Vánoce jsou časem smíření. I pro nevěřící
Od roku 1989 lidé neskrývají víru v Boha ani v jiné vyznání. Postupem let ale věřících v kostelech ubývá. „Výjimkou jsou jen Vánoce,“ říká Filip Štojdl, čtyřiatřicetiletý farář Církve československé husitské z Písku, který mimo jiné v píseckém domě pro seniory funguje jako sociální pracovník.
Čím je Štědrý den pro křesťany? O Štědrém dnu si připomínáme veškeré adventní události a jejich vyvrcholení. Štědrý večer má symbolizovat cestu Panny Marie a Josefa do Betléma, kteří hledají místo k přenocování. Pro nás křesťany je v tu dobu důležité, abychom hledali místo v našich srdcích.
Jak prožívají věřící lidé Vánoce? Křesťané si svátky uvědomují jako zrození Ježíše Krista. Ale není ani tak důležité, že se Kristus narodil před dvěma tisíci léty v Betlémě, jako to, aby se zrodil i o Vánocích v našich srdcích. Proto si uvědomujeme, že bez něj bychom neměli naději zvládnout svůj život.
Ale co nevěřící? Lidé nevěřící, pokud se jim tak dá říkat, tohle všechno za moc důležité nepovažují. Určitě ale také vnímají zásadní věci jako to, že má být rodina spolu, že mají být k sobě trochu vstřícnější, mají si odpouštět a smiřovat se. Že Vánoce nejsou jen o nakupování.
Chodí o svátcích do kostelů více lidí? S kolegou jsme vytvořili pracovní název „jednoročáci“ pro lidi, kteří navštěvují kostel jen jednou ročně na půlnoční mši. Já to ale neodsuzuji, protože jsou to lidé, kteří alespoň jednou za rok takovou potřebu pociťují a pomáhá jim. A právě proto v této době přichází mnohem více lidí. Během roku přijde na mši tak dvacet lidí, o Štědrém dni o sto víc.
Proč je právě půlnoční mše tak vyhledávaná? Asi proto, že se lidem zdá jako nejdůležitější bohoslužba roku. Začíná v deset hodin večer a končí před půlnocí. Je to vlastně svatá noc s příchodem jezulátka jako světla naděje.
Byla oblíbenost „půlnoční“ i před rokem 1989? I před revolucí na ni lidé chodili. Možná to byl i jakýsi pomyslný protest proti režimu. Po pádu komunismu se kostely znovu naplnily.
A vydrželo to? Bohužel ne. Postupem let opět začal zájem lidí o bohoslužby klesat.
Jak si to vysvětlujete? Může za to několik věcí. Církev v té době udělala mnoho chyb. Dost nešikovně se začala domáhat navrácení majetku, což se veřejnosti z pochopitelných důvodů nelíbilo. Na druhé straně se lidem nedostávaly přes média informace o pomoci, kterou jim církev nabízí.
Co máte na mysli? Hlavně charitativní činnost, pomoc sociálně slabším, lidem zdravotně handicapovaným, těm, kteří se ocitli na ulici.
Jak je to se svatbami a křty v kostele? Svateb je pořád dost a mladých rodičů, kteří chodí do kostela kvůli přípravě na křest, je také hodně. Za letošní rok jsem měl přes čtyřicet křtů.
Lidé ale nevyznávají jen křesťanství? Ano. Téměř čtyřicet let tu chyběly informace o jiných duchovních cestách. Po revoluci k nám přišlo mnoho narychlo přeložených knih o buddhismu, józe, islámu, judaismu a dalších náboženských směrech, které byly téměř zapovězené. Tyto duchovní směry se mezi lidmi rychle rozrostly.
Pracujete ještě jako sociální pracovník v domově důchodců. Co to obnáší? To, že tam vedu kurz internetu, zajišťuji služby knihovny a starám se o náboženský život. Snažím se pomáhat i těm, kteří jsou jiného vyznání.
Co byste popřál všem lidem na světě? I tam, kde se kvůli náboženskému vyznání vedou války? Je důležité si uvědomit, že žádné náboženství na světě nedovoluje zabíjení druhých lidí ve jménu čehokoliv. A tam, kde se kvůli vyznání vedou války, tam už to není o víře, ale o fanatismu a o naprostém převrácení hodnot. Lidem bych rád vzkázal, aby neztráceli naději a aby ji neustále hledali. Ať už jsou věřící nebo nevěřící, měli by si uvědomit, že lidská srdce k sobě budou mít vždy blízko. Měli bychom se uznávat, tolerovat a být na světě šťastní.
