V uniformě budí respekt, ale prádlo do komínků neskládají

Vyměnily pokladnu za revolver, kancelář za silnici a značkové kabelky za velkou polní. A jsou spokojené.

Vybraly si ryze mužské povolání. Vypisují pokutové bloky, hlídají pořádek ve městě nebo opravují tanky. Ženy v uniformách působí na první pohled přísně stejně jako muži. V civilu se ale od jiných žen vůbec neliší. Starají se o děti, chodí na nákupy a mají své koníčky.

Policistka Zdeňka

Zdeňka Ježková, zástupkyně vedoucího klatovského dopravního inspektorátu, pracovala před mateřskou dovolenou jako sekretářka na ortopedii. Jenže pak už pro ni místo neměli. „Kamarád mi tehdy poradil, že na tehdejším okresním úřadu vyšetřování hledají zapisovatelku. Krátce na to se tam uvolnilo místo administrátorky, takže jsem pomalu přešla do služebního poměru. Jenže kvůli úsporám u policie se některá místa zcivilňovala, což jsem nechtěla, protože už jsem měla za sebou policejní školu a bylo mi líto tohle všechno jen tak zahodit,“ vzpomíná nadporučice. Z úřadu pro vyšetřování proto odešla k dopravnímu inspektorátu.

„Pár let jsem pracovala v terénu a pak jsem byla půl roku na studijním pobytu na inspektorátu pro zbraně, střelivo, výbušniny a drogy. Tehdy mi bývalý ředitel nabídl místo na operačním středisku, což byla pro mě šance dostat se zase k něčemu novému. Nakonec si mě ředitel zavolal ještě jednou a já se stala zástupcem šéfa dopravního inspektorátu,“ dodává. I v této funkci je však pro Zdeňku Ježkovou silnice občasnou kanceláří. „Silniční dohled je práce, ke které se dostávám pořád,“ říká. Na bílou košili s výložkami si její okolí zvyklo poměrně rychle.

„Na úplném začátku už jsem vlastně u policie dělala, i když jen jako civilní zaměstnanec, takže to nebyl pro okolí takový šok. Ovšem řidiči, které jsem zastavila při silničních kontrolách, si ženský obličej zapamatovali snadněji než mužský. Takže když mě pak potkali na přechodu a já měla na sobě civil a ruce plné tašek s nákupem, nervózně sahali po pásech a s provinilým výrazem v obličeji se poutali,“ směje se policistka. Ta už je na dopravním inspektorátu skoro poslední ženou v uniformě.

„Když jsem nastoupila, byla tu spousta děvčat. Ale teď jsme tady poslední dvě ženské. Ale nijak mi to nevadí. Máme tady dobrý kolektiv,“ uzavírá.

Vojákyně Romana

„O práci je teď nouze, takže se možná s některými z vás ještě uvidíme,“ lákali kdysi velitelé vojenských útvarů mladíky, kteří odcházeli do civilu. V případě praporčice Romany Jankůjové z Klatov to bylo jinak. Ta totiž narukovala v roce 1985. „Když jsem byla na strakonickém gymnáziu v posledním ročníku, přišli k nám do třídy důstojníci a povídali si hlavně s kluky o armádě. Nikdo z nich o práci vojáka z povolání zájem neměl, naopak svou volbou jsem tehdy překvapila já,“ vzpomíná vojákyně.

„Tenkrát to bylo docela neobvyklé, když šla holka na vojnu. Tatínek byl docela rád. Mám ještě sestru, tak jsem mu alespoň v tomhle směru nahradila syna. Maminka pochopitelně plakala, ale nijak mi ve výběru profese nebránila. Ještě dnes vzpomíná na to, když jsem překročila poprvé bránu kasáren a domů přišel balík s civilním oblečením,“ říká.

Do Klatov se Romana Jankůjová dostala v roce 1987. Tehdy sloužila ještě v kasárnách, kde je dnes Erbenovo náměstí a základní škola. „Tenkrát byl vztah k ženám v armádě úplně jiný. K některým věcem jsme se vůbec nedostaly. Ale dnes je tady naprostá rovnoprávnost, takže ženy jezdí normálně na cvičení nebo opravují tanky. Zkrátka dělám to samé co mužští kolegové,“ vysvětluje. Se svým manželem se seznámila už ve služebním poměru. Snad díky tomu, že byl také voják z povolání, jejich vztah vydržel.

„Mít doma ženu, která nosí uniformu a dělá v ryze mužském kolektivu – to spousta jiných chlapů nechce. Manžel už je dnes sice v civilu, ale o práci v armádě si doma povídáme pořád. Stejně jako mluví o své práci v jiných rodinách,“ vysvětluje. To je také jediné, co její rodinu a armádu spojuje. „Rozhodně doma neskládám prádlo do komínků ani nemáme nástěnku s jídelníčkem jako ve filmu Pelíšky,“ směje se. Naopak ve volném čase je praporčice Jankůjová vášnivou chalupářkou.

„Pořídili jsme si domek na vesnici, kde si o víkendu odpočineme od městského ruchu. A taky ráda čtu,“ dodává.

Strážnice Pavla

Od pokladny k uniformě. Takový razantní skok udělala Pavla Olexiková, která je v celé historii klatovské městské policie první strážnicí. Proč taková změna? „Prodavačku už jsem dělat nechtěla. Kdo to někdy zažil, ví, že je to otročina za mizerný plat,“ říká strážnice.

„Když jsem se rozhodla odejít, přítel mi poradil, ať se zkusím zeptat na práci u městské policie,“ dodává. První žena v uniformě městské policie slouží v Klatovech od loňského října. Za tu dobu už zažila stejné situace jako její kolegové. „Myslíte si, že neukáznění řidiči jsou vůči mě tolerantní? Ani náhodou. Kdo si chce na strážníka vyskakovat, tomu je jedno, jestli má uniformu chlap nebo ženská,“ vysvětluje strážnice. V ryze mužském kolektivu se Pavla Olexiková necítí nijak odstrčená. I její rodina respektuje rozhodnutí, ke kterému se vloni odhodlala.

„Tatínek byl voják z povolání, takže nejsem první v rodině, kdo nosí uniformu,“ tvrdí. Největší obavy měla strážnice z fyzicky náročných testů. Ale i to nakonec zvládla. Naopak noční hlídka, kdy se strážníci dostávají do konfliktu s opilci a rváči, ji nechává chladnou. „Z toho strach nemám. Sloužíme ve dvou a když už jsem se rozhodla dělat tuhle práci, musím počítat i s tím, že se dostanu do nepříjemných situací,“ dodává strážnice, která v civilu dělá vše co jiné ženy. „Jdu nakoupit a doma uvařím. Rodina je pro mě největším koníčkem,“ uzavírá.