V mateřství jsem se našla, říká herečka

Herečce Jihočeského divadla Daniele Bambasové minule předal pomyslnou štafetu osobností prorektor Jihočeské univerzity Jan Zahradník. Sedmidílné sérii medailonů, v níž stále scházela žena, tím udělal nečekanou službu navíc – v jediné osobě totiž vstoupily do hry desítky ženských příběhů. Většinou velmi silných a dramatických, s velkými city, ovšem i s humorem a nadhledem. Například Manon Lescaut, Antigona, Elektra, Maryša, Regina, Klytaiméstra, Gertruda a desítky dalších rolí hlavních a titulních – napříč klasickým i současným repertoárem. „Herecký život je těžký. Těch pár opojných chvilek, které zažijeme na pódiu, je vykoupeno desítkami šílených okamžiků naplněných pochybnostmi,“ shrnuje Bambasová.
Bývalý hejtman ji obdivuje jako umělkyni a pojí je i přátelství. Navíc Danielin syn Daniel studoval gymnázium, které Zahradník vedl. „Patřil ke zdravému jádru a měl velký podíl na příjemné atmosféře školy,“ vzpomíná na bývalého žáka, jemuž letos bude třicet let a kouzlu herectví neodolal. Je členem souboru Vinohradského divadla v Praze a se svou matkou se už setkal před kamerou i na pódiu.

Prožívat víc životů

K zásadním rolím řadí herečka Arkadinovou v Rackovi A. P. Čechova, pak matku v Krvavé svatbě a také roli v příběhu inspirovaném pohnutým životem slavné tanečnice Isadory Duncanové. Smysl pro humor uplatnila třeba v úloze tety Kateřiny ze Saturnina. S úspěchem také zpívá v muzikálech.
Jedno dílo zdá se být pro ni osudovým, a to komedie od Tennessee Williamse nazvaná Skleněný zvěřinec. Poprvé v ní hrála dívku Lauru ve svém prvním angažmá v Uherském Hradišti – a nyní dozrála do role matky v té samé hře, tentokrát v pražském Divadle Metro. Zatímco na Moravě se v tomto představení sešla na scéně s tehdejším manželem Ladislavem, nyní hraje už více než rok matku svému vlastnímu synovi. „Jako by se kruh uzavíral,“ hodnotí.
O setkání se synem na jevišti mluví jako o velkém hereckém i osobním štěstí. „Máme příležitost se hodně poznat z nového úhlu pohledu. Dan mě poprvé viděl při práci, prošli jsme procesem zkoušení a máme díky tomu spoustu dalších témat. Je to tím zajímavější, že já jsem energetický papiňák a on naopak kliďas,“ vysvětluje. S úsměvem podotýká, že čím je starší, tím víc jí přibývá energie.
Potvrzuje to i divák Karel Podrava, který jí koncem letošního ledna napsal na web Jihočeského divadla gratulaci za Skleněný zvěřinec. „Děkuji Vám za Vaši nakažlivou energii, kterou jste mě dostala z mé zimní deprese,“ uvedl.
Bambasová tam hraje matku, která na první pohled působí velmi hystericky a z velké lásky dělá chyby. Právě to herečku na příběhu zajímá nejvíc. „Hraju to hrozně ráda, protože vím, že v hledišti sedí spousta lidí, kteří se v tom tématu poznají. Je to skvěle napsané, diváci se chvíli smějí a najednou jim zmrzne úsměv na rtech. Mateřství je obrovské téma, ve kterém jsem se vnitřně našla,“ říká pětapadesátiletá žena, která teď vystupuje v Jihočeském divadle i jako svérázná matka ve hře Mobil. Ve svém životě lituje jen jediného – že jí osud nedopřál víc dětí.
Se synem se Bambasová potkala i v televizním seriálu Velmi křehké vztahy. Do tohoto rozjetého rychlíku ji povolal režisér Drha, jehož předtím zaujal její výkon před českokrumlovským otáčivým hledištěm.

Štír nejdřív varuje

Vesměs hrála osudové ženy, mnohdy záporné postavy. Ke svému údivu ale také naivky, které s její povahou příliš neladí, protože se cítí spíš jako akční bojovnice. „V mládí jsem byla velmi introvertní, teprve divadlo mi pomohlo se otevřít. S tím rostla má energie. Možná to souvisí i s tím, že jsem narozená ve znamení Štíra. Ten si nedá nic moc líbit – ale nejdřív varuje, a teprve pak útočí,“ naznačuje svoji povahu.
Získala několik celostátních i krajských divadelních cen. Na obrazovku pronikla i v Bakalářích nebo Četnických humoreskách. Měla i několik rolí ve filmu, například v Koncertu na konci léta. Pravidelně spolupracuje s rozhlasem a občas se věnuje dabingu. Nyní v Praze hostuje v Žebrácké opeře, kterou uvádí Švandovo divadlo.
Bambasová vystudovala konzervatoř. Původně však mířila na medicínu. I v herectví našla mnoho ozdravného, jakousi léčbu duše. Pro diváky i pro sebe. „Přes velké role se nedá jen tak přenést. Tomu, kdo do nich dá kus svého já, vezmou nervy i zdraví, ale zároveň ho nesmírně obohacují. Už nemám tendence někoho odsuzovat, dát na první dojem… Šance prožívat víc životů mi dala prostor poznat víc sebe sama a dívat se na lidské slabosti s větším pochopením,“ vysvětluje.