V úštěckém pekle berou objednávky

Peklo sídlí v úštěcké Pikartské věži a pekelníci budou o prodlouženém víkendu osobně přítomni. Čertí muzeum je dílem manželského páru výtvarníků Jaroslava a Věry Stejných a v Evropě je to unikát. Druhé takové je totiž až v Litvě.
„Český čert je moje oblíbená postava. Je spravedlivý a vždycky potrestá ty, kteří škodí,“ říká Jaroslav Stejný. Pak obleče pekelnický kostým a zve nás do čertího ráje. Nejdřív ve věžním muzeu srovnáváme české čertí dobračisko s mexickými čerty, kteří jsou úplně jiní, zlí a víc barevní, většinou červení. Smutná dvojhlavá saň nás dojme, veselý lidožrout pobaví.

V pekelném lůně

A dozvídáme se zajímavost: čerti se prý líhnou z vajíček. Hitem je ale mechanický čert v životní velikosti, který v kotli smaží hříšnici. Umí přitom klapat zuby, mrskat ocasem a harašit řetězy. A ti nejodvážnější návštěvníci nahlížejí do Pohřební knihy a přemýšlejí, jesli dobrovolně upíší čertu svoji duši.
Expozice pokračuje pod úštěckým hradem. V šest set let starých, několikapatrových sklepeních tesaných do skal konečně vidíme živé pekelníky. „V těchto sklepech čerti spí, tančí a oslavují svoje modly,“ tvrdí výtvarník Stejný.

Legrace i strach

Po společném nácviku pekelného pozdravu „Sláva čertům, sláva čerticím“ sestupujeme k pekelníkům. Na „pozdrav pánbůh“ od jednoho z návštěvníků reaguje Lucifer slovy: „Ještě tohleto!“ V pekle pak potkáme čerty chrápající i strašící. A klec, do které se zavírají zlobivé učitelky. Děti na sklepní atmosféru plnou řinčení řetězů často reagují pláčem. „Aspoň budeš hodnější,“ říká Jaroslav Ondračka své pětileté dceři.
Úštěcké peklo je působivé. „Nechceme děti vystrašit, ale naučit je překonávat strach. S dětmi se ve spojení s peklem a strachem musí pracovat velmi opatrně,“ říká Stejný. Jeho peklo je povedená zábava. Dětem i dospělým tam příjemně strašidelně mrazí. Obvykle mohou návštěvníci čertího muzea vidět jenom výstavu ve věži. Pohyblivé peklo ve sklepeních bylo k vidění jen dvakrát. Letos bude poslední příležitost o víkendu.