Některé módní trendy přicházejí plíživě, jiné o sobě dávají vědět hlasitě a jasně. Jak píše server BBC. com, minulý týden na londýnské přehlídce Spring ´14 zaznělo se vší jemností sirény, že v pánské módě bude androgynní vzhled „novou černou“.
Asi nejsilněji se tohoto tématu chopila značka JW Anderson, jejíž návrhář Jonhatan Anderson touží, aby se ženský a mužský vzhled navzájem překrývaly. Už v minulé sezóně Anderson například představil v rámci mužské kolekce šortky s volánky, které se nápadně podobaly těm z kolekce dámské. Nyní byla zase dominantním tvarem štíhlá tunika spolu s prodlouženými kalhotami. Výzor Andersonových modelů oblečených v blůzky s hlubokým výstřihem a květinovým vzorem byl tak „nevyhnutelně zženštilý“. „Otřesné,“ ulevil si posměšně The Daily Mail.
Anderson se však svěřil, že se mu líbí testování hranice mezi pánským a dámským oblečením. Zároveň pro něj však není rozhodující vyprovokovat polemiku, „ohýbání“ pohlaví se prý vyjevuje organicky při jeho riskování s formou. Experimenty mu přijdou přirozené: „Hrajete si s kusem látky, pokoušíte se vytvořit nové proporce, a pak to světu předvedete na molu a stane se z toho najednou ,věc´.”
Odkdy muži nesmí nosit krajku?
Jonathan není sám. Shaun Samson představil růžové šortky a sukně, které připomínaly plážové osušky. Sarah Burtonová, kreativní ředitelka oděvní značky Alexander McQueen zahájila přehlídku s oblekem s bílou krajkou. „V jednu chvíli jsem si položila otázku: kdo rozhodl, že muži nesmí nosit krajku? Nebo sukně, když na to přijde? Vždyť ve starověkém Řecku muži nosili tógy, ne? Odkdy tedy přesně začala celá ta bdělost kolem mužství?“
„Naše myšlení je líné a konzervativní,“ soudí Martine Rose, další návrhářka se sídlem v Londýně, která se svými modely rovněž testuje genderové konvence. Rose byla při tvorbě své kolekce ovlivněna funkovou legendou Rickem Jamesem, který pro ni – se svými nařasenými košilemi a červenými vysokými botami – představoval sexy gangstera. „On ale nedopustil, aby oblečení definovalo jeho sexualitu nebo, chcete-li, mužství,” říká.
Je zajímavé, že kolekce Martine Rose představuje všemožné ženské detaily, avšak výsledný dojem jejího oblečení je jasně mužský. Rose čerpá hodně inspirace ze sportu a kromě toho také z poznání, že i nesportovní kluci zařazují sportovní soupravy do svých šatníků. „Fotbalisté v sedmdesátých letech třeba běhali v kratičkých šortkách,” přemítá Rose, „a nikdo nezkoumal jejich mužnost. A ostatní kluci chtěli vypadat jako oni. Ti hráči byli sexy, měli odvahu ukázat tělo a byli hraví.”
Můžeme se dohadovat, jestli androgynní móda je jedním ze signálů krize mužnosti nebo spíš krize mužské sebedůvěry. Také se můžeme ptát, jestli znakem téže krize není spíš nostalgie za flanelovými košilemi s vyhrnutými rukávy, dřevorubeckými bokovkami, Marlboro Manem. Všechny ty romantické sny o tvrdé práci rukou a době, kdy muž byl výhradním živitelem rodiny…
S módou je to složitější, ta nám tu otázku nezodpoví, může jen vyprávět několik příběhů najednou. Jeden se nám připomíná ve zrodu dandysmu, o němž v 19. století básník Charles Baudelaire napsal, že se objevil v době přechodu; určitý počet rozčarovaných mladých mužů pocítil potřebu založit novou aristokracii.
Věž ze slonoviny
Autorka článku v BBC tvrdí, že Baudelaire měl na mysli aristokracii vkusu. A když Jonathan Anderson vysvětluje, že jeho kontroverzní modely jsou výsledkem touhy vytvořit v oblékání novou cestu, mluví o vkusu také. Charlie Casely-Hayford, spoluzakladatel stejnojmenné značky luxusního pánského oblečení říká, že ženské prvky vtiskly oblekům Natty kultivovanost.
Není pochyb o tom, že uvažování odvážných módních návrhářů je tak trochu „věží ze slonoviny“, a patrně bude ještě chvíli trvat, než veřejnost přijme unisex estetiku (ačkli už to tady bylo, jak poukázala na 70. léta Martine Rose). A jak ukazují obleky Charlie Casely-Hayford, ženské vlivy si našly cestu i do šatníku relativně konvenčních mužů, aniž přitom utrpělo jejich sebevědomí.
