvorepubliková idyla se ale ještě úplně nevytratila. Některé podniky fungují v Břeclavi a Hodoníně dodnes,“ upozorňuje ředitelka Masarykova muzea Irena Chovančíková.

Vyhlášené obchody nezničila druhá světová válka, bombardování spojeneckými vojsky ani znárodnění komunisty. Zavedené podniky si jejich majitelé dokázali udržet po generace.

Zelené peklo

Jedním z legendárních podniků je břeclavská drogerie U Kubátů, která funguje už přes sto let. „Drogerii založil můj dědeček Josef Kubát, který se ve Vídni vyučil lékárníkem. Prodával v ní až do roku 1939, kdy musel s rodinou utéct před fašisty do Prahy. Na konci války obchod vybombardovali Američané. Dědeček ho opravoval až do roku 1952. Pak ale přišlo znárodnění a komunisté mu sebrali obchod i celý dům,“ popisuje pohnutou historii drogerie Josef Kubát, který zdědil jméno právě po svém dědečkovi.

Dodnes se po zakladateli drogerie zachovaly knihy plné receptů, podle kterých vyráběl drogistické zboží. „Je mezi nimi i recept na vyhlášený likér, který dědeček sám vynalezl. Vyráběl se ze třiceti druhů bylin a jmenoval se Zelené peklo,“ popisuje Kubát.

Po revoluci získal dům v restituci zpátky a rozhodl se v dědečkově odkazu pokračovat. „Považoval jsem to za svoji povinnost,“ dodává.

Dalším vyhlášeným rodinným podnikem v Břeclavi je cukrárna U Krpálků. Tu založil v polovině dvacátých let vyučený cukrář Jaroslav Krpálek. Dnes se o cukrárnu stará jeho vnučka s manželem. „Začínali jsme na počátku devadesátých let, kdy nám dům vrátili v restituci,“ vzpomíná s úsměvem majitel Jaromír Pavlacký, který se do slavné cukrářské rodiny přiženil.

„Stará paní Krpálková, která cukrárnu se svým manželem zakládala, spálila všechny rodinné recepty. Věděla, že už se návratu k živnosti nedožije. A tak nám nezbyl ani recept na slavnou Krpálkovic zmrzlinu, která byla mezi lidmi velmi vyhlášená,“ popisuje majitel cukrárny.

Za téměř dvacet let novodobé existence cukrárny si už vytvořili nové recepty. „Proslavili jsme se hlavně píseckým dortem. Vsázíme také na tradiční zákusky a na prodej likérů a dárkových balíčků. Uživit se ale není jednoduché, protože v Břeclavi je velká konkurence,“ tvrdí Pavlacký.

Do povědomí Břeclavanů se zapsal také hostinec Hanačka, který spolu se svým manželem Josefem založila na začátku třicátých let Marie Kelemenová. Pocházela z Hané a podle toho také hospodu pojmenovali. „Moje babička byla dcera ředitele břeclavského pivovaru. U nás v hostinci se také v roce 1996 vytočil poslední sud Podlužanu poté, co pivovar skončil s jeho výrobou,“ říká majitelka hostince Olga Kelemenová.

Duší hostince byla její babička Marie Kelemenová. „Od mládí se věnovala divadlu, zpěvu a hudbě. Ve své hospůdce ráda hrála na klavír a na další hudební nástroje. Proslavila se svým mateřským přístupem k zákazníkům,“ zavzpomínala na svoji babičku Olga Kelemenová.

Čtveřici břeclavských prvorepublikových podniků uzavírají lahůdky U Klimičků. Ty na začátku čtyřicátých let založil Stanislav Horáček, který se do Břeclavi přistěhoval z Vysočiny. Na předválečnou tradici obchodu navázala v devadesátých letech jeho dcera Věra Klimičková se svojí rodinou.

„Můj tatínek pro obchod žil. Neexistovalo, že by něco nesehnal. Měl i vlastní pražírnu kávy a vařil šunku, na kterou před obchodem stály fronty. Proto strašně těžce nesl, když mu obchod za komunistů sebrali,“ vzpomíná jeho dcera.

Po zestátnění zůstal v domě obchod s potravinami. „Byla tam prodejna Pramenu. Obchod si dokázal udržet vysokou úroveň. Daly se v něm sehnat třeba banánky v čokoládě nebo mandarinky, které jinde nebyly,“ líčí Klimičková.

Těsně po restituci, díky které dostala obchod zpátky, jí zemřel manžel. „Neměla jsem myšlenky vůbec na nic, a tak jsem obchod na několik let pronajala. Vlastní potraviny jsme si otevřeli až v roce 1997. Vedoucí obchodu je moje snacha a vypomáhají v něm i moje vnučky. Snad to tatínek někde nahoře vidí a má z toho radost,“ svěřuje se.

Začátky podle ní nebyly jednoduché. „V obchodě pracoval i můj syn, který nám vozil zboží. Neměli jsme ale moc peněz, a tak musel dostat výpověď,“ směje se sympatická žena a dodává, že obchod vynáší rodině akorát tak na uživení.

„Na žádné velké zbohatnutí to není. Máme tu ale takové domácké prostředí. Chodí sem hodně stálých zákazníků. S každým si ráda popovídám, a tak znám už i jejich životní příběhy,“ říká vedoucí obchodu Dagmar Klimičková.

Pleťový krém Maryša

V Hodoníně přežila z prvorepublikových obchodů jen parfumerie Mühlbauer na Národní třídě. „V osmatřicátém roce ji tam založil můj otec Karel Mühlbauer, který byl vyučený drogista. Obchod pojmenoval po roce založení číslicí 38, protože si lidé jeho příjmení nemohli zapamatovat. Kromě parfumerie a drogistického zboží tam prodával fotografický materiál značky Kodak,“ vypráví jeho syn Karel Mühlbauer, který se věnuje také svojí veterinární praxi.

„Vzpomínám si na otcův slavný výrobek, pleťový krém Maryša, který měl svoje originální balení. Pro mě jako pro veterináře je zajímavé, že si tehdy drogisté předávali speciální knížku o léčení nemocí u zvířat,“ vzpomíná. Je rád, že se jeho rodiče dožili znovuotevření v devadesátých letech. „Vlastně jim to oběma prodloužilo život, když viděli, že obchod znovu funguje,“ dodává Mühlbauer.

Do obchodu se dodnes vracejí z nostalgie zákazníci, kteří si ještě pamatují původní obchod jeho otce. „Vždycky mě učil, abych v obchodě vsázel na kvalitu, odbornost a vstřícnost. Tedy na vlastnosti, které se už dneska vytrácejí. To je také jediná šance, jak ještě v konkurenci velkých supermarketů přežít,“ uzavírá Mühlbauer.