Varští strážníci město znají

Přísný výraz ve tváři a autoritativní chování. Tak vypadají městští strážníci, kteří dohlížejí na pořádek v Karlových Varech. Redaktorka Sedmičky mezi ně vyrazila a vyzkoušela, co jejich práce obnáší. Zničená byla už po šesti hodinách. Tedy v polovině jejich běžné směny.
Teploměr ukazuje minus osm stupňů a v budově karlovarské městské policie panuje čilý ruch. Je sedm hodin ráno, fouká vítr, padá sníh a karlovarští strážníci se scházejí k rannímu poučení. Poté jich část naskáče do aut, druhá jde hlídat přechody před základními školami. Na Moskevské ulici je to Roman a Michal. Mají s sebou i jeden doplněk: promrzlou a ospalou redaktorku. „Zimu rád nemám. Nikdo ze strážníků. Raději jsem se ani nedíval, kolik je stupňů,“ říká Michal.
Krátce po osmé hodině začíná ranní pochůzka. „Už mu to békni,“ říká Roman svému kolegovi. Přeloženo ze strážnického slangu říká: „Ohlas mu vysílačkou, že jdeme kontrolovat dolní nádraží.“ Protože mrzne, strážníci předpokládají, že v hale najdou popíjející bezdomovce. V patře se u topení hřejí tři. „Kdo necestuje, odchod!“ zavelí Roman. Stejný povel od něj dnes bezdomovci na dolním ještě uslyší. „Kontrolujeme ho asi osmkrát denně. Dřív jsme je tady tolerovali. Pak se tady ale válely krabicáky a byl tu nepořádek,“ vysvětluje Roman. Muži se neochotně zvednou z topení a odejdou ven. „Teď ráno se s nimi dá ještě mluvit, ale jak jim stoupá hladinka alkoholu, je to horší a horší,“ dodává strážník. Karlovarští bezdomovci si prý s chladem dokáží poradit. Vezmou alespoň čtyři pet lahve, naberou do nich vřídelní vodu a přivážou si je k tělu. „Když potkáte bezdomovce, ze kterého se kouří, nehoří, ale zahřívá se,“ vysvětluje Roman.
Z dolního nádraží se strážníci a redaktorka vydávají na obchůzku do centra Varů. Půlhodinové tépéčko, tedy technickou pauzu, přeruší vysílačka.
V ulici Krále Jiřího stojí špatně zaparkované auto. Metr od přechodu.
Jeho majitelka měla tentokrát štěstí. Za oknem nechala telefonní číslo, takže se s ní strážníci domluvili a ona přeparkoval. Pokutě se ale nevyhnula. Naopak ochotně ji chtěla zaplatit mladá slečna, která bez povolení rozprostřela reklamní tabuli před Lázněmi III. „A kolik by to stálo, když nemám povolení? Tisíc korun? Na jak dlouho to tady můžu za tisíc mít?“ ptá se dívka lámanou češtinou. Strážníci jsou ale nekompromisní, ačkoli na ně slečna mrká dokonalými řasami. „Za tisíc korun je to na pět minut,“ odpovídá jí Roman. Dívka vezme ceduli a zklamaně odchází. Tady redaktorčina pochůzková služba končí. Za pár minut už sedí v autě s jinou hlídkou, která zastaví pod tuhnickým mostem. Bezdomovec tady opaluje plast z měděných drátů. Strážníci oheň uhasí a ověřují si jeho totožnost na centrále. Muž má vysokoškolské vzdělání.
Službu u městské policie zakončuje redaktorka návštěvou černé skvrny na kráse města. U garáží v Jabloňové ulici. Svítí sluníčko a nepořádek přikryl sníh. V zimní poetice se redaktorka se strážníky loučí. Má totiž mírně omrzlé nohy a neskutečnou žízeň. Jenom strážníkům úsměv nemizí.
„Největším problémem Karlových Varů je špatná dopravní situace. Zejména co se týče parkování ve městě,“ říká nakonec Marcel Vlasák, velitel karlovarských strážníků.