Moc v Teheránu „neleží na ulici“. Proč pád režimu nemusí přijít, ani když je oslabený

Rozhodnutí Spojených států a Izraele vrhnout se do nové války s Íránem je snahou využít příležitosti a udeřit na oslabeného nepřítele. S mezinárodním právem to nemá společného nic, Izraelci koneckonců mluvili o „preventivním úderu“, takže nikdo netvrdí, že to bylo pod tlakem bezprostředního ohrožení. 

Je to sázka na to, že islámský režim v Íránu je oslabený vojensky i hospodářsky natolik, že je možné ho přitlačit ke zdi a přinutit k ústupkům. A to zejména pokud jde o existenční hrozbu pro Izrael v podobě íránské jaderné bomby. Není pochyb o tom, že mladší a vzdělanější vrstvy Íránců mají plné zuby svých diktátorů v černých turbanech, kteří se opírají o brutalitu Islámských revolučních gard a jim podřízených polovojenských milicí Basídž. Je ale realistické, že by se pod tlakem dobře mířených úderů mohl tvrdohlavý, neústupný a v každém případě Izraeli a Americe nepřátelský režim začít hroutit, až by nakonec padl? Jakkoli je taková představa lákavá, není moc realistická. 

Obvyklí podezřelí se budou dožadovat diplomatického řešení a dodržování mezinárodního práva, ale co si budeme povídat: íránský režim byl a je čiré zlo, jež vražděním vlastních lidí přišlo o poslední stopy legitimity. Izrael a Spojené státy využily příležitost, kterou neměly chuť promarnit. Evropa se zatím nezmohla na nic kloudného, koordinace čehokoli nad rámec sankcí a výzev k „deeskalaci“ a ukončení íránského jaderného programu je zjevně nad její síly. Írán přitom představoval svojí podporou Ruska v agresi na Ukrajině a svým celkovým působením v regionu jasné ohrožení unijních bezpečnostních a ekonomických zájmů. 

Moc v Teheránu neleží na ulici 

V Íránu to nebude o sametu. Teokraté a gardisté prolili příliš mnoho krve, aby nevěděli, co je čeká, když by moc přešla do rukou opozice. „Až skončíme, převezměte vládu. Bude vaše, abyste si ji vzali,“ vzkazoval po zahájení útoků Íráncům Donald Trump. Americký prezident mluví o „šanci jednou za celou generaci“, ale přímé nasazení amerických jednotek jej ani nenapadne. A tak pokus o převzetí moci ne že může, ale s vysokou pravděpodobností bude utopen v krvi. 

Izraeli bude stačit, když se nepřátelský režim v Íránu nezhroutí, jen bude nadlouho oslaben a natolik zaměstnán vnitřními nepokoji, že nebude schopen představovat reálnou hrozbu.

Pro Benjamina Netanjahua jsou motivace docela přímočaré: není mezi Izraelci sám, kdo po desetiletí vnímá Írán jako nejnebezpečnějšího nepřítele. Nalomit režim a jeho schopnost ohrožovat Izrael vojensky (přímo nebo prostřednictvím Hútiú, Hamásu či Hizballáhu) dává velmi dobrý smysl. A vnitropoliticky se to také hodí – koncem roku jsou v Izraeli parlamentní volby, izraelští voliči vnímají riziko a každé jeho potlačení bez velkých ztrát na izraelských životech tak Netanjahuovy šance spíše posiluje.

Také pro Trumpa by krátká, vítězná operace představovala vítanou příležitost, jak odpoutat pozornost před listopadovými volbami do Kongresu od vleklých vnitropolitických zátěží typu Epsteinova aféra nebo slábnoucí ekonomika. Reálný hrubý domácí produkt (HDP) totiž podle amerického Úřadu pro ekonomické analýzy v loňském čtvrtém kvartálu stoupl meziročně pouze o 1,4 procenta, což je daleko pod očekáváním. A také je to výrazně pod výsledkem třetího čtvrtletí, který naopak ukazoval na robustní růst 4,4 procenta v přepočtu na roční bázi. 

