Vaše jízdenky, prosím! Aneb podvody, pokousané ruce i vyhrožování | E15.cz

Vaše jízdenky, prosím! Aneb podvody, pokousané ruce i vyhrožování

Redaktorka vyrazila s revizory chytat černé pasažéry.

Brázdí město od čtyř hodin ráno do půlnoci. Revizoři. V českobudějovickém dopravním podniku jich pracuje patnáct. Na několik hodin se stávám jedním z nich. Je páteční ráno. Rozednívá se a já dostávám první instrukce. „Právem revizora je vzít si od cestujícího jízdní doklad do ruky. Tomu se lidé brání. Mívají jízdenku nebo lítačku totiž mnohdy zfalšovanou. Podvod přes pouzdro nepoznáte, dokud si na průkaz nesáhnete,“ poučuje mě šéf revizorů, který musí zůstat v anonymitě.
Dívám se na přepisované a přelepované číslice na kuponech. V jednom pouzdře dokonce zůstaly i staré rozstříhané, které na výrobu padělku cestující použil. Při kontrole musím odhalit další různé fígle, které pasažéři zkoušejí s gumováním a voskováním jízdenek. Každý revizor má u sebe bezbarvý fix, kterým přejíždí místo na označení. Když se papír zbarví, je lístek v pořádku.
Do terénu vyrážím se dvěma revizory. Nesmějí uvádět jméno ani se fotit. Říkejme jim pracovně Karel a Hubert. Karel se dnes vrací do práce po dlouhém marodění. „Při kontrole se jeden člověk na zastávce rozhodl, že uteče. A protože jsem mu stál v cestě, vzal mě s sebou ven z vozu. Vykutáleli jsme se na chodník a já jsem si rozbil hlavu a zlomil malíček,“ popisuje revizor.
Navlékám si na prst kroužek s kontrolorským znakem. Vyrážíme na zastávku Budvar na Pražské třídě. Při čekání na osmičku dostávám speciální revizorskou jízdenku, kterou si po nástupu cvaknu. To je doklad, že jsme v autobuse skutečně byli, a zároveň kontrola, že strojek funguje.
Nastupujeme do vozu, směr nádraží. Karel jde zadními, Hubert předními dveřmi. Vcházím prostředkem. Když se autobus rozjede, čekáme třicet vteřin. Po uplynutí této doby se ještě díváme, jestli si někdo nechystá označit lístek. Vypínáme strojky.
„Dobrý den, revize jízdenek. Váš lístek prosím,“ říkám první cestující a ukazuji průkazku v roztřesené dlani. Postupuji autobusem ke Karlovi. Ten se už sklání nad paní bez lístku. Nemá u sebe žádné doklady. Protože bydlí mimo Budějovice, musíme pro ověření jejích dat volat policii. Na zastávce na ni čekáme asi čtvrt hodiny.
„Pasažérky, které nemají jízdenku, nejdřív pláčou a hrají na city. Když vidí, že to nezabírá, otočí a začnou nadávat. Často se divíme, jak jsou sprosté. Chlapi jsou většinou v klidu. Kolikrát si s námi během čekání na policajty povídají o fotbale,“ vypráví Hubert.

Jízdenku? Nerušte, lakuju si nehty

Jedeme dál. Do poloprázdného autobusu, který už máme zkontrolovaný, přistupuje blonďatá slečna. Jdu za ní. „Jízdenku nemám a občanku taky ne,“ přiznává. Potom, co jí sděluji, že musím zatelefonovat policii, vytahuje z kapsy šest set korun. „Zaplatím to na místě a bloček nechci,“ říká a vystupuje. Voláme hned na centrálu. Oznamujeme, že jsme přijali pokutu a cestující odmítl potvrzení. To aby si žena nepřišla stěžovat, že nedostala bloček a že si revizoři vzali peníze do kapsy.
„Lidé jsou různí. Slušně vypadající dáma v drahém kožichu kolegu pokousala, až měl na ruce modřiny, kvůli tomu, že neměla lístek. Jiná žena zase odmítla ukázat průkazku kvůli tomu, že si lakuje nehty a má je mokré,“ vypráví Karel.
Úrazy jsou v této nedoceněné branži časté. „Jednoho kolegu chlap vyhodil z autobusu. Když padal hlavou na obrubník, stihl si dát za ni ruku. Tu si natřikrát zlomil a třikrát mu ji operovali, aby paži sešroubovali,“ vypráví Hubert. Se zhmožděninami a podvrtnutími prý už ani nechodí revizoři stonat.
Zranění ale nejsou všechno, na co se musí začínající revizor připravit. „Já mám známé na kriminálce, povědí mi tvoje jméno a rozbiju ti hubu. I tvojí ženě a dětem,“ vyhrožoval nejednou Karlovi černý pasažér.
Řediteli dopravního podniku často chodí stížnosti od cestujících. „Revizor byl brutální, arogantní a neomalený,“ zní nařčení. „Brutalita většinou znamená, že revizor chtěl vidět lístek. Arogantní zase, že revizor nechtěl pochopit, že si cestující neštípl,“ vysvětluje vedoucí.
Šichta pokračuje. Do autobusu, po několika zastávkách zase ven. Časté změny teploty a někdy dlouhé postávání na zastávce při čekání na policii nejsou příjemné. Říkají si o chřipku nebo alespoň nachlazení. Čas rychle ubíhá.
Půl druhé odpoledne, konec směny. Na pažbě máme jedenáct zářezů – chycených černých pasažérů. Nikdo z nich ale nedělal problémy ani nebyl hrubý. Měli jsme štěstí.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!