Velké nohy zdědil po Janu Cimburovi

Při vyslovení jména Jan Cimbura se většině lidí vybaví dobrosrdečný hromotluk ze stejnojmenného románu Jindřicha Šimona Baara. Jak slavný putimský rodák ale doopravdy vypadal, jeho potomek, filmový kritik Jan Jaroš, neví. Žádnou podobiznu sedláka Cimbury rodina totiž nemá.
Jan Cimbura měl jednu dceru, která se z gruntu odstěhovala do Stříteže, ale její dcera se zase do Putimi v dospělosti vrátila. „A to právě byla moje babička, která se přivdala k Jarošům. Ale žili jsme už jinde. S Cimburou jsou spojené dva statky – na jednom hospodařil, na druhém byl na výminku, tam jsem byl snad jen jednou v životě,“ vypráví dvaapadesátiletý Jan Jaroš, který dnes žije v Praze. Do Putimi pravidelně jezdívá.
Příbuzenství s literární a později i filmovou postavou považuje za zajímavou spojitost. Ale jak o románu z roku 1908, tak o filmu natočeném v roce 1941 se prapravnuk po přeslici domnívá, že Cimburu kreslí příliš v ideálním světle. „Vztahy na vsi byly určitě drsnější. Cimbura nebyl podle mě výjimečný, jen si ho zkrátka Baar vybral a proslavil ho. Věřím ale, že jeho pověstná láska k lidem i ke zvířatům odpovídá realitě. Pamatuju si to totiž i od rodičů. Nejdřív obsloužili zvířata, teprve potom děti,“ vzpomíná Jaroš, který v Putimi prožil dětství. Osobní předměty po slavném sedlákovi už Jarošovi nemají. „Když nepočítám dodatečně vystavený úmrtní list, tak se nám nedochovalo nic. Jenže i ten dokument byl vynucený dobou, moji předci museli totiž dokládat, že nemají židovský původ,“ podotýká Jaroš.
Přesto mu po jeho prapradědečkovi něco viditelného zůstalo. Cimbura, který měl mít zavalitou, robustní postavu, měl také velké nohy. A právě ty Jan Jaroš zdědil. „Já mám velikost bot 47. Moje desetiletá dcera má už teď boty velikosti 43,“ směje se filmový kritik a historik. Sílu už prý po ideálu moudrého sedláka konce 19. století tolik nezdědil, ale když v mládí sekával rád trávu kosou, také býval silnější než dnes, když těžší práci odvykl.
Cimburův odkaz z Písecka ani dnes, po sto dvanácti letech od jeho úmrtí, nemizí. V připravované výstavě etnografie v Prácheňském muzeu v Písku bude jedno vyobrazení patřit právě jemu. Silný hospodář v podobě voskové figuríny se veřejnosti představí v polovině května.
„Přijedu se podívat a jsem na něj zvědavý. Jen je škoda, že nikdo neví, jak vypadal. I já si tak jeho vzhled spojuju s filmovou postavou,“ dodává Jaroš.