Veselá mysl je půl zdraví. Libere

Kateřina Čechová
Marie Blažková zažila obě světové války. Po smrti svého manžela v roce 1970 se už znovu nevdala. Slíbila mu to.

Malíři vydali kubistický Manifest, Portugalsko se stalo republikou, zemřel Lev Nikolajevič Tolstoj, Thomas Morgan dokázal, že chromozomy nesou genetickou informaci, narodila se Adina Mandlová a František Hrubín. České země byly toho roku ještě stále součástí Rakousko-Uherska a vládl jim císař František Josef I. Byla právě sobota 12. března 1910, když v Liberci na Jablonecké ulici číslo 4 přišla na svět. Zažila 1. světovou válku a vznik samostatného Československa, 2. světovou válku, odsun sudetských Němců z Liberce, znárodnění, rok 1968 i sametovou revoluci. Letos paní Marie Blažková oslavila 102. narozeniny a je nejstarší žijící Liberečankou.

Jak jste oslavila svoje letošní narozeniny?

Na radnici pro mě připravili oslavu. Byla tam i paní primátorka a pan Šolc. Povídali jsme si o Liberci, co se chystá za změny a co se proto musí všechno udělat. Bylo to zajímavé. Třeba říkali, že právě vybírali městského architekta. Myslím, že je to dobře, protože Liberec ho opravdu potřebuje, aby ho nekazily ošklivé stavby. Přála jsem si podívat se do liberecké radnice, je to nádherná budova a vevnitř je ještě krásnější. Líbily se mi ty staré obrovské obrazy. V neděli jsme ještě měli oslavu doma, sjela se celá rodina.

Tam musela být spousta lidí. Kolik máte vlastně potomků?

Byla jsem jedináček. Lidi si myslí, že jedináčci musejí být rozmazlení, ale to jsem nebyla. S manželem jsme měli taky jenom jednu dceru, Elišku. Pak mám jednoho vnuka a dvě pravnučky, takže zase tolik příbuzných nemám. Ale mám z nich radost.

Byla jste vdaná jenom jednou? Dnes je běžné, že lidé projdou za svůj život několika manželstvími.

Jenom jednou. Ani by mě nenapadlo se znovu vdát, když Pepa umřel. Slíbila jsem mu, že si už nikoho jiného nevezmu. Brali jsme se 3. září 1932. Pepa byl hrozně hodný člověk, takoví už se dneska nerodí. A byl to taky krasavec. Taky jsem mu byla celý život věrná. Umřel v roce 1970 na infarkt. To už byl třetí. Z těch prvních dvou ho pan doktor dostal, ale pak už se to nepovedlo. Pořád je mi po něm smutno.

Kde jste vy a váš manžel pracovali?

Na poště. Byla jsem manipulantka spojů a on byl vrchní tajemník. Pracovala jsem tam sedmnáct let. Měla jsem pořád dost práce, protože jsem uměla německy, tak mě vždycky volali, když se potřebovali domluvit s nějakým Němcem. Psát jsem neuměla, ale mluvit ano. Teď už jsem čtyřicet dva let v důchodu.

Jaké vůbec byly v Liberci vztahy mezi Čechy a Němci před válkou?

S Němci jsme se nestýkali, i když jsme bydleli naproti pojišťovně Fénix, kde se scházeli Němci, ale nestěžovali jsme si. To patřilo ke každodennímu životu. Češi se scházeli v České besedě. Tam jsme chodili na plesy, taneční, různé besídky. Na šibřinkách jsem se tam seznámila s Pepou. To byly takové sokolské taneční zábavy.

Vzpomínáte si taky na druhou světovou válku a na odsun Němců potom?

Tehdy to bylo všechno špatně. Pro všechny to bylo těžké, všichni se báli. V domě v Jičíně, kde jsme během války bydleli, byla i jedna německá rodina. Měli jsme z nich strach. Pán byl Němec, myslím, že jeho paní byla původem Češka, ale nehlásila se k nám. Občas k nám tajně chodila jejich holčička. Vždycky jsem jí dala něco dobrého. Po válce si pamatuju, že byl nedaleko od našeho domu lágr, kde shromažďovali Němce a vozili je pryč.

Jak jinak jste se vlastně bavili, když jste byli mladí?

