Vesnice splácí obří dluh, starosta s opozicí se navzájem udávají

Nenávist, pravoslaví a tajuplný Holanďan. Milíře na Tachovsku patří k nejzadluženějším obcím v kraji. Na první pohled se zdá, že není cesty ven.

Milíře na Tachovsku nejsou se svými 231 obyvateli úplně nejmenší obcí v kraji. Najdou se tu i menší vísky. Milíře však značí jiný primát. S dluhem, který ke konci roku 2010 činil skoro osmnáct a půl milionu korun, patří k obcím nejzadluženějším. V přepočtu tu každý člověk, včetně obyvatel zařízení pro mentálně postižené, dlužil skoro třiaosmdesát tisíc. Roční příjem vesnice je přitom kolem čtyř a půl milionu.

Sedmičku zajímalo, jak tak malá obec k tak velkému dluhu přišla, jak se jí ho daří splácet a jak se v lesích za Tachovem lidem žije.

Obyčejná ves

Místní silnice se klikatí mezi lesy a loukami. Vede z Lesné kolem vodní nádrže Lučina a končí na silnici spojující Tachov s německým Bärnau. Zhruba ve dvou třetinách cesty leží Milíře. První písemná zmínka o nich je ze sedmnáctého století, ale dřevěné uhlí se tu určitě pálilo už mnohem dřív.

Dnes je to obyčejná vesnice, jakých v česko-německém pohraničí, v místech, kudy procházela železná opona, najdeme spoustu. Chalupy rozházené podél cesty, novostavby střídají nepříliš udržovaná stará stavení. Žádná romantika, žádný luxus, výstavnost a krása. A taky žádný obchod, žádná hospoda. Jen kostel, opravená fara a bývalá škola v sousedství.

„Pro mne je to tu dobrý,“ říká muž, který vychází ven ze stodoly u starého domku u silnice. V ruce má sekyru, na sobě pracovní oblečení. „Chybí mi tu obchod. Ten tu býval. Ještě po revoluci. Teď jezdím dvakrát v týdnu do Tachova,“ pokračuje muž. Dodává, že hospodu v Milířích zavřeli, protože do ní nikdo nechodil. Budoucnost obce nevidí nijak optimisticky. Mladých lidí tu prý moc nežije a stavět skoro není kde. „Ten Holanďan všechno zabral,“ říká jeden z obyvatel a poprvé tak zmiňuje poněkud tajuplnou osobu.

Obecní úřad funguje dvě odpoledne v týdnu. Radnice připomíná přerostlou autobusovou zastávku, a kdyby před ní nestála Úřední deska, člověk ji ani nepozná. Žádný nápis na fasádě, žádný státní znak, žádné označení. Z okna v prvním patře schlíple visí opršelá státní vlajka.

Nová cesta vzhůru vede k ústavu pro mentálně postižené děti a mládež a pokračuje až k nové bytovce - původci obecního dluhu.

Od Plzně na západ se léta tradovalo, že tam, v poválečné americké okupační zóně, sovětští vojáci nejsou. Byli. V Milířích, ani ne deset kilometrů od západoněmecké hranice, měli kasárna. Z části areálu vznikl v devadesátých letech ústav pro mentálně postižené. Skoro padesát let starou ubytovnu dostala v roce 2002 obec. Stát ji převedl za symbolickou jednu korunu.

Tím ale pozitiva a sociální jistoty skončily. Obec rozhodla, že budovu přestaví na osmadvacet moderních malometrážních bytů. Největší investiční akce Milířů po roce 1989 si vyžádala víc než šestnáctimilionovou dotaci od státu a dvacetimilionový úvěr, který má vesnice splácet dvacet let, a to z nájemného.

„Jak se dluh splácí, a jestli vůbec, nevím. Do toho nevidíme,“ kroutí hlavou zastupitel Petr Bruha, představitel opozice, která má v devítičlenném zastupitelstvu čtyři místa. Obec má splácet jeden a čtvrt milionu ročně. Podle Bruhových podkladů jsou však příjmy z nájemného v bytech jen šest set tisíc.

