V Le Mans ujel na in-line bruslích 544 kilometrů. Za 24 hodin

Příprava na závod mu trvala dva roky. Jenom letos zdolal v tréninku 1500 kilometrů na lyžích, 4000 na kole a 3500 na bruslích. Tvrdá dřina se vyplatila. Při nejslavnějším in-linovém vytrvalostním závodě na světě – 24 hodin v Le Mans – skončil na druhém místě. Na francouzském okruhu zvládl za jeden den 130 kol, tedy 544 kilometrů. „Letos jsem si závod užíval. Únava přišla až později. Nejhorší to bylo druhý a třetí den,“ říká pardubický in-linista Štěpán Kučera. Jak člověk vypadá po takovémto závodě?
Jak kdy. (smích) Letos to ale bylo dobré. Dojel jsem, sundal si brusle, dal si sprchu a byl jsem normálně schopen chodit. Nohy mně jely dobře celý závod. Jenom v první třetině jsem měl problémy s jídlem a pitím.

Loni jste chodit nemohl?
To rozhodně ideální nebylo. Čtvrt hodiny jsem seděl ve sprše a nebyl jsem schopen vstát. Letos se projevilo, že jsem se připravoval od minulého roku.

Slavný okruh jste zdolal stotřicetkrát, to už musíte znát každou zatáčku, každý šrám na trati.
Je to tak. Ke konci je proto těžké udržet koncentraci, ale je to důležité, protože trať je hrozně členitá. Je tam jedno prudší stoupání a jedno hrozně prudké klesání. Tam se jezdí šedesát, sedmdesát kilometrů v hodině.

Jak probíhá trénink na takový závod?
Určitě je na to potřeba speciální příprava. U mě to bylo osm měsíců intenzivního tréninku. Maximálně jsem v rámci jednoho jel třináctihodinovku. Je to strašně spravedlivé. Kolik toho člověk natrénuje, podle toho zajede výsledek. Ošidit se to nedá. Během čtyřiadvaceti hodin se ukáže, jestli na to někdo má, nebo nemá. Štěstí v tomto případě nerozhoduje.

Co bylo při závodě nejtěžší?
Únava a vyčerpání ani ne. Samozřejmě záleží na tom, jak si člověk rozvrhne síly, jídlo a pití. To je nejdůležitější. Bez správného přísunu energie to nejde. Je potřeba ho naplánovat a hlavně dodržovat. Navíc bylo první den kolem čtyřiceti stupňů, takže jsem každou hodinu vypil přibližně litr vody.

Energii doplňujete v průběhu celého závodu?
Když má člověk hlad a žízeň, tak už je pozdě a těžko se z toho dostane. Do sebe jsem dostal každou hodinu a půl něco. Většinou se jídlo dostává do jízdy. Měl jsem sice naplánované přestávky po třech hodinách, ale Bohužel se mi z pohledu jídla a pití nevydařila první třetina závodu, takže jsem musel přestávky rušit, abych zajel slušný výsledek.

Ultramaratonští běžci si musí v průběhu závodu vyměňovat body za stále větší, jak je to u vás?
24 hodin bych ještě nepovažoval za ultramaraton. Ten považuji za závod, který se jede víc jak dva dny. Letos jsem brusle střídal. Mám dva typy maratonských modelů. Každá tlačí trochu jinak, takže to bylo ideální. I když posledních jedenáct hodin jsem odjezdil v jedněch, protože čas na odpočívání a přezouvání nebyl.

Taktizuje se hodně?
Pokud chcete zajet výsledek, tak tam určité taktizování je. Minulý rok jsem se tam vlastně jel jenom projet, zjistit, jak to tam vypadá a letos jsem si jel zazávodit. Chtěl jsem se dostat na bednu. Pravý závod začíná po dvanácté hodině, kolem šesté hodiny ráno. Někdo může jet první polovinu famózně a pak odejde.

Dokázal byste ještě po závodě pokračovat dál?
Byl jsem na čtyřiadvacítku mentálně připravený. Těžko říct, kolik bych dokázal ujet. Kdybych se připravoval na třicet nebo čtyřicet hodin, možná by se to dalo. Ale chtělo by to zase přípravu. Nejsem ten typ, který si řekne – jo a teď pojedu šedesát hodin a dám to z fleku. V závodě jste dojel o dvě kola druhý, takže máte stále co překonávat… Mám, ale dám si chvilku pauzu, protože teď jsem trénoval dva roky v kuse, každý den dvě až osm hodin. Bere to hodně fyzických i psychických sil. Veškeré záležitosti, týkající se rodinného a společenského života, jsou odsouvané do pozadí. Asi bych teď nenašel správnou motivaci, abych se příští rok mohl znovu zúčastnit. Takže brusle na nějaký čas odložím.

Byl závod finančně ohodnocený?
Vrcholný podnik to je, ale žádné prize money v tom rozhodně nejsou. Dostal jsem pěkný pohár. Je to sice populární sport, ale ne tak, aby se tam hrnuly sponzoři. Jedná se o prestiž, výsledek a o překonání sama sebe.

Dokážete se vůbec ještě jít jen tak s přítelkyní projet na bruslích?
No, už moc ne. (smích) Zrovna jsme spolu řešili, kdeže jsou ty časy, kdy jsme jezdili ruku v ruce, ujeli jsme dvacet kilometrů a byli jsme spokojeni. Ale myslím si, že se k tomu teď rád vrátím.

Máte před sebou nějakou další sportovní výzvu?
Chtěl bych zkusit ultramaraton na bruslích nebo na kole. To je ale vzdálená budoucnost. Na kole se například jezdí dvou až třídenní závod Race cross Europe, přes země Visegrádské čtyřky, což je zhruba 1200 kilometrů. Známý je závod kolem Slovinska, nebo závod přes Rakousko, kde je limit šest dnů. Tam se jede asi 2000 kilometrů přes Alpy. No a pak samozřejmě Race Across America, což je 5000 kilometrů ze západního na východní pobřeží Spojených států. To je ultimátní cíl všech ultramaratonců.

Takže?
(Smích) Nějaké plány jsou, ale je to opravdu vzdálená budoucnost. To se dá jezdit i za deset let. Teď to musíme nechat chvilku spát.