Milovala jsem procházky. Měli jsme takovou dobrou partu a chodili jsme pořád na výlety. A daleko. Někdy jsme jeli vlakem, někdy jsme chodili z Liberce. Taky jsem byla v Sokolu a v německém kroužku jsem hrála na mandolínu. Manžel byl v Liberecké filharmonii. Uměl hrát na housle, cello, violu. Přátelil se s docentem Josefem Pazderkou, který po válce vedl liberecký pěvecký sbor Ještěd. Chodili spolu na fotbal. Jednou jsem s nimi byla taky na fotbale. Říkali, že ženy musí jít taky, tak jsme se nechaly přemluvit. Muži se strašně rozčilovali, když jejich tým prohrál. To jsem ještě neviděla, jak se vztekali. Pak jsme jim řekly, že už s nimi na fotbal nikdy nepůjdeme. Neprali se, jak to bývá dneska na fotbale, ale nelíbilo se nám, jak jsou vzteklí.

Jaké je vaše nejoblíbenější místo v Liberci? Změnilo se nějak za ta léta?

Mně se v Liberci líbí skoro všude. Ráda jsem chodila třeba na přehradu, do Lidových sadů. Prý se tam chystají velké změny, chtějí propojit Lidové sady se zoologickou. Vstup prý bude nahoře a bude tam park s altánem a lavičkami, kde si lidé budou moct posedět. Tak doufám, že to udělají brzo, abych tam taky mohla jít. Chodit už moc nemůžu, spíš jen po zahradě. Nechtějí mě pouštět nikam samotnou, ale občas přece jen vyrazím.

Opravdu není nic, co by se vám na Liberci nelíbilo?

Nelíbí se mi ty velké obytné škatule, co se tady postavili za komunistů. Nevím, proč tomu neudělali alespoň nějakou střechu, aby to nebyla taková krabice. Taky nemám radost z té skleněné věže, co máme před okny. Říkáme tomu babylon. Dřív jsme měli z okna pěkný výhled na Výšinu a tam na ty lesy, teď je tam babylon. Mojí dceři se nelíbí, jak se to změnilo na Soukenném náměstí. Ten dům jí připadá moc velký, ale mně se to líbí. Vypadá to jako v Praze, jak tam mezi těmi domy projíždí tramvaj. Taky mám radost, že se přestavují Lázně.

Pamatujete si, když byly Lázně v provozu? Chodila jste tam?

Chodívala jsem tam k holiči a na pedikúru. Taky jsem tam učila vnuka plavat. Prý tam má být galerie. Jen mi je líto, že se ztratila ta veliká bronzová socha, co tam stávala uprostřed. Říkali mi, že ji odvezl bývalý majitel a má ji někde na zahradě u Mladé Boleslavi. Tehdy mu patřila, takže se s tím prý nedá nic dělat. To je ale škoda.

Co vás štve obecně na dnešním světě?

Vždycky se rozčiluju, jak se zdražují potraviny. Ti nahoře se mají dobře a my za chvíli nebudeme mít co jíst. Už teď je všechno drahé a bude to ještě dražší. Taky mě zlobí, jak se kácejí lesy, ale co se dá dělat, když je potřeba dřevo na nábytek a stavby. Jenže člověk už skoro nebude mít kam jít na houby.

Chodila jste ráda no houby? A jíte je ráda?

Na houby jsem chodila strašně ráda. Nejraději jsme jezdili do Albrechtic u Frýdlantu. Měli jsme tam chatu. Houby zbožňuju, ale teď už jím jenom, co mi přinesou. Jinak mám ráda hlavně polévky. Nejvíc houbovou a dršťkovou.

Co vás baví teď, když už nemůžete moc chodit?

Někdy se ráda dívám na televizi, ale ne zas moc. Sleduju hlavně AZ kvíz a Bludiště. Líbí se mi, jak mládež soutěží. Všechno mě pořád zajímá, někdy až moc. Mám ráda vědomostní soutěže i Ulici, ale občas u toho spím. Číst nemůžu, už na to nemám oči.

Máte nějaké životní heslo, podle kterého se řídíte?

Moje heslo je: Veselá mysl – půl zdraví. Člověk by měl žít pěkně v klidu a zvesela, nerozčilovat se, nespěchat, ale zajímat se o svět. Navíc jsem nikdy nekouřila ani nepila, vlastně nikdo v naší rodině. Je taky potřeba pohyb. Já jsem toho spoustu nachodila a cvičila jsem v Sokolu.