Do dění po událostech v listopadu 1989 v Hradci Králové se zapojil i Pavel Rytíř. Podle svých vzpomínek se o tom, co se událo na Národní třídě v Praze, dověděl až ze zahraničního rozhlasu. Televize totiž tehdy zpočátku mlžila.
„Slyšel jsem o zmlácených účastnících průvodu, stávce studentů, herců a nakonec o založení Občanského fóra v Praze,“ zavzpomínal Rytíř, který pracoval v podniku Orgatex v Hradci jako programátor - analytik.
Vzpomínky zachytil na magnetofon
V úterý 21. listopadu vznikl v podniku stávkový výbor a Rytíř se stal jeho mluvčím. „To znamenalo i spojení se stávkovým výborem hradeckých vysokoškoláků, pro které jsme uspořádali peněžní sbírku a pozvali je na pátek do Orgatexu, a také spolupráci s právě vznikajícím Občanským fórem ve stávkujícím divadle,“ řekl Rytíř.
Na týden od 20. do 27. listopadu má i jiné vzpomínky. Ty míří k tomu, jak si na stařičký kazetový magnetofon nahrál z televize první prohlášení Občanského fóra, rozhlas hrál Waldemara Matušku, v televizi běžely záběry ještě s tendenčním komentářem na „ty spousty lidí“ na pražském Václavském náměstí, Alexandra Dubčeka a Martu Kubišovou na tribuně, příchod dělníků z ČKD Praha, vystoupení Miroslava Štěpána v tomtéž ČKD, kde ho zaměstnanci, většinou dělníci, za skandování hesla „nejsme malé děti“ vypískali, a nakonec na záběry ze zcela zaplněné Letenské pláně.
Sám se zúčastnil hradeckých shromáždění na Velkém náměstí, kde promlouval mluvčí východočeského Občanského fóra Josef Vágner či Oldřich Kužílek, a zapojil se do ekonomické komise hradeckého Občanského fóra.
Přestože události nabraly rychle na spádu, stále vládly obavy z dalšího vývoje událostí.
„Ve stávce byla na hradeckých vysokých školách pouze asi polovina studentů, ta druhá pro jistotu odjela domů. Pro změnu režimu se angažovali i někteří komunisté a naopak mnozí bezpartijní byli velmi opatrní a radili počkat a neangažovat se,“ uvedl Rytíř.
Generální stávky 27. listopadu se z výpočetního střediska Orgatexu zúčastnili prakticky všichni, z ostatních zaměstnanců většina. Účast, na rozdíl od účasti na režimních akcích, napracovali.
Byla to „napracovaná revoluce“
„Ještě než se té době začalo říkat sametová revoluce, pro sebe jsem ji měl pojmenovanou jako Napracovanou revoluci. S improvizovanými transparenty – posloužily násady od košťat a lepenka z krabic – odešla více než stovka lidí na zcela zaplněné Velké náměstí. Vlastně jsme se na něj ani nevešli a skončili jsme vedle chrámu svatého Ducha. Do konce týdne po generální stávce dosáhl náš stávkový výbor toho, že KSČ přestala působit v podniku. Do konce roku se pak stalo vše podstatné. Po dvaceti letech jsem rád, že jsem u toho mohl být a trošičku té změně pomoci – nejen zvoněním klíči na náměstí. Říkal jsem si, stačí, aby odešli Sověti, a všechno ostatní zvládneme. Nezvládli jsme všechno, ale rozhodně bych se před listopad 1989 nechtěl už nikdy vrátit,“ dodal Pavel Rytíř, který je dnes informatikem a předsedou Strany pro otevřenou společnost.
