Ve sto letech si koupil nové auto | E15.cz

Ve sto letech si koupil nové auto

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Maxmilián Cichý oslaví zanedlouho sto jedna let. Před pár týdny si pořídil zbrusu nové auto.

Narodil se ve Fryštátu ještě za Rakouska-Uherska. Dnes je Maxmiliánovi Cichému rovných sto let. Tvrdí o sobě, že je velmi spořivý. To se mu vyplatilo. V září si totiž pořídil úplně nový vůz Chevrolet. Za měsíc mu sice končí lékařské potvrzení o tom, že může řídit, ale s tím Maxmilián Cichý už při koupi počítal. Auto pak daruje své vnučce Ivaně.
„Auta mám teď vlastně dvě. Na tom starém, polském maluchovi, jsem zažil ale více poruch než samotných jízd. Tak jsem uvažoval, že koupím nové auto a pak ho věnuji své vnučce, ať má nějakou radost,“ říká Maxmilián Cichý z Karviné.
Své vnučce chce zpříjemnit život, protože v době, kdy se narodil, žili, jak popisuje, fryštátští lidé v bídě. Ani základní vzdělání nebylo samozřejmostí jako dnes. „Moje matka například neuměla číst ani psát. Naučila se jen počítat, protože to jediné potřebovala,“ vysvětluje Cichý. Maxmilián Cichý se do školy dostal zvláštním způsobem. „Moje rodina mluvila polsky. Já však na rozdíl od svých tří bratrů nastoupil do české školy. Proč? Za to, že nastoupím do té české, mi škola věnovala boty. Hlavně maminka měla radost, že nemusím chodit bosý,“ popisuje Cichý. Po škole nastoupil Maxmilián Cichý do práce. Jak jinak, než na šachtu. V dole pak pracoval celých osmatřicet let, ať už pod zemí nebo na povrchu. „Práce je to těžká i dnes. Když jsem ale do práce nastoupil já, místo strojů tam pracovali koně a na výplatu jsem dostal sto korun,“ vzpomíná Cichý. I zábavy tehdy vypadaly trochu jinak. „Já byl vždycky veselý tanečník, proto mě také měla ráda děvčata. Peníze jsem sice neměl, ale k zábavám jsem chodil rád. Vždycky jsme sedli na kolo a jeli třeba až do Těšína nebo do Suché. Za první republiky byly tancovačky v hospodách často. Chlapci i dívky se hezky oblékli a bavili se. Za vstupné do hospody jsem dal jednu korunu,“ říká Cichý, který později začal navštěvovat taneční lekce v Petřvaldu, kde poznal i svou budoucí ženu. „Byla hodná a pracovitá. Měsíčně vydělávala čtyři pět set korun. Chodíval jsem za ní celých sedm roků. Já se ženit nechtěl, bál jsem se, že ji neuživím. Nakonec se ale stejně svatba strojila. Obřad byl v kostele. Odpoledne šli pak všichni do hospody,“ usmívá se Cichý. Zažil i jinou svatbu, už jako host a zdaleka ne tak veselou. „Chlapci se nejdříve pobili a pak jeden druhého střelil. Kulka se mu prohnala hlavou, ale nakonec vše dobře dopadlo a on přežil,“ dodává stoletý Maxmilián Cichý. Jak se mu dnes žije? „Není to dobré. Kdysi se lidé více znali. A i když nebylo tolik peněz, lidé spořili. Dnes jsou peníze nerovnoměrně rozdělené a lidé nerozumně utrácejí,“ myslí si Cichý.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.