Ve válce mě zachránily cizí řeči

Recituje norské i srbské básně. Proč? Kvůli NAPOLE a druhé světové válce.

V rodinném domku u Weissenstadtu, třicet minut cesty od českých hranic, panuje dopolední starosvětská pohoda. V kuchyni voní pečená kachna a bábovka paní Ledererové, obývací pokoj naplňuje dým věčně připraveného doutníku Herberta Lederera. „Jestli jsem hrdý na to, že jsem karlovarský rodák? To si pište, že ano,“ směje se Lederer, devadesátiletý muž, který během svého života prošel NAPOLOU, tradiční pruskou a později elitní nacistickou střední školou a za války sloužil u Wehrmachtu v Norsku.

Vodu brali z Vřídla

Jeho rodiče si na konci první světové války museli vybrat, zda chtějí československé nebo německé státní občanství. Ačkoli pocházeli z Rakouska, Ledererův otec, nadaný malíř a muzikant, sloužil v německé armádě na západní frontě. Osud jej nakonec zavál do Hranic u Aše, kde se oženil s českou Němkou Hermínou Rosnitschek. Aby uživil rozrůstající se rodinu, přestěhoval se do Karlových Varů, kde pracoval jako taxikář. Tady se mu narodil syn Herbert.
„Bydleli jsme v domě v Divadelní ulici 1. Ten dům už sice nestojí, po válce a v devadesátých letech jsem se tam byl ale podívat,“ vypráví Lederer, jehož maminka prý na mytí nádobí a praní plen používala vřídelní vodu, aby nemusela kvůli domácím pracím zbytečně ohřívat studenou. Když se prozradilo, že v Karlových Varech bez povolení pracuje a žije říšská rodina, vykázaly úřady Ledererovy z Československa do Chemnitzu.
Hermína tenkrát vybrala svou spořitelní knížku a peníze dostala v československých korunách, což byla v tehdejší Evropě vzhledem k obrovské inflaci velmi žádaná valuta. Postupně tak rodina Ledererových koupila a poté prodala hotel u frankfurtského letiště, restauraci v Lipsku a také továrnu na výrobu doutníků. „Nikdy v životě jsem nekouřil cigarety, doutníky mám ale rád,“ usmívá se Herbert Lederer poté, co na jednu z jeho životních lásek přijde řeč.
Protože byl Lederer jako dítě vážně nemocný, od šesti let vyrůstal u svých prarodičů v Hranicích, kde bylo lepší ovzduší. Na žádnou národností nevraživost mezi sousedy si nepamatuje. „Soužití bylo naprosto bezproblémové. České děti si hrály s německými, Češi chodili nakupovat k Němcům,“ popisuje tehdejší život. Velmi živě si vzpomíná na svého učitele, který pocházel z Aše stejně jako Konrad Henlein. „Neřekl o něm nic hezkého. V Sudetech tenkrát existovala spousta německých kulturních spolků, a protože byl Henlein financovaný z Německa, jeden z nich uplatil a používal ho ke svému zviditelnění,“ vypráví Lederer.
Jako říšský Němec nesměl navštěvovat v Čechách druhý stupeň základní školy, proto se vrátil zpátky do Německa. Ve třicátých letech vstoupil Ledererův otec do NSDAP a jeho kolega mu poradil, aby syna přihlásil do NAPOLY. „Studium na této akademii pro mě byla ta nejpřínosnější věc v životě,“ říká Lederer, který musel coby student maturitního ročníku plnit úkoly v zahraničí. „NAPOLA měla rozdělenou Evropu na regiony, kam své studenty posílala. Jednou jsme s kamarádem dostali rozkaz dojet z Vídně do Železné Rudy a přivézt tam batoh plný knih. Když jsme se do nich podívali, zjistili jsme, že na prvním listu je pohádka o Červené Karkulce, zbytek je Mein Kampf. Ty knížky jsme do Československa vlastně pašovali,“ říká Lederer.

