Jako přešlý mrazem se říká tomu, kdo je skleslý nebo utrápený. Na Jizerce mráz často láme rekordy, ale zdejší lidé tuto teorii nepotvrzují, překypují energií a radostí ze života. Dávné dřevorubce a čihaře vystřídali ti, kteří se rozhodli žít téměř uprostřed divočiny a za nic na světě by neměnili.
Mezi největší katastrofu tady nepatří občasné extrémní klimatické podmínky, ale neporozumění člověka přírodě. Osada dříve stála téměř v lesích, ale v osmdesátých letech o ně přišla.
„Exhalace obalily jehličí zdejších stromů, které postupně zeslábly. Byl to pro mne jeden z nejhorších zážitků v životě, když jsem viděl, jak se do vzrostlých smrků zakusují dřevorubecké pily,“ popsal tehdejší kácení Josef Krutský. Dnes je v důchodu a stará se o zdejší muzeum. Vždy si našel dostatek času na pozorování okolní přírody.
Se zájmem přišly davy
„Dříve, než ještě vyšla překrásná kniha od pana Nevrlého, byl tady svatý klid. Když byla jelení říje, chodili vzrostlí paroháči přímo mezi zdejšími chalupami. S knihou ale stoupnul zájem lidí o tenhle kraj a začala sem chodit celá procesí. Všechna zvěř se více stáhla do lesů,“ popsal jednu ze změn, které přinesla doba. Každé ráno si rád přivstane a pozoruje zdejší ptactvo.
„Dnes to byly dvě křivky,“ potvrdil a dodal, že také v současnosti je tady jeden z rájů ornitologů. Vědci a ochránci přírody nahradili dřívější čihaře a ptáčníky, kteří byli v okolí osady zvyklí líčit své pasti několik staletí. Dravé ptáky dodávali panským sokolníkům, zpěvné na ozdobu do klecí, holuby, tetřívky a podobné větší opeřence na stoly šlechty. Kromě lovení ptáků, pálení dřevěného uhlí, dřevorubectví a později sklářství v osadě nikdy nebývalo mnoho pracovních příležitostí.
Drahé kamení
Dřívější nehostinná krajina se to proto jako by snažila lidem vynahradit a přitáhla je i na své nerostné bohatství. Od konce patnáctého století se Jizerské hory jen hemžily prospektory hledajícími drahé kamení. Nejkrásnější safíry tehdejší Evropy byly právě odsud. Osada Jizerka se stala nejslavnějším českým nalezištěm, kde vzácné minerály hledali nejen místní lidé, ale i příchozí z různých částí kontinentu.
„Kromě safírů byly k nalezení i rubíny. Občas nějaký diamant,“ prozradil Vojtěch Sadílek, který se v osadě pohybuje již přes čtyřicet let. Natrvalo se tady usadil před dvěma lety, ale jinak na Jizerku každodenně dojížděl za prací z Frýdlantu. Také on se pokoušel najít některý z kamenů.
„Seděl jsem v potoce a akorát jsem tam nastydl,“ svěřil se se svou zkušeností hledače. Dnes patří ke skupině místních ochranářů, kteří musí mít oči všude, protože lidská touha po bohatství je v každé době stejná. Z legrace se jim přezdívá močálová policie, ale práce naštěstí v tomto ohledu moc nemají. Barevné kameny se z velké většiny rozkutálely po celém světě a jejich lovci se raději soustředí na vltavíny v jiné části Čech.
Televizi nepotřebuje
Panu Sadílkovi učarovala zdejší krajina už v dětství. „Přijel jsem tenkrát se školou na výlet a od té doby jsem věděl, že tady chci žít. Nejdříve jsem třicet let pracoval v místních lesích jako opravář lesních strojů, potom jsem například vozil lidi na práci do lesa nebo v zimě upravoval cestu odsud až na Smědavu. Dnes je mi sedmdesát šest let a vypomáhám v místním penzionu,“ popisuje svůj pracovní život. Jizerku by nevyměnil za žádné jiné místo.
„Je tady nádherně. Nejen ve dne, ale i v noci,“ poukazuje na oficiálně vyhlášenou rezervaci tmy. Je jedinou příhraniční na světě a sjíždí se sem pozorovatelé oblohy z celé republiky.
Kraj extrémů
„Nemám televizi, protože je v osadě nejen špatný signál, ale hlavně ji nepotřebuji. Když je hezky, dívám se raději na noční nebe. Pouhýma očima se tady dají vidět tisíce hvězd, ve městech to bývá jen dvě stě. Mám je před sebou jako na dlani. Mars, Venuši, ostatní planety naší sluneční soustavy i hvězdnou mlhovinu,“ popisuje. Uhrančivé kouzlo je tady i v počasí.
