Kolem páté hodiny večer jsem byl venku. Slyšel jsem zvuk letadla a dvě tlumené rány. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Najednou jako by se zvuky ztratily. Pak jsem slyšel praskání, jako když pilot protúruje motor. Instinktivně jsem se podíval nahoru a viděl letadlo. To byl mžik. A pak jsem slyšel hvízdání nad hlavou a za řekou, jako by padaly pytle. Byli to ale lidé.
Protože jsem dělal velitele hasičů, oblékl jsem montérky a běžel vesnicí k hasičské zbrojnici a křičel, že spadlo letadlo, že musíme jít zachraňovat. Přiběhl jsem k Bruno Henkemu, který vyšel z kůlny s náručí dřeva. Byl s námi mezi prvními záchranáři. „Vláďo, spadlo letadlo, musíme zachraňovat,“ zavolal jsem na tatínka starostky. Hned jsem vyhlásil poplach.
Přijeli jsme na křižovatku v Srbské Kamenici. Jedním směrem se jede na Děčín, druhým na Českou Kamenici, kam jsme se stáčeli, protože tam běželi lidé. Jeden člověk prolétl stromy a dopadl na vozovku přímo proti transformátoru. Ze směru od Děčína běželi Šlejmarovi: „Chlapi, spadlo to za vesnicí, ale nehoří to.“ Jeli jsme krokem a neviděli vůbec nic. Přijeli jsme do Nové Olešky, otočili se, Šlejmarovi přiběhli od křižovatky, abychom zastavili. Zespoda přijíždělo auto s Henkem. Blanka Šlejmarová, která bydlí poblíž místa nehody, říkala, že v lese někdo naříká. Běželi jsme ze silnice po hlase, a jak jsme se blížili, viděli jsme, co se stalo. Jeden motor ležel v potůčku, kormidlo i trup byly oddělené, letadlo směřovalo ze stráně dolů. Dorazili jsme k části trupu, který držely stromy, a tam objevili ženu. Byli jsme čtyři, já, Henke, Standa Kašpar a Milan Jankovič. Později jsme se dozvěděli, že to byla letuška. Vzal jsem ji v podpaždí a táhl z letadla, ostatní odhazovali kusy plechu. Měl jsem celé předloktí od krve. Řekl jsem hajnému Henkemu, aby si sundal kabát, na který jsme letušku položili, než přijela sanitka. Lesácký kabát se dostal do nemocnice a první reakce byla, že ji zachránil hajný. Ale byla to akce hasičů.
Asi v sedm hodin večer vojáci prostor uzavřeli a zakázali tam vstup a pátrání převzali vojáci. Pak jsem dával svědeckou výpověď na policii v České Kamenici. Mírně sněžilo. Ráno byly po vesnici ohníčky, vojáci přinášeli mrtvé, byli dost pocuchaní. Byla to hrůza, nic takového jsem předtím neviděl. Měl jsem z toho potom mindráky, mně bylo blbě a těm klukům, kteří tam přibíhali, se dělalo špatně z výparů a lidí, jak byli rozbití. Za dva měsíce v obýváku koukáme na fl ek. Měli jsme proraženou střechu úlomkem letadla, který prolétl střechou.