„Znáte to, neplatiči jsou všude,“ odpovídá starosta Jan Terela na otázku, jak se obci daří dluh splácet. Ve funkci je od podzimu roku 1998. Rozhodnutí převzít kasárna a zapadlou vesnici s necelými dvěma stovkami obyvatel obrovsky zadlužit bylo jeho. „Jestli jsem se toho kroku bál? Řekl bych to asi takhle, kdo nic nedělá, nic nezkazí,“ přemítá starosta a trošku nervózně se směje. Zároveň ovšem připouští, že si svým krokem všechny obyvatele na svou stranu rozhodně nezískal.

„Někteří mi vyčítají, že jsem zadlužil obec. Ale neuvědomují si, že díky těmhle bytům přibylo do Milířů zhruba sto lidí. Když jsem v roce 1998 nastupoval do funkce, měla obec rozpočet necelých osm set tisíc a dneska máme kolem čtyř milionů,“ vysvětluje Terela. „Že obec převzala kasárna a vybudovala tam startovací byty, určitě nebylo špatně. Klobouk dolů před starostou, že do toho šel. Všichni lidé nemohou bydlet ve vlastním, nájemní bydlení je důležité a měly by ho zajišťovat obce,“ říká lídr opozice Bruha.

Byty z kasáren vnímá jako pozitivum i ředitel ústavu pro mentálně postižené a v devadesátých letech rovněž člen obecního zastupitelstva Karel Račák. Ale tím podle něj výčet kladných kroků obce končí. „Mám pocit, že se pro obec moc nedělá. Jednadvacet let se tady nic nehnulo,“ tvrdí Račák.

Nalevo, nebo pro obec

Milíře vede sociální demokracie. Po dvě volební období tu byla vůbec jedinou stranou. Před minulými volbami se jí postavili protivníci ze Sdružení nezávislých kandidátů pro obec Milíře.

„Do vedení obce jsme se necpali. S kandidátem sociální demokracie na post starosty, s panem Terelou, jsme žádný problém neměli. Ale čekali jsme, že po nás sociální demokrati budou chtít nějakou práci, že jako opozice dostaneme kontrolní výbor. To je takové nepsané pravidlo, které platí všude. Navrhovali jsme své odborníky i do dalších komisí a výborů. Neprošel nám ani jeden návrh,“ říká rozhořčený představitel opozice. „Když jsem se pak ptal, proč nám nedali aspoň ten kontrolní výbor, řekl mi starosta, že bychom jim viděli do karet,“ dodává Bruha.

„Oni chtěli své lidi. Co to je?“ dožaduje se odpovědi starosta. S každým dalším objasňováním nepochopitelné situace se však do celé věci jen zamotává. Nakonec řekne, že problém byl v tom, že opozice své kandidáty nepřivedla na jednání zastupitelstva, aby se tu představili. Všechno ale nakonec uzavře stejně, jako začal. „Oni rozlišovali naše lidi a jejich lidi. Ale vždyť jsme tady jedna vesnice,“ říká Terela.

„Na takovéhle vesnici opozice, to je síla,“ poznamenává Bruha. Střet ohledně zástupců ve výborech byl jen jedním z mnoha sporů, které mezi sociální demokracií a nezávislými kandidáty probíhají.

V bytovce, která původně patřila obci, nechal starosta vyměnit kotel, aniž by dům byl zateplený a měl vyměněná okna. „Dobrozdání o tom, že je výměna nutná, že kotelna je v havarijním stavu, mu dal jednatel firmy, která pak dodala nový kotel a teď má na starosti servis. Lidé tu za topení doplácejí desetitisíce ročně,“ tvrdí Bruha, který v domě také bydlí.

„Po revoluci jsme měli připravenou celou řadu projektů. Například kanalizaci, protože Milíře jsou v pásmu ochrany pitné vody v nádrži Lučina. Jenže přišly volby, změnila se garnitura na radnici a neudělalo se vůbec nic,“ nastiňuje další problém někdejší zastupitel Račák. Potíž je podle něj v tom, že každé vedení obce jde jiným směrem.

