V kontejneru našli tanga i kočku

Vytříděná plastová lahev může Táborské zahřát v bundách nebo jim posloužit jako taška.

„Fakt věříš, že má cenu třídit plasty? Že to nehodí na jednu hromadu?“ ptal se mě kamarád. „No jasně, že má!“ odpověděla jsem idealisticky. A za týden na to mám možnost sledovat, kde skončí PET lahev, kterou Sedmička vyhodila do kontejneru na Starém městě.

„Za chvíli uvidíte, co jsou Táborští schopní hodit do plastů,“ varuje mě v šest ráno Marián Varga, vedoucí separovaného odpadu. V táborské provozovně odpadové firmy mě přidělí řidiči Milanovi Ciprovi.

„Kolega prý z kontejneru málem vysypal člověka. Lidi ze Sojčáku volali, že mají povalený kontejner. Řidič ho jel narovnat a najednou strašný jekot. Lezl odsud bezdomovec,“ vypráví Milan, který tříděný odpad vozí rok a půl.

Dnes se s autem čtyřikrát otočí, aby tisíce „PETek“ doručil na třídičku. Mezi nimi i tu naší. Staré město patří do Milanova rajonu. Zdržují ho hlavně nevhodně zaparkovaná auta, v zimě prý i nahrnutý sníh. „Co kdyby sem chtěli zajet hasiči? “ podotýká.

Zdržením je i odpad složený vedle. „Kontejner je plný, lidi to položí k němu. Kolikrát stačí zatlačit a místa je dost,“ vysvětluje, zatímco ovládá hydraulickou ruku. Lidé prochází pod ní. „Oni se snad vůbec nebojí,“ komentuje Milan.

Prší. Mám nakázané zůstat v autě. Místo deště tak zažívám zemětřesení, jak houpající se kontejner háže autem a věci padají z palubky.

U popelnic u Jordánu potkáváme Marcelu Červenkovou. „Třídím vše. I nápojové kartony. Ale zdá se mi, že jinak to moc lidi neřeší,“ říká. V tu chvíli přichází asi třicetiletý muž a do smíšeného odpadu cpe pytle, v kterých prosvítá několik „PETek“. Milan pokrčí rameny a vyrážíme na třídičku do Chýnovské ulice. Tam kromě plastů vysype i mě. Ujímá se mě vedoucí Marián Varga. „Plasty třídí ženské podle barev. Zvlášť barevný a bílý igelit, drogerie a kelímky,“ ukazuje na slisované balíky. V modrém skončí i PETka ze Sedmičky.

Všímám si kontejneru, z kterého kouká autíčko, plata na vajíčka, lahve od Sava a oleje. „Neprodejné plasty. Nikdo z nich nechce nic dělat. Jdou do komunálního odpadu,“ vysvětluje Varga. Takových je podle něj minimum. Většinu vytřídí.

V o pět čísel větším pracovním oděvu se jdu seznámit s kolegyněmi. Kristýna, Iveta, Vladěna, Marcela a další Kristýna. „Kde článek vyjde? V Sedmičce? My si ji tu pak vyhrabeme,“ vtipkují a dozvídám se, že den předem tu měli pěkný puch. „Po páse přijely pleny. Ty dospělácké!“

Lidi? Proč to házíte do plastů? Říkám si, když jdu k pásu. Co asi přijede mně? Tanga, podprsenka, pomáda na rty, cédéčko Barbry Streisand, nočník. To jsou mé úlovky. Pohoda, žádný mrtvý pes, kočka nebo vyvrhnutý králík, o kterých vyprávějí kolegyně.

Nejvíc páchne mléko

Dost svižným tempem rozdělujeme PET lahve. Zelené, bílé, modré a ty ostatní. Tu naši mezi nimi těžko poznávám. Nebo ještě leží na obrovské hromadě, kterou třídění čeká?

Některé lahve jedou zmáčklé, ostatní mačkáme my. Nejhorší je mléko a jeho omračující „vůně“. „Víno, pivo, jogurty. To je taky šílený puch,“ dodávají ženské. Kéž by to lidi zmáčkli doma a ušetřili nás smradu! Při pauze na oběd se dozvídám, že nejdéle v třídičce pracuje Iveta. „Od šestnácti jsem byla v Otavanu, pak skončil a já nemohla sehnat práci,“ vypráví. Manžel se doslechl o třídičce a už osm let stojí Iveta u pásu za šest tisíc měsíčně. Kristýna mívala dobrý plat u firmy na výrobu potahů do aut. Ta ji poslala na vyšetření nohou. „Doktor napsal, že taková práce je pro mě nevhodná. A vyhodili mě,“ popisuje. Na třídičce musí stát na nohou opět celý den.

Podle Stanislava Duška tu plno lidí nevydrží. „Odradí je smrad, nestíhají, nezvládnou to fyzicky,“ vypráví a lisuje „PETky“ do balíků. Ty vyráží za zpracovateli.

V taškách z nich si někdo odnese nákup. Na kelímcích a obalech od kosmetiky si lidé posedí u grilování. Mohou z nich být i stěny u dálnic. Vyhozená redakční lahev možná někoho zahřeje v bundě nebo spacáku.