„V horách se vše násobí. Když je ošklivo, tak na Jizerce je to třikrát podtržené, ani psa by ven nevyhnal, ale když je hezky, tak člověk jen žasne nad tou nádherou, která ho obklopuje,“ usmívá se Sadílek. Kromě krajiny má rád i zdejší lidi. Stálých obyvatel je tady prý asi dvanáct a pak několik chalupářů. Mezi ty známější patří například bývalý komunistický pohlavár Lubomír Štrougal nebo současný miliardář Petr Kellner. Většina zdejších lidí se vyznačuje dobrým srdcem a svéráznou povahou. Na jednoho, který tady bydlíval, ale již zemřel, zavzpomínal.
„Patřil mezi nejvýraznější postavy naší obce a pocházel z Rumunska. Bývala s ním neobyčejná legrace, která vyplývala nejen z jeho nátury, ale i z lámané češtiny. Jednou jsme se o něj opravdu báli. Vracel se v noci z hospody a na cestě usnul. Do rána zamrzl v kaluži. Když jsme ho na druhý den vyprošťovali z ledu, říkali jsme si, že tohle nemůže přežít bez úhony. Konstantin nás všechny mile překvapil a vyvázl naprosto zdráv,“ přiblížil.
Hnůj uklidil potokem
Mezi další výrazné postavy zdejší historie patřil také Němec Gustav Ginzel. I on se tady zabydlel a opravil jednu z chalup. Pojmenoval ji Hnojový dům a do legend o Jizerce přibyla další, tentokrát o tom, jak chalupu vyčistil. Známý cestovatel a dobrodruh ji prý nejdříve musel vyklidit před opravami od hnoje tím, že do roubenky svedl potok.
„Myslím si, že pan Ginzel si tuhle historku přibarvil. Je pravdou, že pod jeho domem protéká potůček, ale hnoje tam asi moc neměl. Už jenom kvůli nízkým zárubním v chalupě by se tam žádná kráva nedostala,“ zapochyboval Sadílek. Pravdou je, že i díky Gustavovi Ginzelovi začali do osady proudit naši a zahraniční turisté. Přijížděli jich sem celé autobusy z bývalého východního Německa.
„V mládí mne velmi fascinovaly návštěvy ve Hnojovém domě. Svérázný alternativní způsob života horského filosofa, baviče a dobrodruha byl tehdy v příkrém rozporu s šedou uniformitou bývalé socialistické doby,“ přiblížil Ondřej Duda, který osadu objevil při svých pobytech na lyžařských soustředěních a závodech.
„Jizerka mne fascinovala, zdejší krajina uprostřed náhorní plošiny se svými rašeliništi a skálami trochu připomíná severské kraje,“ přirovnává. I když tady dnes sám podniká jako majitel hotelu, restaurace a penzionu, je rád, že v okolí není nic než příroda.
Příjemné mrazy
„Stojí tady asi třicet rázovitých horských stavení a na rozdíl od mnoha jiných horských osad, nejsme zaneřáděni sjezdovkami se svými ski cirkusy, novostavbami, apartmánovými domy, diskotékami, dráhami pro čtyřkolky a podobnými vymoženostmi civilizace,“ vidí bohatství zdejší krajiny. Natrvalo se sem se svou manželkou přistěhoval, asi před deseti lety. A co říká počasí?
„V poslední době jsou často v mediích zmiňovány extrémní mrazy dosahující hodnot pod třicet stupňů Celsia, ale mně to nepřipadá nikterak strašlivé. Minimální teploty jsou pouze ráno, při východu slunce za jasné oblohy. Přitom panuje bezvětří a suchý vzduch. V takových případech většinou teplota přes poledne stoupne k minus deseti a někdy i k nule. Tyhle dny pokládám za docela příjemné. Mnohem náročnější je život za sněhových vánic. To jsme tady odříznutí autem i několik hodin nebo i den, dva,“ popisuje.
Pro zásoby na saních
Pro někoho by to mohl být konec světa, ale on si nazouvá sněžnice nebo lyže, a pokud by náhodou potřeboval něco dovézt, jde po nesjízdné části cesty se saněmi.
„Doufám, že mi to fyzická kondice ještě nějakou dobu dovolí. Život tady klade trochu větší nároky na fyzickou zdatnost a otužilost než život v podhůří. Ve velkých městech se možná snáze vydělávají peníze, ale Jizerka má krásnou přírodu a podle mne i magické kouzlo. O návrat, do paláců ze skla a betonu a také do kvádra a kravaty zatím nestojím,“ uzavřel Duda.
Zajímavosti a pamětihodnosti osady
• Rašeliniště Jizerky -rezervace.
• Rezervace tmy - možné pozorování noční oblohy.
• Muzeum Jizerských hor - otevřené po dohodě a o víkendech.
• Hnojový dům - opravená chalupa německého cestovatele.
• Pyramida - bývalá brusírna přestavěná na první zdejší restauraci.
• Do osady se smí vjet autem jen na speciální povolení.
