Více si užiji reprízu, z ředitelské lóže je totiž špatně vidět a slyšet

Josef Podstata dřív léčil nebo vedl noviny. Poslední dva roky je v čele Moravského divadla.

Ve své kariéře už prožil několik zvratů. Nejdříve osud oblékl Josefa Podstatu do lékařského pláště, posléze ho zavedl do oblasti showbyznysu a médií, aby se nakonec stal ředitelem Moravského divadla. „Představení si pořádně užívám až při repríze. Ale nesmí to být v ředitelské lóži,“ říká Podstata.

Málokdo si dokáže představit, co přesně obnáší práce ředitele divadla. Co už jste dneska v práci udělal vy?

Dnes jsem od rána v kanceláři, vyřizuji poštu a v osm jsme měli první krátkou poradu, která se týkala vizuálu propagace na připravovanou Verdiho operu Simon Boccanegra. V devět tady bylo jednání o pronájmu na speciální akci základních uměleckých škol, v deset schůzka s jedním ze sponzorů divadla ohledně rozpočtu příštího roku a o hodinu později jsem s provozně technickým náměstkem projednával prodloužení některých končících smluv. Odpoledne jsme nejprve řešili s vedením orchestru určité programové záležitosti a ve dvě hodiny byla velká porada, takzvaná explikace, ke hře Žaloba proti neznámému, kterou v české premiéře uvedeme příští rok v únoru. Teď tady mám vás, pak bych měl jít na slavnostní křest DVD Osobnosti Olomouckého kraje a zároveň mě tady ještě čeká spousta papírování a večerní představení.

Co přesně znamená explikace hry?

Režisér, scénograf a kostýmní výtvarník se sejdou s lidmi z realizačního týmu divadla, vyloží inscenační záměr a společně proberou a upřesní, jak by měla vypadat scéna, kostýmy a vlastně celá hra. Doplní se potřebná data či informace, dohodnou se termíny zkoušek a podobně. Jak vidíte, divadlo je veskrze kolektivní výkon a jeho řízení není o tom, že by ředitel v tomto směru něco striktně nařizoval.

A o čem tedy podle vás je řídící práce?

Především o odstraňování překážek, které stojí spolupracovníkům v cestě. Ředitel má ve většině případů ne přímo rozhodující, ale spíše potvrzující slovo. Ovšem obecně, a v umění obzvláště, musí také udávat směr a časové horizonty, aby nevznikala anarchie.

Ale co se stane v případě, že s něčím v připravované hře vysloveně nesouhlasíte? Přece když si postavíte hlavu, tak to nemůže projít.

Ano, ale spousta především uměleckých věcí je v kompetenci příslušných šéfů souborů nebo jejich režisérů. Pokud bych já měl opačný názor, velmi bych si hlídal, aby nebyl osobní, ale byl názorem diváka. Protože jsme tu pro něj, nikoli pro režiséra, a už vůbec ne pro ředitele. A vždy preferuji cestu diskuse a závěrečné dohody všech stran. Jediné třecí plochy, kde může ředitel prosazovat svůj názor, se týkají ekonomiky.

Kde se dá například ušetřit?

Jednou z cest jsou výměnné koprodukce s jinými divadly. Například naši nejbližší inscenaci původně uvedlo liberecké divadlo před dvěma lety. Dohodli jsme se s nimi, že až my dohrajeme Traviatu, naplánujeme si dramaturgii a vyměníme si scény. Prakticky to znamená, že za jedny výrobní náklady jsme schopní uvést dvě opery.

Dokážete si po takovýchto starostech náležitě vychutnat třeba takovou slavnostní premiéru?

No, po tom vtažení do celého procesu bývá těžké najít si odstup a dívat se na představení jako normální divák. Ale to asi zažívá každý spolupracovník v divadle.

Bylo to těžké i na zatím poslední premiéře Snu noci svatojánské?

To je opravdu nádherný balet v režii jednoho z nejlepších choreografů v republice Libora Vaculíka. O co je krásnější, o to složitější a pochopitelně dražší v realizaci. Přesně vím, jaká jsou tam technická úskalí, a oceňuji přístup spolupracovníků v dílnách i na jevišti. Na premiéře jsme možná byli napjatí trochu více než obvykle. Vše probíhalo naprosto v pořádku, i ta nejobtížnější místa. Jen během jedné scénky najednou spadla malá maketa stromu. Nikomu se nic nestalo, ale člověk hned začne v duchu kombinovat, co udělat, aby se to nestalo příště, i když to samozřejmě vůbec není jeho práce.