Trump si absolutně nemůže v této situaci dovolit do konfliktu zabřednout, a velmi by se mu nehodilo, kdyby se promítl do nějakého dlouhodobého zvýšení cen ropy.  Co udělá trh ropy a zda budou Íránci hnát situaci tak daleko, aby zablokovali její vývoz skrz Hormuzský průliv, to je z ekonomického hlediska nejostřeji sledovaná otázka. Touto trasou proplouvá v tankerech asi čtvrtina celosvětových dodávek – z celé oblasti Perského zálivu, včetně Íránu, který by se odřízl od hlavního zdroje příjmů. 

Chameneí se ujal moci, když u nás na Hradě ještě seděl Husák

Šestaosmdesátiletý nejvyšší vůdce Íránu, zabitý při cíleném sobotním náletu, si zavládl pěkně dlouho. A hodně nelítostně. Shromáždění znalců jej vybralo za nástupce zakladatele islámské republiky Rúholláha Chomejního 4. června 1989, tedy před skoro 37 lety. Jen pro připomenutí, na Pražském hradě tehdy prezidentoval Gustáv Husák a skutečný tehdejší  československý vládce, generální tajemník KSČ Milouš Jakeš, ani náhodou netušil, jak se za šest týdnů proslaví svým oligofrenním projevem na Červeném Hrádku. 

Úspěšná izraelská poprava Chameneího a dalších íránských činitelů (včetně šéfa Islámských revolučních gard) svědčí o pečlivé práci tajných služeb (nejen Mosadu), ale také o existenci vysoce postavených, protože dobře informovaných „krtků“ v íránském systému.

Kdo bude vládnout?

Vedení v Íránu dočasně přešlo na triumvirát reprezentovaný íránským prezidentem Masúdem Pezeškjánem, předsedou soudní moci Gholámem Hosejnem Mohsením Edžeheím a ajatolláhem Alirezou Arafím, zastupujícím Radu strážců. To je orgán složený z 88 duchovních, kteří zvolí nového teokratického vůdce.

Režim je v ohrožení a má důvod spěchat. Úplně jiná věc je, kdo přijde na jeho místo a zda je vůbec možné, aby došlo ke změně, aniž by se na ní podílela některá z ozbrojených složek, nejspíš armáda nebo snad někdo z vnitřku islámských gard. I kdyby měli Izraelci informace o případných pučistech, tak nemají sebemenší zájem je vytrubovat předčasně do světa.

Kdo by to mohl být? Následník Pavího trůnu, korunní princ Rezá, nejstarší syn posledního íránského panovníka Muhammada Rezy Pahlavího, se opakovaně nabízí jako „ideální“ kandidát na sjednotitele roztříštěné opozice. Prohlašuje, že je ochotný dovést zemi k demokracii. Jenže Rezá v Íránu už 48 let nebyl a prozatím se ani neví, kdo zevnitř režimu by mu podmínky pro převzetí pomohl nakypřit.

Ropa, plyn, ambice

Pravda však je, že země, plná chytrých a vzdělaných lidí, by se mohla v případě shození současného politického břemene a urovnání vztahů se sousedy, Izraelem a Západem opřít o fenomenální bohatství uhlovodíků a naplno využít svůj rozvojový potenciál. Představte si to: Írán je s 90 miliony obyvatel o něco lidnatější než Turecko, ale na rozdíl od něj má druhé největší rezervy zemního plynu (17 procent) a třetí největší ropné rezervy na světě (13 procent). Saúdské Arábii s jejím ropným bohatstvím a ambiciózním princem Salmánem by vyrostl v sousedství konkurent, na kterého by neměla ani náhodou. Rusko by přišlo v případě demokratického Íránu o regionálního spojence a Čína o ekonomického vazala.  

Těžbu ropy se sice navzdory sankcím podařilo zvýšit, ovšem za cenu komplikovaného finančního „bypassu“ obcházejícího platby v dolarech a logistiky postavené na stínové flotile. To všechno snižuje inkaso už beztak zatížené slevou oproti aktuální tržní ceně za každý odebraný barel, kterou požaduje největší zákazník – Čína.

A to je další důvod, proč oslabit Írán, zničit vojenskou infrastrukturu a v duchu starého čínského přísloví „popravit slepici pro výstrahu opicím“ demonstrovat Rusům, o kolik je jejich vojenský hardware i zpravodajské schopnosti horší než to, čím disponuje Amerika. Nikomu také nemohlo uniknout, že když jde do tuhého, není žádný bunkr dost hluboký. Zbytek se uvidí.