Vari! Vary aneb sedmkrát vážné varování před neúčastí na festivalu | E15.cz

Vari! Vary aneb sedmkrát vážné varování před neúčastí na festivalu

Jan Kastner

„Vari, pryč od mého prahu…“ Toto zvolání Karla Jaromíra Erbena se na počátku každého července, letos už po pětačtyřicáté, radikálně proměňuje.

Klasik neklasik. Nikdo už Karlovy Vary nejen neodhání od svého prahu, ale s každoroční periodickou radostí si je zapisuje do svého napěchovaného diáře. Lázně se dokonce po dobu deseti dnů stávají hlavním filmovým městem republiky a širokého okolí. A naši metropoli v souladu s neuvážlivým veršotepcem nechává tak v pozadí, že není vidět ani to velké P.
Začnu dvěma zprávami. Dobrou a špatnou. Nejdřív tu dobrou: Festival letos promítne méně filmů než v předchozích letech – 205, a tudíž bude možno je víckrát reprízovat, a tudíž bude větší šance se na ně dostat. Jen pro srovnání: Loni ve Varech bylo 227 titulů a rekordní je v tomto směru zřejmě ročník 2002 s 288 filmy. A teď tu zprávu špatnou: Přesto nemáme šanci zhlédnout je všechny, a rozhodování, co upřednostnit, zůstává stále stejně bolestivé. Proto nabízíme několik tipů, jak se zorientovat ve filmovém babylonu.

1. Chci jít na zahájení i na závěr!

Pokud byste úzkostlivě trvali na tom, že váš filmový výběr nesmí obsahovat nic z toho, co se po dokončení festivalu dostane do českých biografů, pak je zatím jasné, že se celá jedna pětina filmů, konkrétně dvaačtyřicet, do tuzemských kin dostane. Těm českým se tentokrát úmyslně vyhnu. A ze zahraničí je to sedmnáct novinek, včetně zahajovacího a zakončovacího filmu. V tom prvním, Crazy Heart, Jeff Bridges jako countryový písničkář na prahu šedesátky hledá nový smysl života, a to tak úspěšně, že získal nejen Oscara, ale i Zlatý glóbus a další ocenění. V romanticky závěrečném, (K)lamači srdcí, má zase pohledný Romain Duris v rámci své živnosti – rozbíjet partnerské vztahy na objednávku – zamezit šťastnému sňatku Vanessy Paradisové.

