Václav Kulhánek je nepřehlédnutelný. Během svého dospívání se rozhodl, že bude vypadat jinak než všichni ostatní. Vymyslel si nápadný účes připomínající krychli. Díky němu získal přezdívku Krychlič a popularitu. Ve městě není nikdo, kdo by ho neznal. Dokonce má na Facebooku téměř devět tisíc fanoušků, kteří spekulují o tom, co je vlastně tenhle pán zač.
Vylepšuju přírodu
Z dálky se svižným krokem k redaktorům Sedmičky blíží malá energická postava. Stisk ruky je silný, doprovází ho milý úsměv. Díky make- upu vypadá tento muž dlouhá léta stejně. Sedmdesát by mu nikdo nehádal. Lidé, kteří zrovna procházejí kolem, se na něj upřeně dívají.
„Kdyby mi pozornost okolí byla nepříjemná, nebudu takhle vypadat. Nápadná image má své výhody. Můžu se za ní schovat jako herec za postavu, kterou hraje na jevišti. Každého zajímá, jak vypadám, a ne to, co si myslím. Tím pádem mám od lidí pokoj,“ říká Václav Kulhánek.
Jako mladý kluk jezdíval do Prahy a podílel se na různých filmových natáčeních přímo na ulici. Když viděl negativní reakce kolemjdoucích na výrazné líčení herců, rozhodl se, že naschvál bude vypadat co nejnápadněji.
„Začal jsem vylepšovat přírodu vším, co mi přišlo do ruky. Něco přidal, něco ubral. Nakonec, když se retušují fotografie, také se to dělá, aby vypadaly lépe. Nebo před kamerou se lidé líčí, aby jim to slušelo. A mně se vždycky zdálo, že mi to sluší takhle,“ pokračuje Kulhánek.
V dobách socialismu nebylo jednoduché se odlišovat. Kdo nosil jen trochu delší vlasy, měl problémy s policií. Vlasatci dokonce končili ve vazbě a byli násilně ostříháni. Na Václava Kulhánka nůžky naštěstí nikdo nikdy nevzal.
„Esenbákům záleželo na tom, aby muž vypadal stejně jako na občance. Tak jsem se nechal vyfotografovat i s mým účesem. Proto mi to prošlo. Někdy mě přece jenom sebrali. Odseděl jsem si čtyřiadvacet hodin na Bartolomějské a pak mě zase pustili. Říkalo se o mně, že mám nejdelší vlasy směrem nahoru,“ vysvětluje Kulhánek.
Redaktoři Sedmičky si prohlížejí legendární účes. Vlasy jsou silně ztužené. Vypadají jako nalepené. Celé dílo vzbuzuje pocit, že starat se o takovou vizáž musí být poměrně náročné.
„Ale kdepak. Jak si večer lehnu, tak ráno vstanu. Občas se někde něco ustřihne nebo něco přidá. Za ty roky se nedá říct, že bych se tomu věnoval cílevědomě,“ říká Václav Kulhánek.
Účes rozhodně není stále stejný. Často měnil svou výšku, tvar, zdobení i barvu vlasů. A celé Pardubice to vždy se zájmem sledovaly.
Na nic si nestěžuju
Na sociální internetové síti Facebook to hýří nápady, jak z výrazné pardubické ikony udělat hvězdu celorepublikového formátu.
„Tak mě napadá zajímavý obchodní artikl – pohlednice s Krychličem jako neotřelý pozdrav z Pardubic. Zelená brána, to je přece už profláknutý,“ píše do diskuse Aleš Kouba. Další hlas si myslí, že se taková celebrita měla už dávno objevit v pořadu Jan Krause Uvolněte se, prosím. A co na svou slávu říká Václav Kulhánek?
„Reakce jsou různé. Někdo mi fandí, někdo mě nesnáší. Ale nic si z toho nedělám. Jsem, jaký jsem. Na světě je přece spousta lidí. Co se týká té popularity, říkal jsem si, že až o mně uslyší na druhém konci světa, tak s tím skončím,“ komentuje internetové reakce Kulhánek. Lidem, kteří se mu posmívají, se vyhýbá. S těmi ostatními si rád popovídá.
