Asi jako každý, kdo se narodí na jihu Čech, mezi rybníky, a je pomyslně křtěný Vltavou, jezdím rád na Šumavu. Pro mne je to stát ve státě. Teď ale vůbec nemám na mysli nějakou politickou špatnost, která se používá v souvislosti s tímto úslovím s hlavním městem. Prostě je to kus země, který má svou duši a žije tak trochu svým životem. Pamatuji si, jak celý natěšený vyrážím z Budějovic na výlet na Šumavu. Tady svítí sluníčko o sto šest, oblékám kraťasy a triko s krátkým rukávem a jedu. No a na Šumavě se samozřejmě z hodiny na hodinu zatáhne obloha, slunce už nehřeje a já klepu kosu. To je prostě Šumava.
Tam vždycky bylo těžší žití než ve městech. Po staletí si lidé přeměňovali neprostupné lesy a hornatou krajinu k obrazu svému, aby tu mohli spokojeně hospodařit a bydlet. Události po druhé světové válce také Šumavě nepomohli, spíš naopak. Nejinak je tomu ale dnes. Tahanice mezi ekology a druhými stranami rozhodně krajině a lidem moc nepomáhají.
Osobně za sebe nemám nic proti stavbě dalších lanovek či sjezdovek. Naopak, rád lyžuji a namísto vstávání ve čtyři hodiny ráno a cestování za hranice, bych jen uvítal sednout do auta a být za hodinku na svahu. Nehledě na to, že bych prostě nemusel za služby platit Rakušákům, ale peníze by skončily zase tady, v Čechách. Nechci tím ale říci, že bychom měli drancovat přírodu za každou cenu. Jde jen o to, aby se našel správný kompromis. Kompromis, který na jedné straně neudělá ze Šumavy hermeticky uzavřenou mísu, kde se nic nesmí, a na straně druhé obdobu Disneylandu. Což samozřejmě přeháním.
Jak se na současnou tvář jihočeského pokladu dívá vášnivý turista a současný ředitel národního parku, se dozvíte, když si přečtete rozhovor s Janem Stráským v rubrice Vaše téma.