2. Vychutnám si vás později?

Zbývající patnáctka, mířící dříve či později na plátna kin u nás, je skutečně rozmanitá. Animovaný Iluzionista v sobě nezapře kouzlo předcházejícího díla Francouze Sylvaina Chometa Trio z Belleville. Už název dokumentárního dramatu dvouoskarových tvůrců Roba Epsteina a Jeffreye Friedmana Kvílení jistě nenechá žádného čtenáře na pochybách, že jde o jednu z nejslavnějších básní moderní poezie z pera Allena Ginsberga. To titul Na cestě by v té souvislosti mohl klamat. Nejde však o zásadní dílo jiného beatnika, Jacka Kerouacka, ale po debutu Grbavica o druhý film sarajevské rodačky Jasmily Žbanićové. A na cestě je počítačový expert v odříznuté komunitě ortodoxních muslimů. Američan Tom Ford se na prahu padesátky změnil z experta na evropskou módu, jehož firma obléká řadu hollywoodských hvězd, na režijního debutanta, jehož Single Man přinesl Colinu Firthovi Volpiho pohár v Benátkách. Chloe, slavného kanadského režiséra arménského původu Atoma Egoyana, jehož tvorbu karlovarský festival už v minulosti průběžně představoval, je jméno prostitutky, která má na manželčino přání otestovat věrnost jejího muže. I následující čtveřice filmů představuje nejnovější díla slavných tvůrců. Netřeba představovat: Ir Neil Jordan (Ondine), Francouzka Claire Denisová (Sama v Africe), Brit Michael Winterbottom (Vrah ve mně) a americká bratrská dvojice Ethan a Joel Coenovi (Seriózní muž). Právě posledně jmenovaní tvůrci Bartona Finka či Farga, kteří svou osobní přítomností Karlovy Vary už také poctili, byli inspirací i pro drsný kriminální debut Red Hill australského reklamního tvůrce Patricka Hughese. Jaco Van Dormael svého Pana Nikoho začal připravovat už v roce 2001, aby ho mohl jako nejdražší belgický film situovat do roku 2092. V Cannes byly zakoupeny Imaginární lásky quebeckého Xaviera Dolana o svérázném milostném trojúhelníku mezi jím, jí a anticky krásným mladíkem. Ještě o jednu ústřední postavu více mají Čtyři lvi, černá komedie o terorismu, kterou natočil britský „mediální terorista“ Christopher Morris, autor mj. šesti fiktivních reportáží, zakončených v deníku The Guardian vlastním nekrologem. Vždy připraven! hlásí Markus Goller a po pádu berlínské zdi vysílá dvojici východoněmeckých mladíků na bizarní jízdu napříč Amerikou. Proč se těmto filmům věnuji tak obšírně, když budou k vidění i poté? Tady je právě ta zrada. Po českých kinech se pohybují v minimálním počtu kopií, takže je umění na ně narazit. Mnohý provozovatel kina se domnívá, že všichni, kdo chtěli snímek vidět, tak učinili již na festivalu. A ještě proslulé varování: „Zveme vás na film, kdyby ovšem ještě existovala kina, která by ho promítala.“

3. Půlnoci, tvé jméno budiž Ozploitation!

V tom posledním, patnáctém zakoupeném filmu Tucker & Dale vs. Zlo se dva zálesáčtí burani s velkorysou zásobou piva vydávají do hlubokých hvozdů Západní Virginie, aby vzdali drzou poctu krvavým hororům. Což se jim podařilo natolik, že se stali diváckým hitem půlnoční sekce letošního festivalu Sundance. Letošní festival svoji půlnoční hitovou sekci pro neunavitelné diváky převzal od protinožců z Austrálie. Více o tom, co můžeme očekávat od šestice u nás dosud neznámých půlnočníků, vypovídá dokument Kam se hrabe Hollywood. Pro ty, kdož s otevřenýma očima této noční doby již nedožijí, alespoň nastiňme: Roku 1971 byl v Austrálii zaveden věkově odstupňovaný systém přístupnosti filmů. A tím se začala psát i divoká a neuvěřitelná historie tamní béčkové produkce orientované na dospělé publikum. Kromě i u nás známé proslulé trilogie Šílený Max, vznikly také desítky dalších akčních snímků, fantaskních hororů, lechtivých komedií či „nekorektních burlesek“. Zmíněný dokument sice odhaluje zákulisí i kontext této kritikou a odbornou literaturou přehlížené produkce, ale hlavním lákadlem pro diváka budou „výživné“ ukázky z filmů.

4. Na prahu tu divák stojí, celý stojí oslepený; očí pozdvihnout se bojí!

Pokud také, jako já, patříte k těm, kteří na Velký pátek čekají v nejbližší hornaté lokalitě, až se otevřou skály a vydají své poklady, pak na festivalu čekat tak dlouho nemusíme. Sekce Poklady filmových archivů představí letos svou šestici daleko ochotněji. Vyzvedněme poklady chronologicky: Dopis neznámé natočil nedobrovolný německý světoběžník Max Ophüls roku 1948 v USA podle Stefana Zweiga o „miláčkovi žen, který své nadání pohřbí v povrchním bohémství“. Podvodník Federica Felliniho z roku 1955 byl ve své době nejvíce zneuznaným dílem velkého italského režiséra. Americký realistický western Jubal natočil u nás opomíjený Delmer Daves roku 1956 se čtyřlístkem: Glenn Ford, Ernest Borgnine, Rod Steiger a Charles Bronson. Pravda, kterou představuje francouzský klasik Henri-Georges Clouzot, představuje Brigitte Bardotovou v roce 1960, kdy je souzena jako symbol uvolněných mravů pařížské mládeže z levého břehu Seiny. Ačkoliv se tříhodinový Gepard Luchina Viscontiho z roku 1963 odehrává o století dříve na Sicílii, mohlo by nám ústřední téma velkolepé podívané připadat nečekaně aktuální: Co dělat, když se svět kolem nás, na nějž jsme zvyklí, začíná hroutit a na jeho místo se tlačí lidé nových pořádků? Nebeské dny Terrence Malicka z roku 1978 s Oscarem oceněnou kamerou Nestora Almendrose jsou mnohými považovány za jedno z nejúchvatnějších děl ve filmové historii.

