Ve Zlíně mu chybí duch rozvoje, a tak s foťákem překračuje hranice

Dušan Tománek nemá rád aranžované fotografie a při focení nerozdává pokyny. Přesto si se svými snímky vysloužil nominaci na prestižní designérskou cenu.

S Aloisem Nebelem žil tři roky. Fotograf Dušan Tománek totiž dostal od autorů tohoto českého filmu za úkol zaznamenat natáčení. Vybrané fotografie z Aloise Nebela spatřili světové herecké hvězdy na výstavě při Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary. Vznikla z nich i kniha, která patří mezi oceněné v anketě Kniha roku 2011. Nyní je Tománek mezi nominovanými na cenu Czech Grand Design, a to za fotografie v knize Zde jsou psi.

Jakou známku jste míval ve výtvarce?

Přesně si to nepamatuju. Většinou jsem asi měl na vysvědčení dvojku. Prostě normální průměr. Spíš mě bavil sport. Závodně jsem plaval, hrával basket, tenis. Ale s klukama jsme za barákem na Podhoří, kousek od lesa, pořád něco vyváděli.

Takže žádné lidušky či výtvarné kurzy?

Byl to dlouhý vývoj. Člověk nežije ve vakuu a vnímá svět kolem sebe. Jednu dobu jsem se začal stýkat s lidmi, kteří se dají považovat za výtvarné umělce. A ti mě samozřejmě ovlivnili. Naráz jsem si začal všímat jiných věcí než dosud. Dospěl jsem k nějakému postoji a názoru, a ten se projevuje i ve fotografii. Jestli to někdo nazývá výtvarným uměním, nebo reportážní fotkou, je celkem jedno.

S reportážní fotkou máte hodně zkušeností. Několik let jste pracoval jako fotograf v novinách.

Focení pro noviny si velice vážím. Byla to určitá etapa, která mě posunula dál, něco mi dala. Ale v jeden moment nastal čas, kdy jsem poznal, že je třeba jít dál. Teď pracuji s jiným druhem fotografie, ale pořád čerpám z toho, co jsem se naučil v novinách.

Studoval jste kromě praxe i školu se zaměřením na fotografii?

Ještě pořád studuju. Jsem nekonečný student. Právě jsem v pátém ročníku na Univerzitě Tomáše Bati, obor reklamní fotografie. Už dřív jsem vystudoval fotografii v Opavě a filmovou školu ve Zlíně. Do dalšího studia jsem se pustil nejen kvůli vědomostem, ale spíš kvůli kontaktu se spolužáky. Škola mi dává rozhled, nové zajímavé lidi, směřování. Univerzita má spojovat lidi s podobným myšlením, s podobným sdílením a náhledem na věc. Takoví lidi zůstávají v kontaktu i po dokončení školy a dál rozvíjí svoji práci. Tohle by měla škola dávat. Ne jen zápočty a zkoušky.

Musí mít fotograf školu, aby byl opravdu dobrý?

To je těžké. Fotografie jako médium, skrz které se vyjadřujeme, je v dnešní době v totálním chaosu a zmatku. Škola je to poslední, co by fotograf potřeboval. Je jedno, jestli má školu, nebo ne. Médium se musí naučit používat, aby uměl vyjádřit to, co chce říct, ten pocit z fotografie.

Měl jste nějaký vzor?

Ve fotografii nebo v umění je to stejné jako ve sportu. Když hraje mladý kluk hokej, taky si říká, že by chtěl hrát jako Čajánek. Já jsem takto vzhlížel k Helmutu Newtonovi, k německému fotografovi, který se proslavil například svými fotografiemi pro Vogue a který je dnes ikonou fotografie.

Nyní se v Národním technickém muzeu koná výstava Ceny Czech Grand Design: Nominace 2011. Jste nominovaný na ocenění Fotograf roku za počin pro knihu Zde jsou psi. Kdy kniha vznikala?

Pracovali jsme na ní od jara do podzimu 2010. Částečně jsme měli materiál nasbíraný už z dřívější doby. Kvůli fotkám do knížky jsem ale od jara do podzimu objížděl hudební festivaly a pořizoval fotky fanoušků. Celá kniha je výsledek práce týmu lidí, kteří jsou roztroušení po celém světě. A to mě na té práci fascinovalo nejvíc. Jeden editor seděl v Praze, další v New Yorku, třetí v San Francisku. Komunikovali jsme přes Skype. To mě bavilo.

