Rozumí si s trombonem, pozounem, pianem, mikrofonem. Jen taktovce se Jakub Valeš brání, přestože už osm let dělá kapelníka Swing Bandu Tábor, kde i hraje a zpívá. Kromě swingu a jazzu si v bandu poradí i s bigbeatem nebo dechovkou. Problém mu ale nedělá ani zoopunk v kapele Peshata. Do kavárny na náměstí, kde jsme se sešli na rozhovoru, to má z domova půl minuty. Přichází i s dcerkami Magdalenkou a Bětkou. Příhodně tu právě hrají swing.
Všiml jste si, co vám hraje k příchodu?
No, vůbec. Přitom, kam přijdu, tam většinou hudbu vnímám. Ale teď mám tu dovolenou. Tak nepřemýšlím. Dostal jsem se do stavu, kdy jsem úplně pitomý.
Dovolená musí být u vás asi zvlášť cenná? Moc času jinak nemáte. Se Swing Bandem i s Peshatou hrajete třikrát do měsíce, k tomu civilní práce.
A se Swing Bandem navíc každý týden zkoušíme. Někdy jsem i deset večerů pryč. Na to je třeba mít opravdu dobré rodinné zázemí.
Co vám v ruce sedí nejlépe? Taktovka, trombon, pozoun, mikrofon?
Taktovka hrozně špatně. Neumím s ní. Z dirigování jsem vůbec nervózní. Bojím se, že nezačnu s kapelou. Jak říkal Jiří Suchý, jakmile se dirigent nechytí, když kapela začne hrát, tak je to vůl a ne dirigent. Radši buď jen mávám rukama, nebo muzikantům už o zkouškách vysvětlím, co od nich chci. Oni to pak hrají na koncertě a já s nimi. Ale to, jak se co má hrát, je hodně věc názoru. Jenže vedení musí být, v muzice demokracie nefunguje.
Takže jste monarcha?
Spíš diktátor. Ale mírný. Já jim to vysvětlím, zeptám se několika lidí na názor, nechám je projevit, ale nakonec to stejně udělám tak, jak chci já.
Musím pochválit stránky Big Bandu, krásné fotky. Jak se cítili muzikanti v roli modelů?
Miloš Vatrt nás fotil celý den, tak si zvykli. Jsou to muzikanti, takže exhibicionisté. I já jsem exhibicionista, ale nemusí to být zrovna titulek. Kdybychom neměli ten vnitřní exhibicionismus, na pódium bychom ani nevylezli a po koncertě se nešli podívat na forum, jestli někdo napsal, a na fotky, jestli nám to sluší. Ten, kdo říká, že to nedělá, lže.
Kromě Swing Bandu hrajete i v zoopunkové Peshatě. Není to extrémní skok?
On ten zoopunk není tak punkový. Spíš občas až popík.
Nicméně rozdíly musí být zásadní mezi fanoušky.
To jsou, ale začínají se prolínat. Na Peshatu chodívalo dámské publikum okolo šestnácti let, říkali jsme jim Lolity. Teď je to namíchané a fanoušci nám stárnou. Naopak publikum Swing Bandu mládne. Snad proto, že hrajeme s chutí. Neděláme z koncertů takové ty výchovné, kdy se na podium vylodí matrona s deskama a začne číst životopis skladatele. A ani nematrona to nezachrání. Na festivalu v Polné uváděla jeden band hezká holka, která oznámila, že následující píseň Mackie Messer je od Kurva Weilla místo Kurta.
Ale Peshata své skladby uvádí velmi ráda.
Peshata mele úplný nesmysly. Třeba, že skladbu napsal kapelník Martin Mareda, když mu bylo šest a vyhrál s ní sedmadvacáté místo na soutěži punkových písní ve Volyni.
Pro kapelu píšete i texty?
Jen hudbu. Textařský ambice jsem nikdy neměl. Ale mám tam oblíbené kousky. Třeba: Vítej, brachu na potlachu. Ohníček praská, plameny pálí. Kluci si nože navzájem chválí. To má vtip i melodiku. Nebo Klíšťata: Že v létě pozor dávat musí, nejen na bílé krky husí. Že se maj kluci a i děvčata vyhnout místům, kde bydlí klíšťata. Krásné texty, dobře se na ně dělá hudba. Ale taky máme i blbé. Třeba: Prosím medvídku mývale, já dám ti cukrrrrrrr, do pusy. Textařsky naprostá kravina. Na „r“ dlouhou slabiku nezazpíváš.
Zase je to ale rukopis, a snad i plus kapely, že si tohle dovolí.
Oni si vůbec kluci dovolí kombinace akordů a postupů, že by to člověk s hudebním vzděláním nevymyslel. Pak ale zjistím, že se to líbí, a moje práce se někdy omezí na to, že skladbu učešu, udělám aranže a vymýtím prohřešky v harmonii.
Vy jste v Peshatě jediný s hudebním vzděláním?
Já jsem tam jediný, kdo zná noty. To je naopak ve Swing Bandu nutnost. Tam si odchytáváme lidi z hudebních škol. Ale je jich nedostatek, málo dětí chodí do hudebky, nikdo je k tomu nevede, přitom nejsou o nic méně talentované než děti před lety. Stále sháníme muzikanty.
S Bandem jste byli v Německu, Rakousku, Francii, Rumunsku. Zaujalo mě ale, že jste hráli na ska-punk festivalu Mighty Sounds.
A dokonce potřetí. Berou si nás tam pořadatelé na nedělní odpoledne, aby se po těch dvou dnech uklidnili. A swing si jdou poslechnout i pankáči s číry. Jsou výborným a spolupracujícím publikem.
Jak vnímáte kombinaci práce technolog a muzikant?
Je to velký rozdíl. V práci musím mít vše spočítané, v hudbě plno věcí řeším pocitově. Vyhovuje mi, že si prací čistím hlavu od muziky a muzikou od práce.