5. Jaký režisér, takový film. A divák?

Mnohdy není špatné, nechat se předem informovat o tvůrci vybraného filmu. Což jsem učinil u jména Kodži Wakamacu. Narodil se roku 1936 v Japonsku. V sedmnácti letech se dostal do Tokia a stal se členem jakuzy. Po propuštění z vězení napsal o svých zážitcích knihu. Od roku 1959 pracoval pro televizi, o čtyři roky později se svým prvním filmem stal úspěšným představitelem žánru „pinku eiga“, japonských erotických snímků. V roce 1965 založil produkční společnost, jejíž první film se dostal do soutěže Berlinale. V roce 1976 produkoval Ošimovu Koridu lásky. V roce 1971 se dva z jeho snímků dostaly do Cannes. Jeho předposlední, kritikou ceněný film zařadilo Berlinale do svého programu v roce 2008. Letošní karlovarský festival uvede jeho Housenku. Její hlavní postava, poručík Kurokawa, byl ve 2. světové válce nejprve tím, kdo mučí, znásilňuje a zabíjí. A domů se vrací jako válečný hrdina. Jeho hruď zdobí řada vyznamenání. Tedy „hruď“! Přesněji řečeno, zbyl z něho jen trup s hlavou. V rodné vesnici na něj čeká jeho žena Šigeko, jejíž povinností je s obětavostí se postarat o muže-housenku, o nemluvící tělo, které se neustále dožaduje jídla a sexu.

6. Umím vnímat film, tedy jsem!

Že karlovarský festival ctí filmy, je všeobecně známo. O tom, že ctí hvězdy od největší svítivosti po ty teprve vycházející, se přesvědčujeme každoročně. Některé z nich ctí natolik, že jim sice nedá cenu, ale poctí je přímo poctou. To se letos stane žijícím našincům Juraji Herzovi a Karlu Vachkovi, už sedmadvacet let nežijícímu stoletému sousedovi Paľu Bielikovi a dvojici Michael Powell a Emeric Pressburger. A letošní novinka? Francouzský filmový kritik a redaktor časopisu Positif, Michel Ciment, patří i ve svých dvaasedmdesáti letech mezi nejvýznamnější světové vykladače a interprety filmu. Master Class s ním se 7. července v 17 hodin v sále B hotelu Thermal bude na téma „Umění vnímat film“.

7. Sviťte, mé festivalové hvězdy!

Blok filmů z Cannes se jmenuje Otevřené oči. Ty je nutné nezavírat ani při výběru ze všech čtyřiadvaceti festivalových sekcí. A být ve střehu, abyste nepropásli, až kolem vás půjde Nikita Michalkov nebo Jude Law nebo ještě jakákoliv dosud nezveřejněná nebo pouze nezdůrazněná hvězda. A jak říká jedna z nich, Jaco van Dormael: „Pokud jde o mě, měřím úspěch filmu nikoli počtem diváků, kteří ho zhlédli, ale dobou, na jakou jim utkvěl v paměti.“ Ať je hodně toho, co vám utkví v paměti. Abyste si na adresu festivalu společně s básníkem nenotovali: „Vari, pryč, ty bídný vrahu… (našeho vzácného volného času)“

Autor: Jan Kastner
 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!