Snímky jste vybíral sám?

Ne, to byla práce editora. Beru fotografii jako týmový sport. Přinesl jsem materiál a další práce byla na editorovi. Líbí se mi, jak někdo nestranný, kdo ale velice dobře rozumí své práci, naloží s mými fotkami. Vytáhne konkrétní výřez, vybere záběr.

Fotky do knihy Alois Nebel, která vyšla po premiéře stejnojmenného filmu, taky vybíral někdo jiný?

Bylo to stejné. Někteří fotografové mají pocit, že sami nejlíp vědí, které fotky jsou nejlepší. Podle mého názoru se tím ochuzují o práci editora. Protože to je na tom ta největší sranda. Přinesu tisíce záběrů, někdo jiný se jimi prohrabe a dá tomu tvar. Pak se teprve můžeme bavit o detailech. Ale práce editora nebo třeba střihače u filmu je velmi důležitá. Proč já bych se pletl do jeho práce? Kniha musí fungovat jako celek.

Máte ve Zlíně i vlastní fotoateliér.

Ano, jmenuje se Toast. Založili jsme ho s kolegou v roce 2003 po mém odchodu z novin. A v zápětí potom jsem začal jezdit do Prahy. Ateliér je ale pořád ve Zlíně. Pražská eskapáda je čistě moje záležitost. Udržuju se tím mentálně v kondici. Je to podobné, jako když si chodí někdo zaběhat nebo zaplavat. V Praze získávám odstup, nadhled, který je pro mě důležitý. Praha je živější organismus než Zlín. Zlín má pro mě velké kouzlo, ale chybí mi tady jakýsi duch rozvoje nebo pohybu.

Jak na vás působil New York?

To je něco úplně jiného. Byl jsem tam jen měsíc, a byla to pro mě dovolená. Žil jsem u kamaráda, který mě do New Yorku pozval. Člověk si vystačí jen s tím, že chodí po ulicích a dívá se. Vedl jsem tam celkem asketický způsob života. Nic dramatického.

Určitě jste hodně fotil.

Fotil. Ale jsou to fotky z dovolené. Fotil jsem běžná klišé, kterým se žádný turista při první návštěvě New Yorku nevyhne. Už chápu, proč si v Praze všichni cizinci fotí Karlův most a Hradčany. Jednoduše řečeno je to sejme. Stejné to je, když jdete v New Yorku po Brooklyn Bridge a neubráníte se vyfotit Financial District. Musel bych tam být rok, abych získal odstup a začal fotit něco zajímavého.

Kromě toho, že jste byl dvorním fotografem filmu Alois Nebel, natáčel jste také klip Půlnoční s V áclavem Neckářem. Byla to vaše premiéra za kamerou?

Nebylo to úplně poprvé, co jsem stál za kamerou. Už dříve jsem točil například studie obnovy památníku na Vítkově a obnovy Jurkovičovy vily v Brně. Klip Půlnoční měl ale mimořádný ohlas, který jsme ani nečekali. Na YouTube klip vidělo přes půl milionu lidí.

Jaká byla nálada při natáčení? Václav Neckář v něm vypadá velice smutně.

Nálada písně je hodně melancholická. A na lidi určitě působí i Neckářův příběh, tedy boj s nemocí. Všechno se setkalo v jednom momentu. Celé natáčení ale bylo velice profesionální. Možná byl Václav Neckář už trochu unavený. Na place ale trávil jen dvě hodiny. Různé prostřihy jsme na hlavním nádraží natáčeli už před jeho příchodem. Začali jsme v osm ráno a v pět jsme byli hotoví. Smutně to možná vypadalo na kameru, ale při natáčení byla klidná atmosféra.

Jak dlouho jste pracoval na Aloisi Nebelovi?

Nebela jsem dělal tři roky. Celé focení ale bylo atypické. Neměl jsem přesné zadání, co mám fotit. Takže postupně jsem se dostával do takových poloh, kdy jsem například v Karlově Studánce fotil lesy. Tyto fotky ale pořád mají spojitost s filmem. Vše to padá do balíku Alois Nebel.