Sudety? To bude špatné

Později odhalil i smysl dalšího z úkolů, který splnil. S kamarádem pobýval nějaký čas v Sedmihradsku na venkově, kde zakreslovali do map domy. „Po maturitě jsme zjistili, že to byla vlastně špionáž pro Německo, protože jsme jim dodali kompletní informace o tom, jaké národnosti tam žijí,“ vypráví Lederer, který se na cestách osobně seznámil s tehdejším srbským králem Petrem II. Byli stejně staří, vrstevníci. Oběma bylo šestnáct.
Po úspěšně složené maturitní zkoušce se Lederer rozhodoval, zda půjde studovat na vysokou školu diplomacii a práva nebo nastoupí základní vojenskou službu. Ta nakonec mezi možnostmi zvítězila, jen se mu vzhledem ke druhé světové válce poněkud protáhla. „Už tenkrát jsem si byl vědom toho, že to špatně dopadne,“ vzpomíná Lederer na vznik protektorátu a obsazení Sudet Hitlerem.
„Uvědomoval jsem si, že jsou Češi nacionálně založený národ. Nesnesli rakouskou monarchii, nesnesli sudetské Němce a věděl jsem, že si je tím Němci proti sobě poštvou,“ říká Lederer. Jeho manželka, která právě nese odpolední kávu, se po chvíli k povídání přidává. „Proč neměli Češi rádi Němce, jsem pochopila v roce 1968, když jsem viděla, jak se projevovali vůči Rusům,“ dodává.
Během kávy, bábovky a nezbytného doutníku Herbert Lederer vzpomíná na druhou světovou válku. Frontě se vyhnul díky tomu, že se narodil v Československu. Němci, kteří kromě Sudet obsadili také majetek československé armády, totiž potřebovali člověka, který by překládal návody.
„Mysleli si, že umím česky, protože jsem se narodil v Karlových Varech. Uměl jsem ale málo, což jsem jim neřekl. Nicméně u své jednotky jsem měl přezdívku Čech,“ říká Lederer. Prakticky celou válku strávil u wehrmachtu v Norsku, kde působil jako radista. V roce 1945 padl v Dánsku do britského zajetí, ze kterého jej zachránila znalost angličtiny. Hodila se mu ještě jednou, když pracoval jako překladatel pro jednoho z vysokých německých důstojníků. Tehdy se několikrát osobně setkal s generálem Montgomerym, který velel za války spojeneckým silám na západní frontě.
„Po válce jsem se desetkrát fingovaně oženil. Společně s kamarádem jsme totiž zfalšovali doklady a vyrobili si rakouské občanství. To automaticky získaly i mé manželky, které si díky němu při odsunu mohly odvézt téměř celý majetek. To sudetští Němci nesměli,“ vzpomíná Lederer, který poté vystudoval hotelovou školu v Garmisch-Partenkirchenu a později se stal jejím ředitelem.
Do Čech se poprvé dostal až v šedesátých letech, kdy společně s manželkou jezdil na dovolenou do Karlových Varů, později na Boží Dar. Odpočinek si tu užívali i 21. srpna 1968. „Probudil nás hrozný rachot a za okny jezdily tanky. Řekla jsem manželovi, ať přeparkuje auto. Sotva to udělal, přes místo, kde stálo původně, přejel tank a zničil všechny zaparkované trabanty,“ říká Ledererová. Na okamžik, který přišel poté, nikdy nezapomenou. Částečně totiž překryl „punc viny“ ze druhé světové války, umocněný imperialistickou hrozbou ze západu.
„Starosta Božího Daru se s námi nikdy nechtěl bavit, protože jsme byli zlými západními Němci. Ten večer za námi přišel s lahví alkoholu na pokoj a všichni společně jsme poslouchali rádio,“ uzavírá svůj německočeský příběh Lederer.