„Myslím si, že obec není spravovaná dobře,“ prohlašuje Bruha a jako jeden z důkazů předkládá fakt, že rozpočet na rok 2011 byl schválený až v pololetí a obsahoval i takové položky jako pětatřicet tisíc pro zvláštní školu v Tachově.

Jenže neshody mezi vládnoucí stranou a opozicí jdou v Milířích ještě dál. Bruha požadoval kontrolu práce starosty, na něj i na poměry v obci si stěžoval vedení České strany sociálně demokratické. Vzápětí byl předvolaný na policii.

„Manželka starosty na mne podala trestní oznámení pro pomluvu a snižování vážnosti starosty. Přitom můj dopis nebyl určen jí, ale revizní komisi sociální demokracie,“ kroutí hlavou lídr opozice.

„Celý rok od voleb jenom chodím na policii a tady pořád samá kontrola, hledá se, co se kdy udělalo špatně. Jak mám jako starosta fungovat?“ zlobí se Terela. V den návštěvy Sedmičky v Milířích strávil na policii celé dopoledne proto, že podával trestní oznámení na opozici.

Kde se tahle nenávist vzala? Obec má dluh, ne ropná pole nebo zlatý důl. Z vlády tady žádný prospěch nekouká, ještě dlouho tu půjde jen o práci a o velké starosti. Že by klíčem byly docela obyčejné vesnické sousedské vztahy?

„To nejsou sousedské vztahy. To je zloba a nenávist. Jde jen o jednoho jediného zapšklého člověka, který nesnese, pokud není po jeho,“ říká starosta. Jmenovat nikoho nechce a vyhne se i odpovědi na otázku, jestli je tenhle člověk v zastupitelstvu.

Každý v Milířích dojde v řeči dříve či později k „tomu Holanďanovi“. Ve skutečnosti jde o Holanďany dva, otce a syna. Jacobus Wilhelmus Schlimmer přišel do Čech už v devadesátých letech, jeho syn Jan Willem je tu od roku 2009. Společně vlastní tři společnosti, z nichž jedna má základní kapitál padesát milionů korun. Všechny se zaměřují na zemědělství, rybolov či myslivost. V Milířích a okolí patří Schlimmerům mnoho hektarů půdy a spousta dalších nemovitostí.

Obec nemá žádné stavební pozemky a rozvojové plochy. Dodneška totiž nemá územní plán. A právě díky tomu mohli Schlimmerové získat od Pozemkového fondu prakticky všechno, co se jim líbilo. „Patří jim i stavební parcely v intravilánu obce, takže když přijde zájemce, že by chtěl v Milířích stavět, musíme ho poslat za Holanďanem. Třeba mu to prodá,“ říká starosta.

Plusy i minusy

Na druhou stranu díky Holanďanovi mají Milíře opravené budovy u kostela, faru a starou školu. Kostel samotný patří pravoslavné církvi. Tenhle kraj totiž po válce osídlili Češi, kteří se vraceli ze Zakarpatské Rusi. Jedním z jejich potomků je i současný starosta.

„Pravoslaví tu žije. Máme nedělní mše, půlnoční, která končí až kolem čtvrté ráno, na Petra a Pavla přijíždí patriarcha, slavíme pravoslavné Velikonoce,“ vypočítává první muž obce.

„Mým snem je, aby počet obyvatel Milířů překročil tři stovky. A kdybych nemusel splácet obecní dluh a měl bych k dispozici neomezené množství peněz, nechal bych udělat nový chodník od radnice k ústavu a taky náves. Milíře žádnou nemají, takže bych chtěl vybudovat nějaké prostranství se zelení a lavičkami,“ přemítá muž, který se tu narodil a který se právě proto rozhodl vstoupit do politiky.

„Kandidoval jsem proto, že tu všechno stálo, v obci se nic nedělalo. Za totality byly Milíře na vymření. I já jsem bydlel vedle, tady se stavět nedalo. A když jsem viděl, jak Milíře vypadají, rozhodl jsem se tady kandidovat. Ne, že bych si myslel, že rodnou obec zachráním, ale chtěl jsem se pokusit s ní něco udělat. A to se nám povedlo,“ uzavírá Terela.