Vyvolala tahle situace rozruch v obecenstvu?

O přestávce ve foyer si každý druhý divák pochvaloval, jaký to byl úžasný scénický efekt, když se onen stromeček skácel. To taky patří k divadlu.

Takže si lépe užijete reprízy představení, než jejich premiéry?

Určitě si je vychutnám ve větším klidu. Ale rozhodně z jiného sedadla než z ředitelské lóže, protože z toho místa je mimochodem nejhůř vidět a špatně slyšet.

Spatřujete rozdíly mezi premiérovým a „běžným“ publikem?

Je to jiné. Například první letošní činoherní premiérou byla Arabská noc, což je svým způsobem kontroverzní kus současné německé dramatiky. Z premiéry demonstrativně odešla zhruba desítka diváků a při děkovačce opět demonstrativně asi třicet mladých diváků stálo a tleskalo. V normálním představení bude jedna část obecenstva nespokojená, zatímco jiní budou říkat, jak je to skvělé, ale nebudou tak vypjaté reakce.

Dá se porovnat vaše nynější práce s vaším původním lékařským obdobím nebo s pozicí ředitele v médiích, kterou jste v posledním dvacetiletí zastával?

Na divadle je úžasné, že se člověk může podílet na společné tvorbě. V představenstvu velké firmy se odehrávají přeci jen poněkud jiné pracovní procesy. Ovšem princip vedení je pořád stejný. Plánování, organizování, řízení, vyhodnocení a zpětná vazba. Jen tento manažerský cyklus vnášet mezi umělce, kteří ne ze sta, ale někdy i ze dvou set procent žijí kreativitou, není vždy jednoduché. Úsměvné je, že někteří herci, novináři, ale i lékaři si přesto nakonec bývají v určitých rysech velmi podobní.

Například?

Rozhodně nechci paušalizovat, ale vždy se v těchto profesích najde skupina, která tak nějak trpí pocitem sebeidealizace. Druhým rysem může být určitá nároková mentalita. A zřejmě nejobecnějším bývá menší ekonomické povědomí, ale to je prý obecný problém celé naší společnosti. Samozřejmě v každé profesi existují „hvězdy“ vedle „nosičů vody“, to by jinak pracovní tým nemohl správně fungovat.

V čem je práce v umělecké branži oproti jiným „světům“ podle vás jedinečná?

Je jedinečná sama o sobě, tak jako umění je jedinečné. Pateticky řečeno, umění se třeba dokáže povznést nad život i nad smrt. Oproti tomu ironicky to říká Velma Kelly v muzikálu Chicago, když ji Roxie odmítá společné vystupování na pódiu s tím, že to nemůže fungovat, protože ji přece nenávidí: „There's only one business where that's no problem at all“.

Vraťme se k vašemu doktorskému období. Jakou vlastně máte specializaci?

Mám první atestaci z interny a těsně před druhou jsem z lékařského prostředí odešel. Měla to být atestace z nukleární medicíny, což byl obor, ke kterému jsem se sice dostal po vojně náhodou, ale strašně mě chytl. Byla to technická práce s počítači a především diagnostika, což mi vyhovovalo více než obory terapeutické. Pět let jsem pracoval ve zdravotnictví, pak mě po společenských změnách zlákaly na začátku devadesátých let nové možnosti. Dneska se to asi hůře vysvětluje.

Na střední škole jste toužil po bílém plášti?

Mým původním snem byla architektura, ale kvůli oční vadě mi to doktor rozmluvil. Ze stejného důvodu nepřicházela v úvahu ani stavařina. Protože jsem z lékařské rodiny, tak padla volba na medicínu. Prostě jsem tehdy našel takovou alternativu.

Nelitujete dnes toho, že jste odešel? Mohl jste být třeba primářem.

Možná ano, ale čas nevrátíme, že? Rozhodl jsem se, jak jsem se rozhodl, už na škole mě bavilo organizovat kulturní věci, aktivně jsem dělal muziku, vydávali jsme časopis. A těch posledních dvaceti let nelituji, protože jsem se dokázal realizovat sám v úplně jiné oblasti, která mě také vnitřně posunula. Navíc zkušenosti ze soukromého i veřejného sektoru a doplňující vzdělání z managementu můžu ve finále použít třeba ve zdravotnictví, kdo ví, kam mě další profesní kroky povedou.

