Jsou orientační body, u kterých se při domlouvání schůzky s milenkou nespletete. Eiffelova věž, Socha svobody, komíny jihlavského Kronospanu, tamní obchodní dům Prior, chladicí věže elektrárny v Dukovanech. Dříve také komíny pivovarské či s čapími hnízdy. Záchranářské helikoptéry se ze vzduchu často orientují podle oné ohromující prehistorické linie v naší moderní krajině, dálnice D1.
Jednou jsem se podobným instinktem, který máme my přírodní lidé z města zvláště vyvinutý, za letu ve vzduchu orientoval podle jakési bílé hromady, kterou jsem mylně pokládal za předjarní zbytky sněhových závějí, a tak jsem do ní skočil.
Jenže to nebyl sníh, ale velký bílý kámen. Pravda je, že jsem byl trochu opilý, ale stejně jsem z toho byl morálně otřesen.
Skutečné orientační body totiž zkracují vzdálenosti. V tom je magie rozhleden, kde tatíčkové svým ratolestem ukazují: uvidíš, kam až je odtud vidět, za jasného dne až do ALP!!! Děti mnoho z rozhleden nevidí, avšak tatíček je nadšen čímsi stříbřitým, co se nachází na skle jeho brýlí. On nepochybuje: vidí bílé alpské stěny.
Píšu to, abych vyjádřil, že nic nezávidím lidem, kteří bydlí vedle jaderných elektráren. Můžete takovou elektrárnu milovat, nebo nenávidět, ale když se na ni nebudete chtít dívat, budete se muset otočit zády, protože elektrárna se zády neotočí nikdy. To bych se vsadil.
Takže nezávidím, až na ty parádní orientační body. Kouknu se z okruhu třiceti kilometrů, na obzoru spatřím chladicí věže a pravím spokojeně: a tak to už budeme doma, maminko. Zelení prominou, že to zlehčuji, jaderná energetika není k žertování.
Já o ní nežertuji, já fandím. Ten borec, co vymyslel křivky a rozměry chladicích věží, by za to měl podle mě dostat pěknou atomovou medaili.
