Potlesk si během dne vyslechl několikrát. Břetislavu Pojarovi, režiséru animovaného cyklu o dvou medvědech, kteří se potkali u Kolína, aplaudovali lidé všech věkových kategorií. Do kolínského kina, kde promítáním seriálu Pojďte pane, budeme si hrát začalo odpoledne věnované dobráckému „Malému“ a vypečenému „Velkému“, se diváci sotva vešli.
K posluchačům mluvil potichu, jeho chůze už byla trochu vratká. Úctyhodný věk šestaosmdesáti let by však profesorovi Filmové akademie múzických umění hádal málokdo. „Hlavně hlavu a ruce udržuju v pohotovosti,“ řekl Pojar v rozhovoru, který poskytl týdeníku Sedmička těsně před odhalením památníku jeho dvěma „svěřencům“.
Vzpomenete si, kdy naposledy jste byl v Kolíně? Asi vás překvapím. Jsem tady poprvé.
je docela paradox. Vždyť zprostředkovaně jste součástí prezentace města. Spousta lidí zná Kolín právě přes vaše medvědy… Jako že bych byl někdy napsaný v městské kronice? To ne. Ostatně ještě se mi nestalo, že by mi někdo řekl, že o Kolíně se dozvěděl kvůli medvědům. To spíš kvůli nim znají mě.
Na jaře jste pro týdeník Sedmička přiznal, že medvědi se zrovna u Kolína potkali náhodně. Kolíňákům to nevadilo a v zaplněném kině vám tleskaly děti, maminky i babičky. Jak to těší člověka, který prohlásil, že „je šťastná výjimka, když se moje filmy pro děti líbí i dospělým“? Popravdě řečeno, když děláte takový film, myslíte na to, aby se na něj mohli koukat i dospělí. Vždyť právě oni platí lístky. Někdy se to povede, někdy méně. U medvědů se to zadařilo pořádně, to je pravda.
Čím si to vysvětlujete? Režíroval jste skoro šedesát filmů, ale jen ty o plyšácích zná v Česku prakticky každý. Přestože je pětačtyřicet let starý. Měl jsem šťastnou ruku ve všech etapách vzniku filmu. Vybral jsem si skvělého spíkra (Rudolf Deyl mladší), spolupracoval s vynikajícím výtvarníkem (Miroslav Štěpánek). Všichni členové štábu byli ti nejlepší, které jsem mohl sehnat. Někdy to jde prostě samo, jindy se nadřete jako kůň, a stejně to není ono.
A medvědi od Kolína „šli sami“? Ne že by to bylo vyloženě jednoduché, ale zažil jsem složitější situace. Jako když jdete běhat: jeden den máte lehké nohy, jindy je to naopak.
V zahraničí se však seriál Pojďte pane, budeme si hrát nechytil tak dobře jako vaše ostatní snímky. Proč? Venku mě znají z filmů, jež nejsou mluvené. Čeština se špatně překládá, navíc cyklus o medvědech byl úzce spojen s nezaměnitelným hlasem Rudolfa Deyla. Viděl jsem nadabované medvědy ve východním Německu, a to bylo hrozné.
Které jsou za našimi hranicemi nejznámější? Ty, které jsem dělal pro distribuci do ciziny. Pro Kanadu nebo OSN. Široký ohlas měl třeba film O skleničku víc, který byl lehce protialkoholický. Kupodivu měl obrovskou publicitu, to jsem nečekal.
Z kolika procent dokáže režisér odhadnout, jak bude snímek úspěšný? Vůbec. To nedokážete, kdybyste se postavil na uši.
Dvacet let učíte na katedře animované tvorby na FAMU. Jak vás to naplňuje? Animovaný film má u nás tradici, jsem asi druhá třetí generace. Je příjemné znát se s pokračovateli.
Takřka všichni, v čele s Michalem Žabkou či Václavem Švankmajerem, prošli vašima profesorskýma rukama. To musí být příjemný pocit, nebo se pletu? Svoje učitelské schopnosti bych nepřeceňoval. Buď to v člověku je, nebo ne.
Ve vás to zjevně je. V roce 2007 vám na karlovarském festivalu předávala Křišťálový glóbus za celoživotní dílo Renée Zellwegerová, známá coby Bridget Jonesová. A předtím si o vás zjistila takřka vše… Nechala si poslat moje filmy. Když jsem si s ní povídal u večeře, popisovala, co se jí líbilo, a co ne. Byla příjemná. Ale víc si považuju ocenění na specializovaných festivalech. Třeba zisku Zlaté palmy na festivalu v Cannes za film O skleničku víc.
Dí se podobná cena srovnat s tím, když vám v roce 2008 prezident udělil státní vyznamenání? To je následek toho, že jsem byl oceněn v oboru. Podobné věci člověka jistě potěší, ale nelze na nich stavět. Na čem teď pracujete? Spíš jen udržuju hlavu a ruce v pohotovosti. Dneska je to s animací těžké. Musíte se podřizovat televizním pravidlům.
Jak se vám zamlouvá počítačová animace? Myslel jsem si, že počítač ušetří víc práce. Jenže co ušetří na animaci, to spolkne práce s ním. Nic nezakryje. Pokud něco není v hlavě, v počítači to nenajdete.