Kdy nastal onen zlom, který vás přiměl pověsit medicínu na hřebík?

To bylo kolem roku 1992. Do soukromého sektoru s nukleární medicínou jít nešlo a ve státním zdravotnictví jsme zažívali určitou deziluzi. Najednou tehdy začal být doktor poskokem byrokracie a navíc třeba se závistí sledoval, jak roste ohodnocení například v takovém odvětví bankovnictví. V té době jsem dostal v řadě už několikátou pracovní nabídku mimo zdravotnictví a nakonec jsem na ni kývl. Šlo o to, rozjet nově vzniklé zpravodajské rádio v Ostravě. To se mi povedlo, po čase jsem se vrátil do Olomouce a dalších deset let zůstal v médiích a reklamě.

Také jste dělal manažera kapele Mňága a Žďorp. Obzvlášť začátkem devadesátých let to musela být zajímavá zkušenost.

S Petrem Fialou jsme se lehce znali už z doby před rokem 89. On tady pak studoval, a tak byl v Olomouci pečený vařený. V devadesátém roce začala velká živelná kulturní výměna. Založil jsem si uměleckou agenturu a v listopadu jednadevadesátého roku jsem spoluorganizoval asi sedm koncertů Mňágy v Anglii. Na této pidišňůře jsme se domluvili na další spolupráci. Měli za sebou první desku. U té druhé už jsem byl.

Ta deska se jmenovala „Furt rovně“. Proč zrovna takhle?

Takzvaná příhoda z natáčení? Název vznikl při cestě do Brna na koncert. Kluci jeli dvanáctsettrojkou z Valmezu a nabírali mě v Olomouci. Byl jsem silně nevyspalý, protože předchozí večer hrála v Olomouci Laura a její tygři, s jejímž kapelníkem Karlem Šůchou jsme až do rána řešili spoustu zásadních věcí týkajících se života, vesmíru a vůbec. Na všechny otázky členů kapely na místo koncertu jsem tak unaveně odpovídal „furt rovně!“ Když jsme se ale ocitli na výpadovce na Svitavy, putoval jsem z navigačního stanoviště na zadní sedadlo. A když jsme se vraceli do Brna a zeptali se prvního vojáčka, kde je kýžená hala, odpověděl: furt rovně!

A bylo rozhodnuto?

Petr Fiala si na to později vzpomněl s tím, že je to vlastně geniální rock n rollový slogan na druhou desku. Mimochodem, tu hlášku jsme pak používali často na cestách při průjezdech křižovatkami. Dokonce mi jednou Petr Muk říkal, že když Oceán někde měl jet rovně, u nich v autě se ozývalo „Mňága!“. K té desce jsme pak udělali šňůru, během níž jsme vystřídali všechny malé kluby a objeli jsme republiku třikrát do kolečka. Vrcholem turné byla vyprodaná Lucerna.

Přineslo vám toto období nějakou zkušenost i pro vaše současné kytarové angažmá v kapele Marshall Malinovsky?

Na příkladu Mňágy bylo vidět, že nasazení a feeling mohou hrát větší roli, než muzikantské dovednosti. Toho se držím! A zbytek naší kapely jsou profíci, zrovna minulý týden jsme hráli tři koncerty moravské šňůry Vládi Mišíka jako host. To bylo moc fajn.

Jak snáší vaše velké pracovní vypětí a spoustu aktivit rodina?

Určitě tím hrozně trpí. I když dělám to, co mě velmi baví, znamená to psychické vypětí, po kterém člověk očekává klidný přístav. Ne všechny domácí situace logicky mohou toto očekávání naplnit. Naštěstí nás ale čtyřletá dcerka neuvěřitelně nabíjí. Vím o sobě, že doma málo říkám, jak moc jsem s nimi rád. Měl bych jim to říkat častěji.

JOSEF PODSTATA

* Narodil se v Olomouci.
* Vystudoval dvě vysoké školy, lékařskou fakultu a management.
* Pět let byl lékařem na odděleních interny a nukleární medicíny.
* Posledních dvacet let se pohyboval v oblasti médií. Založil a vybudoval místní rozhlasovou komerční stanici.
* Organizoval řadu koncertů a festivalů.
* Působil na pozici ředitele bývalých Hanáckých novin, později působil jako ředitel marketingu vydavatelství Vltava-Labe-Press.
* V září 2009 se stal ředitelem Moravského divadla.