„Opravdu si nemám na co stěžovat. Přátel mám spousty. Většinou to jsou samé ženy, i když já sám na ženy nejsem. Ženy jsou citlivější. Mají větší tendenci se svěřit. Umí řešit problémy a mohou mi poradit,“ dodává Kulhánek s tím, že kromě přátel měl štěstí i na rodinu. Pochopení našel odjakživa jak u rodičů, tak u své sestry.
„Žiju si svůj život a jsem šťastný. Mám všechno, co jsem kdy chtěl. Dožil jsem se důchodu, nebydlím pod mostem, neumírám hlady. Navíc se věnuju tomu, co mě baví,“ usmívá se.
Život mezi slepicemi
Svůj důchod tráví Václav Kulhánek v domku v Nemošicích s rozlehlou zahradou. Konečně má čas, aby se čtyřiadvacet hodin denně věnoval svým koníčkům. Radost mu dělá příroda, hudba a přátelé. Spí dvě hodiny denně, a tak má opravdu na všechno hodně času. Například se stará o sedmdesátku slepic.
„Z toho mám čtyřicet kohoutů. Někdo si myslí, že bych je měl pozabíjet. Ale proč bych to dělal? Jsou to kamarádi. Potom mám ptáčata, okrasné ptactvo. Mám to rád. Koneckonců jsem přírodu studoval na dvou vysokých školách,“ říká Kulhánek.
Další velkou láskou je muzika. Vášnivě sbírá originální desky. Nejvíce s country hudbou, které je podle něj pro lidi, co mají srdce.
„Country je melodické. Zpívaly ho skutečné hvězdy. A i když už nežijí, jejich hudba nikdy nezestárne. Jinak poslouchám i další muziku, třeba rock. Na druhou stranu to, co se hraje dnes, mě nebaví. Jsou to spotřební melodie, na které se dá spíš jen cvičit,“ hodnotí současnou hudební vlnu Kulhánek. V poslední době si oblíbil dechovku. Obchází pardubické štace. Nejvíc ho těší zpěvačky. Často jim nosí na koncerty květiny.
Z kanceláře ke koštěti
„Říká se, že Krychlič není žádný blbec, prý má minimálně jednu vysokou školu a titul inženýr,“ píše se na Facebooku. Osobní setkání potvrzuje, že redaktoři Sedmičky mluví s člověkem s obrovskou slovní zásobou a všeobecným rozhledem. Jak je to tedy s těmi školami?
„Nerad o tom mluvím. Jsem doktor přírodních věd. Vysoké školy jsem vystudoval tři, protože mě to bavilo. Vždycky jsem se chtěl posunovat někam dál,“ uvádí Kulhánek. Svou pracovní kariéru začal jako učitel na Základní škole Staňkova v Pardubicích. To ho moc nebavilo. Bál se, že ustrne na jednom místě. Chvíli pracoval i v oblasti přírodních věd v Hradci Králové. Nakonec se rozhodl, že si najde nějaké místo přímo v Pardubicích, aby se mohl postarat o své rodiče.
„Dělal jsem v Chemingu v archivu. Později, když už rodiče potřebovali pomoct, jsem přešel na místo uklízeče, abych mohl kdykoliv odejít, kdyby byl nějaký problém. Práce v kanceláři není moc zábavná. Jenže nechtěl jsem být jako lidé, co jdou za svou kariérou a své rodiče odhodí,“ uzavírá svou pracovní kapitolu Kulhánek.
Společné povídání končí. Ještě zbývá udělat pár fotografií. Je vidět, že při pózování je populární postava ve svém živlu.
„Pokaždé si beru na sebe něco, v čem jsem se ještě nefotil,“ říká Václav Kulhánek. Po rozloučení se rychle otočí a okamžitě nasadí své ostré tempo chůze a mizí z dohledu.
