V Rumunsku toužil po svobodě. Našel ji na Moravě a v hudbě | E15.cz

V Rumunsku toužil po svobodě. Našel ji na Moravě a v hudbě

Dana Lipovská

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Církevní kantor Ladislav Moravetz pochází z české vesnice Velký Pereg v Rumunsku. Láska k hudbě ho však nakonec přivedla na Moravu.

Jeho rodina přišla ze středních Čech do Rumunska kolem roku 1864. Tehdy to byly Dolní Uhry a Češi tam šli za lepším životem. Po čtyři generace se živili zemědělstvím a žili po boku Němců, Rusínů, Slováků, Maďarů i Rumunů. Pátá generace se vrátila zpátky ke kořenům do České republiky. A Ladislav Moravetz s nimi.

Jaké bylo dětství v české vesnici v Rumunsku poblíž maďarských a tehdy také jugoslávských hranic?

Tím, že to bylo pohraničí, jsme byli trochu limitováni prostorem, ve kterém jsme se mohli pohybovat. A myslím si, že i proto jsem později toužil dostat se někam, kde je větší svoboda prostředí. Kdybych se narodil ve středním Rumunsku, v Karpatech, kde je překrásná příroda, možná by se ve mně touha odejít nikdy neprobudila. Ale tím neříkám, že jsem to tam neměl rád, naopak.

Jak jste mezi sebou mluvili?

Generace mého dědy mluvila maďarsky. Moje generace už mluvila rumunsky, ale češtinu jsme považovali za mateřský jazyk, přestože už ji hodně poznamenaly okolní vlivy němčiny, maďarštiny a rumunštiny. O předávání jakéhosi češství se však starali nejvíce prarodiče.

Oba vaši rodiče jsou potomci Čechů z Peregu?

Ne, z naší vesnice pocházel pouze můj otec, moje maminka tehdy byla Češka ze vzdáleného Banátu. Ale tím, že ve Velkém Peregu byl nedostatek krásných českých dívek, muži se vydávali do jižního Rumunska, kde si hledali nevěsty. No, a pak se rodily děti, jako jsem já. Zní to možná až komicky, ale tehdy to mělo svůj účel. Komunity v exilu měly tendence se tam udržet. Šlo o snahu si zachovat vlastní etnickou a náboženskou identitu.

Co hledat nevěstu v tehdejším Československu?

Vycestovat do Československa nebylo tak snadné. My jsme tehdy do zahraničí skoro vůbec nejezdili, protože jsme neměli pasy k dispozici. Pasy všech lidí byly uložené u státní okresní milice, a když někdo chtěl vycestovat, musel požádat, aby mu cestovní doklad vydali. Byla to asi nejhorší doba komunistické normalizace, poslední éra diktátora Ceaučesca. Rumunsko bylo velmi zadlužené, úroveň života šla strmě dolů a řada věcí nebyla běžných. Vzpomínám si třeba na to, jak jsme museli šetřit benzin a naftu. Byly neděle, kdy mohla jezdit pouze auta s poznávacími značkami končícími lichým číslem, a pak zase neděle, kdy jezdila auta se sudým číslem.

Jak jste se dostal k hudbě?

Byl jsem milovník hudby odjakživa, už jako dítě. Neměl jsem možnost se v hudbě vzdělávat, tak jsem začínal jako lidový muzikant. Vzdělával jsem se sám, mám dobrý sluch, z různých nahrávek jsem přepisoval party pro naši taneční kapelu. Hrávali jsme tehdy na tancovačkách, ale to mělo jiný kolorit než zábavy či plesy, které znám tady. Když se zábava dostala do varu, projevila se balkánská mentalita, kterou nasákli také Češi a ostatní menšiny. A tak se někdy hrálo i celý den a noc. V kuse. No, a v kapele se jednou měnili muzikanti a chyběl trumpetista. Měl jsem tři týdny na to, abych se na trubku naučil hrát. Povedlo se a po necelém roce jsem se zkusil přihlásit na Církevní konzervatoř do Kroměříže.

Na jaký obor?

No přece na trubku. V Rumunsku jsem ještě stihl odmaturovat a v roce 1991 jsem odjel do Kroměříže. Po ukončení konzervatoře jsem se rozhodl, že s hrou na trubku přestanu. Přece jen ty dlouhé zábavy v Rumunsku na mně jako na muzikantovi zanechaly trvalé stopy. Když dlouho hrajete na trubku, můžete si strhat nátisk. Naštěstí se mi povedlo získat stipendium na Církevní hudební škole v Berlíně. Rok a půl jsem tam studoval církevní hudbu a pak jsem udělal přijímací zkoušky na berlínskou Vysokou školu umění a studoval opět církevní hudbu, což byly hlavně varhany, sbormistrovství, zpěv a kompozice. Ke konci studia jsem se dozvěděl, že Českobratrská církev evangelická vyhlásila konkurz na místo celocírkevního kantora, a to byla příležitost, která se jen tak neopakuje. Škola mi tedy vyšla vstříc, konkurz jsem vyhrál a vrátil se do České republiky.

