Byla první hvězdou souboru divadla J. K. Tyla od jejího založení v roce 1902. Excelovala ve všech představeních od baletu po operu. Po více než sto letech, kdy několikrát změnila tvar i příkon, čeká klasickou žárovku brzy derniéra. Lépe řečeno čekala by. Kvůli nařízení Evropské komise se žárovky přestanou vyrábět a pro divadla by to mohlo znamenat konec jedné sezony. Naštěstí osvětlovači z plzeňského divadla udělali zásoby na několik let dopředu.
„Máme nakoupeno na tři roky,“ říká zdejší vedoucí osvětlovač Jakub Sloup. Mohli si „nasyslit“ i víc, ale pro divadlo by to stejně nebylo řešení. „Každá barva v žárovce se dá co do intenzity měniti a míšením jednotlivých různě intensivních barev lze docíliti potřebných nuancí přirozeného i efektního světla,“ píše se ve starých divadelních učebnicích.
Co se bude psát v těch moderních, zatím nikdo netuší. Někde můžou žárovky nahradit úspornější zářivky, ale v hledištích to nepůjde. Klasická žárovka má totiž pro provoz divadla jednu nezbytnou výhodu – mistři světla si s její září dokážou pohrát, umí ji postupně rozsvítit i ztlumit. To úsporné žárovky nebo zářivky neumějí.
Poslední tři roky…
Sedmička zjišťovala, jak vypadá loučení se žárovkou na místě, kde jich v jeden okamžik svítí nejvíce v celé Plzni. „Předzásobili jsme se dávno předtím, než začalo nařízení o žárovkách platit. Máme jich teď ve skladu plné regály,“ říká Jan Baxa, správce divadla. Společně s osvětlovači teď má plnou hlavu starostí. Až se regály vyprázdní, čím se bude v divadle svítit? „Možností je změna elektroinstalace. V podstatě je to ale neřešitelný problém. Ať se vymyslí cokoliv, už nikdy nebude hlediště takhle svítit,“ ukazuje Jakub Sloup na obrovský pozlacený lustr, který visí nad červeně polstrovanými sedačkami Velkého divadla. V něm je zašroubovaných dvě stě osm „edisonek“, které osvětlovači postupně tlumí před každým představením a po každé přestávce.
Další stovky jich jsou v hledišti v ozdobných lampičkách. S výměnou klasických žárovek začali údržbáři v divadle už v devadesátých letech. Tam, kde tím nenapáchali žádné škody. „Na chodbách a v šatně jsou už jen zářivky a úsporné žárovky. Těch klasických v divadle zbývá pořád ještě hodně,“ říká Jan Baxa. Kolik přesně jich tady svítí, nikdo neví. „Nikdo je nikdy nespočítal. Ale je jich okolo tisícovky,“ doplňuje. Herci zatím neví, co můžou od konce doby žárovkové čekat. „Netuším jaký to bude mít vliv. Ale třeba nám na jevišti nebude takové horko,“ směje se Martin Stránský. Zajímavý rituál se váže k výměně žárovek na lustru.
Dvě stě osm najednou
Jednou za dva roky se téměř dvou tunový kolos, který má v průměru více než dva metry, sveze na elektrickém navijáku dolů. Osvětlovači ho umyjí, vyleští, zkontrolují a vymění komplet všech- ny žárovky. Málokdy je některá prasklá. „Když žárovky rozsvěcujeme postupně, mají větší trvanlivost, než když se rozsvítí najednou,“ říká Sloup.
První na západě Čech
Plzeňské divadlo bylo mezi prvními plně elektrifikovanými objekty na západě Čech. Elektroinstalaci tu osobně zřizoval vynálezce obloukové lampy František Křižík. Pětatřicet regulovaných elektrických obvodů tu fungovalo až do rekonstrukce v osmdesátých letech. Dnes je zde elektrických obvodů s regulací dvě stě šedesát. „Což znamená, že každý okruh má zvláštní rozvody a dá se manuálně ovládat,“ říká šéf osvětlovačů. Elektrickou energii si divadlo vždy odebíralo z veřejné sítě – stejně jako dnes. A měsíčně za ně platí nemalé sumy.
„Elektroměr se tu točí jako větrák. To, co divadlo propálí za jeden den svého provozu, by mnoha domácnostem stačilo na několik let,“ přirovnává Baxa. Každá divadelní hra je z hlediska spotřeby jinak náročná. Největším otesánkem jsou opery. V Plzni to bylo dřívější zpracování Prodané nevěsty a v této sezoně i opera Nabucco. Když se hrála v devadesátých letech Prodanka, tak svítilo skoro celé divadlo.
