V Přerově se mezi dětmi rozmáhá užívání pervitinu, varuje ředitel výchovného střediska

„Nejčastěji se k nám dostávají děti v pubertě, tedy kolem třináctého roku. Ale měli jsme tady i osmileté, stejně jako mladé lidi na prahu dospělosti,“ říká ředitel Resocie Petr Spurný.

Jaký musí mít osmileté dítě problém, že ho řeší odborníci?

V našem případě se jednalo o tři týrané dívky. Začaly mít problémy s chováním ve škole, toulaly se a jejich okolí to vnímalo tak, že zlobí. Když se školačky dostaly k nám a začali jsme s nimi jejich situaci probírat, nečekaně se nám otevřel jiný pohled. Dívky byly týrané a sexuálně zneužívané. Na situaci, se kterou si nevěděly rady, reagovaly právě zlobením. Podařilo se nám situaci včas podchytit.

S čím mají děti, které k vám docházejí, největší problém?

Především jsou to záškoláci, kteří se toulají, šikanují mladší nebo experimentují s drogami. Dostávají se k nám ale také děti, jejichž rodiče se rozešli a ony na to reagují zlobením. V poslední době se v Přerově mezi mladými lidmi rozšiřuje užívání pervitinu. To je hodně nebezpečný jev, který je třeba řešit. Za poslední měsíc už nás vyhledalo pět rodičů závislých dětí. Také se u nás objevují mladí lidé, kteří se baví vymýšlením různých hloupostí, například zapalují kontejnery.

Kolik lidí v Resocii mladým lidem pomáhá?

Pět. Kromě mě jsou to ještě speciální pedagog, psycholog, sociální pracovnice a rodinná terapeutka, tedy jakýsi rodinný poradce. Po prvních dvou konzultacích už máme většinou jasno, kdo z nás dostane dítě na starost a jak s ním bude pracovat. Důležitá je podpora rodičů, kteří k nám také chodí na výchovné konzultace. Někdy je stačí navést, jak mají s dětmi jednat, jindy je to záležitost na delší dobu. Hledáme jim cestu k jejich dětem, kterou mnohdy ztratili. Když je kde navázat, dostaví se úspěch. Dá se říct, že v dospívání má výchovné problémy deset až patnáct procent dětí, u většiny z nich ale časem pominou.

Jaké procento rodičů s vámi odmítá spolupracovat?

Řešili jsme případ stovky dětí a spolupracovalo s námi jejich sto sedmdesát rodičů. Pokud rodiče nemají zájem, většinou jde i práce s dětmi do ztracena. Někteří mladí lidé k nám chodí dobrovolně, jiné nám doporučila škola, psychologové nebo sociální odbor magistrátu. Děti vědí, že kdyby neměly zájem se aktivně zapojit do našeho výchovného programu, hrozil by jim diagnostický ústav. A toho se obávají.

Mohou se u vás ze svých problémů vyzpovídat i rodiče?

Pořádáme pro ně takzvané rodičovské skupiny. Tam mohou přijít a pod dohledem psychologa mluvit s ostatními o problémech se svými potomky. Je ovšem nutné, aby všichni byli diskrétní, protože by nebylo příjemné, kdyby někde vyprávěli problémy druhých lidí. Někteří rodiče z toho mají obavy.