Co vlastně dělá celocírkevní kantor?

Celocírkevní kantor je církevní hudebník. Slovo kantor pochází od cantare, tedy zpívat. Jako celocírkevní kantor v evangelické církvi pořádám různé kurzy pro varhaníky, sbormistry, organizuji akce, působím jako varhaník nebo zpěvák. Také to vyžaduje i určitou dávku kreativity, musím skladby upravovat, aranžovat, ale i komponovat, věnuji se pěveckým sborům a dirigování. Zároveň si někdy připadám i jako profesionální řidič, protože objíždím jednotlivé evangelické sbory a snažím se tam aktivně působit jako varhaník nebo sbormistr. A aby toho nebylo málo, přednáším hymnologii na konzervatoři v Olomouci a varhanní improvizaci na konzervatoři v Kroměříži.

Vy jste jediný celocírkevní kantor v České republice?

Ano, v evangelické církvi mám v tomto směru na starosti celou Českou republiku. A v jiných církvích takovou funkci nemají. My jsme ten pojem převzali z německé luterské tradice, kde éra kantorů začala v době reformace a pokračuje dodnes. Nejznámější evangelický kantor je bezesporu Johann Sebastian Bach. Také židovská tradice zná roli kantora, který také hraje na šofar, dechový nástroj, používaný při liturgických obřadech.

Proč jste zůstal ve Zlíně a nesídlíte v Praze?

S manželkou jsme bydleli pár let ve Zlíně a zvykli jsme si tady. Kvůli příjemné atmosféře, prostředí i zlínskému evangelickému sboru. Ten je totiž velmi otevřený a vstřícný vůči různým inovativním prvkům, které přináším. Jsem v tomhle směru pro některé příliš odvážný. A tady mám domovský sbor, který to chápe.

Odvážný? Jak to myslíte?

Jsem příznivcem neofolklorismu a snažím se kombinovat folklor s tradiční církevní hudbou. To znamená, že se snažím zařadit do tradičního církevního zpěvníku i lidové písně v nářečích. Repertoár, který se nepoužíval při obřadech, ale písničky se zpívaly venku, třeba někde na poli nebo doma. Byl bych rád, kdyby tyto prvky církev akceptovala a přijala za své. A to je těžké, protože každá církev má svůj kmenový repertoár. Ne všechny písně vznikly u nás, ale byly třeba i importované odjinud.

Křesťané asi v tomto směru nemají rádi novinky.

Takhle se to říct nedá. Hodně záleží i na prezentaci té či oné písně. Musí být autentická a lidé v ní musí objevit její krásu, jedinečnost, její blahodárný účinek na duši. Jde o zvláštní proces. Teď třeba připravujeme v naší církvi kompletně nový zpěvník. Měl by vyjít v roce 2018, což je velmi významné datum, protože před sto lety, v roce 1918, došlo ke spojení luteránských a reformovaných sborů a vznikla Českobratrská církev evangelická. Nový zpěvník bude obsahovat mnohem širší paletu písní než ten původní a já tam chci dostat různé inovativní prvky, nové liturgické zpěvy, které by výrazně rozšířily církevní repertoár písní a zpěvů.

Ovlivnilo vás v tomhle myšlení i mládí strávené v Rumunsku?

Určitě. Byli jsme tam zvyklí na směs nejrůznějších žánrů. Nepěstovali jsme pouze muziku českou, moravskou nebo slovenskou, ale také maďarskou. Nejrůznější čardáše. Díky tomu mě oslovuje pluralita žánrů, kterou si s sebou neustále nesu.

Jak často teď do Rumunska jezdíte?

Tak jednou dvakrát do roka. Mám ve Velkém Peregu stále rodiče a sestru s rodinou. Chystáme se tam s manželkou a synem zrovna v tomto čase a nejvíc se těšíme na zabijačku.

Jedete do Rumunska na zabijačku?

Věřte mi, to jsou přímo kulinářské speciality. Trochu jiné než tady, myslím, že daleko lepší. Všechno se jinak koření, je to velmi chutné a pro tamější oblast dost typické. Stejně jako třeba segedínský guláš. Ale je také jiný, než jak ho znáte vy. Má odlišnou chuť a nejí se s knedlíkem, ale s chlebem. Tak je to správně. Řekl bych, že jídla v rumunském Peregu jsou stejně jako ta muzika směsicí různých vlivů. Jako by každá menšina přinesla ze svého národa jen to nejlepší.

Autor: Dana Lipovská

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video