Někdo si jako domácího mazlíčka pořídí kočku, jiný psa. Jsou ale lidé, kteří si do postele pustí pumu, místo s bílými myškami se mazlí s morčaty bez chlupů a na zahradě jim pobíhá pštros. Sedmička se podívala, co všechno běhá po dvorku zvaném Písecko a Strakonicko.
S pumou na nákup
Miky a Líza jsou kočky. Mají drápy, zuby, velké uhrančivé oči, jen všechno v trochu větším provedení, než na jaké jsou lidé zvyklí. Jsou to totiž pumy.
Když se s nimi jejich páníček Miroslav Lenc mazlí, nikdo by to do nich neřekl. Padesátikilový kocour se schoulí k jeho nohám a užívá si hlazení a drbání jako malá pokojová kočička. „Je pohublý, normálně má tak kolem sedmdesáti kilo, ale byl na operaci,“ omlouvá kondici svého mazlíčka Lenc.
Mít doma šelmu, po tom toužil odjakživa. Jeho snem je mít tygra. „Před čtrnácti dny jsem se byl na jednoho podívat,“ říká a oči mu při představě, že svůj zvěřinec rozšíří, září radostí.
Připouští ale, že s tygrem je víc starostí. Dá prý víc práce naučit ho, aby si zvykl na lidi. To s pumou podle něj nebyl problém. Hlavně s Mikym, který je velký mazel. Majitel s ním chodí po městě a vozí ho i na nákupy.
„Vždycky když s ním čekám na manželku před Kauflandem ve Strakonicích, hned se k nám seběhne spousta lidí. Všichni si ho chtějí pohladit. Není to problém, Miky lidi snáší dobře. Líze už se tolik nelíbí,“ vypráví Lenc.
Ve Strakonicích ho lidé mohou se zvířaty vidět často, jezdí s nimi i na besedy po školách. Nikomu prý neublíží. Dříve se kvůli bezpečnosti odstraňovaly těmto kočkám drápy a tesáky. Dnes už to ale zákon zakazuje.
Větší hrozbou než zuby jsou podle něj u pumy drápy, kterými v divočině loví kořist.
Z toho, že by kočky někoho napadly, strach nemá. Pro jistotu je ale vodí na procházky na dvou vodítkách a obojcích. To kdyby se jeden z řemínků náhodou přetrhl. Zvířata venčí každý den, i když by jim podle něj stačil jen pohyb ve výběhu o rozměrech pětatřicet metrů čtverečních. Mají tam hračky v podobě pneumatik i stromy, po kterých mohou šplhat.
Na krmení není puma náročná, stačí jí tak tři kila masa denně. Na stravu to není právě nejlevnější zvíře. „Kilo masa kupujeme po třiceti korunách. Žerou hovězí, kuřecí křídla, někdy jim dáme i selátka nebo celého králíka. Nezbude po nich ani kostička, spořádají úplně všechno,“ říká Lenc.
Velkou kočku pískové barvy si mohou lidé pořídit za cenu okolo stovky tisíc korun. Lenc vyvrací i mezi mnoha lidmi zažitou myšlenku, že pumy jsou i černé barvy. „To je jaguár, puma je jen žlutá. A neumí řvát, jen slabě píská, proto patří mezi malé šelmy. Má blíž k domácí kočce než třeba ke lvům,“ vysvětluje.
Má kočku z Irska a morče skinheada
Gabriele Březinové se vždycky líbili levharti. Místo pro takové zvíře doma ale neměla. Vše se zlomilo ve chvíli, kdy uviděla bengálské kočky. „Je to krásný levhart, akorát v malém provedení. Toho bych mít mohla,“ řekla si. Dnes má doma chovný pár žlutých koček s černými skvrnkami na těle.
Kocour Rudo byl přivezený až z Irska, kočka Bianca je Češka. „Já je oba koupila v Čechách z chovné stanice. Bengálské kočky jsou u nás ještě poměrně vzácné,“ říká. Ani chovatelka o jiných v jižních Čechách neví.
Malí leopardi jsou velice živé plemeno, rádi šplhají a lezou, kde se dá. Aby ne, vždyť k jejich vyšlechtění používali divoké kočky. Ale jsou to velice milá zvířata, závislá na lidech. „Pokud má být bengálka uznaná jako domácí kočka, nesmí mít po čtyři generace v genech divokou kočku,“ vysvětluje Březinová.
Vyšlechtit takové plemeno dalo prý lidem hodně práce. Důležité bylo zachovat tygří vzhled a povahu domácí kočky. Ne vždy se to dařilo, první koťata mnohdy nepřežila.
Cena kočky bengálské se pohybuje kolem patnácti tisíc korun, pokud ji chce někdo jen jako mazlíčka. Na chov je to pak kolem třiceti až čtyřiceti tisíc korun.
Kromě koček má Březinová doma i další netradiční mazlíčky. Skinny morčata. „Vypadají jako netopýr křížený s hrochem. Nemají žádné chlupy. A když jo, je to nepovolený znak a říká se jim drátěnky. Taky takové doma máme,“ popisuje chovatelka.
Původně byla prý vyšlechtěná v Americe pro laboratorní účely, dělali na nich kosmetické testy. Roztomilá zvířátka se ale lidem tak zalíbila, že se z nich stali domácí mazlíčci. „Jsou hodně komunikativní a chytrá. Když si morče vezmete do ruky, je hrozně příjemné, teploučké. Taková terapie,“ popisuje.
Jedno zvířátko vyjde na tisíc až čtrnáct set korun.
Svoji lásku ke zvířatům Březinová nezapře, doma má ještě v zakrslém vydání puntíkovaná prasátka, ovce a kozy. Nechybí ani dva psi a britské kočky, které teď mají dohromady devět koťat. „Chci mít ještě lamu,“ usmívá se Březinová.
Na zavolání slyší krokodýl za týden
Už v jedenácti letech si Miroslav Procházka zamiloval trochu neobvyklý zvířecí druh. Krokodýly. Prvně se s nimi setkal ve Stanici mladých přírodovědců v Písku. Tam taky získal základní znalosti o chovu a záliba v těchto plazech mu vydržela až do dospělosti.
V roce 1996 si pořídil prvního krokodýla domů. Kajmana choval v obýváku v teráriu. „Není to náročné zvíře na krmení. Dva a půl až tři metry dlouhý krokodýl spořádá zhruba tři kila potravy týdně. Spíš je náročný na teplotu. Ta se musí kontrolovat, zajišťovat a dodržovat,“ popisuje chovatel.
Krokodýl je inteligentní a dá se do jisté míry ochočit. Trvá zhruba týden, než začne slyšet na jméno. „Třeba aligátor americký si na chovatele zvykne hodně, ale musí se mu věnovat spousta času,“ vypráví Procházka. Přesto zůstává krokodýl nebezpečným zvířetem. „Hodně si pamatuje a má odhad na lidi. Vycítí, kdo z něj má strach,“ pokračuje chovatel.
V roce 2005 začal rozmnožovat kubánské krokodýly a budovat zoologickou zahradu. Tu má dnes v Protivíně a jde o raritu v Evropě. Stále tam plave i jeho první krokodýl. „Dožívají se sedmdesáti až osmdesáti let. Můj první kajman dospívá právě teď. Je mu okolo patnácti let,“ usmívá se.
