Byl to šok. Nikdo s tím příliš nepočítal. Ale bylo to tak. V srpnu roku 1920 se konal první ročník Libereckých trhů a podívat se na průmyslové výrobky přišlo neuvěřitelných pětatřicet tisíc lidí. „Obrovský úspěch,“ hlásaly místní noviny. Trhy probíhaly od čtrnáctého do dvaadvacátého srpna 1920. V těchto dnech to je tedy přesně devadesát let, kdy se Liberec poprvé stal místem pravidelných průmyslových výstav. Vznikly veletrhy, o kterých se dnes mluví jako o fenoménu města.
„Liberec chtěl následovat Prahu a Lipsko a stát se dalším místem, kde by se konaly veletrhy. To se ukázalo jako správné,“ říká Jan Mohr z oddělení užitého umění Severočeského muzea v Liberci.
První ročník byl podle něj zlomový. Velký úspěch vedl k tomu, že se na dnešní Masarykově třídě začalo téměř záhy budovat specializované výstaviště.
V čele s Liebigem
Na zrodu Libereckých veletrhů se - jako na mnoha dalších věcech v Liberci - podíleli Liebigové. Theodor Liebig se stal předsedou spolku Reichenberger Messe - Liberecké veletrhy, který vznikl už půl roku po první světové válce. Právě tento spolek pak předválečné liberecké veletrhy pořádal.
Už ve dvacátých letech minulého století došlo k obrovskému rozmachu. Rok co rok přijíždělo stále více lidí. V roce 1928 jich bylo šedesát tisíc. „S pýchou se psalo, že se jedná o třetí největší a vůbec o nejvýznamnější textilní veletrh v Evropě,“ připomínají autoři Knihy o Liberci.
Průvody pod magnety
Neopakovatelnou atmosféru předválečných veletrhů umocňovaly slavnostní průvody městem. „Procházely pod obrovskými reklamními panely ve tvaru magnetu, vysokými až šestnáct metrů a osvětlenými v noci tisícem žárovek,“ zaznamenali historici.
Největší z těchto panelů stával u vlakového nádraží, u budovy, kde později býval Skloexport. Večer se vedle něj promítaly „reklamní světelné plakáty na plátně, vábící stovky diváků“. Další „magnety“ stály naproti radnici, před divadlem a u vchodu do takzvaného Prátru a staly se symbolem libereckých veletrhů.
První veletrh v roce 1920 zaznamenal takový úspěch, že se spolek vedený Theodorem Liebigem rozhodl vytvořit specializované výstaviště. V něm se konal hned následující ročník veletrhu, který zaznamenal ještě pronikavější úspěch. Více než tři tisíce vystavovatelů mělo k dispozici celkem sedmnáct objektů, z toho tři fungl nové výstavní haly.
Rekord předválečných libereckých veletrhů vytvořil jejich devátý ročník v roce 1928. Za týden jeho trvání zhlédlo průmyslovou výstavu šedesát tisíc lidí. „Mimořádně zdařilý a všestranně dokonalý,“ glorifikovaly úspěch veletrhů tehdejší noviny.
Předválečné liberecké veletrhy skončily svým devatenáctým ročníkem v roce 1938, dalšímu rozvoji a pokračování zabránila válka. Ostatně ještě v témže roce vystoupil v největším výstavním pavilonu Adolf Hitler. K dvaceti tisícům lidí tu pronesl později často citovaný projev na téma výchova a převýchova.
Hned po válce dochází v Liberci k návratu zašlé veletržní slávy. Začalo to výstavou Budujeme osvobozené kraje v roce 1946, na kterou se sjely desetitisíce lidí z celé republiky. Bylo jasné, že veletržní potenciál Liberce je stále živý.
Hned následující rok proto vzniklo družstvo Severočeské výstavní trhy, které uspořádalo první ročník stejnojmenných veletrhů - SVT. Od roku 1948 se ale kvůli změnám ve státě staly veletrhy spíše symbolem socializace a znárodnění. SVT navíc neměly dlouhého trvání, vydržely jen do roku 1951.
Zájezdy JZD
Pak se výstavní a veletržní život v Liberci odmlčel. A brány výstaviště se znovu otevřely v červnu 1956, kdy začaly Liberecké výstavní trhy místního hospodářství a výrobních družstev, uspořádané ve třech pavilonech. Tak začala novodobá historie fenoménu LVT.
Počet návštěvníků vzrůstal každým rokem o sto tisíc. „Bylo zvláštní, odkud se tolik lidí bralo. Dokonce sem jezdily zájezdy JZD, což mě vždycky udivovalo, protože veletrhy se konaly v době žní,“ vzpomíná na fenomén Liberce historik umění Oldřich Palata.
Z LVT se podle něj stala výkladní skříň tehdejšího režimu. „Výrobci oblečení tu představovali své nejnovější kolekce, konaly se tu módní přehlídky, jaké jinde nebyly, jezdili sem koncertovat tehdejší hvězdy české kultury, třeba Matuška, Štědrý, Chladil, Simonová,“ popisuje Palata.
Z toho, co se ukazovalo na vyhlášených LVT, se ale jen máloco dostalo později do běžného prodeje. „Fabriky příliš nechtěly měnit zaběhnutou výrobu. To, co na LVT představily, ve velkém mnohdy ani dělat nezačaly.“
Přesto se tam občas dalo pořídit něco zajímavého. „Měla jsem z LVT kalhoty, ale za pár dní v nich chodila půlka města,“ vzpomíná Jiřina Bílková z Liberce.
Vždy první den veletrhů stály před vchodem na výstaviště fronty. Ale nejdřív šli dovnitř tehdejší papalášové, ti si vybrali z nejlepšího a až pak mohli dovnitř obyčejní lidé. Těch ale bylo třeba tři sta tisíc.
Fenomén, který není
Fenomén LVT slaví devadesát let, z jeho slávy ale nezůstalo téměř nic.
„Kreslil jsem pro veletrhy třeba pavilon A. Kde je mu dneska konec? Není, zbourali ho,“ říká zklamaně liberecký architekt Otakar Binar, který se mnoho let po sobě podílel především na přípravě interiérů veletrhů.
Osud výstaviště je dnes nejistý. Vlastní jej Liberecký kraj, který si z jeho využitím neví rady. Z fenoménu města zůstala jen minulost a pěkná vzpomínka.
