Vidím dvojitě, jdu do nebe. Volal na dvojčata pacient v nemocnici

Vypadají a mluví stejně. Rozpoznat je od sebe, rovná se téměř vědecké práci. Přitahují takovou pozornost, že se za nimi lidé ohlížejí. To je úděl dvojčat, těch, která jsou na první pohled k nerozeznání. Sedmička vybrala v Táboře tři dvojice různých generací, aby zjistila, jak je vzájemná podobnost v životě ovlivňuje.

V atletických kuloárech patří k nejslavnějším dvojčatům Jihočeského kraje. Pro soupeřky často nechávaly jen jeden volný stupeň vítězů. Jedna později reprezentovala Českou republiku na vrcholných soutěžích po celém světě, druhá sportovní kariéru vzdala ve dvaadvaceti letech po operaci slepého střeva.

„Seděly ve stínu strahovského Stadionu Evžena Rošického a chránily se před pálícím sluncem. Na první pohled jsou k nerozeznání. Dvojčata, sestry, Marcela a Naďa Tomšovy ze Soběslavi. Málokdy je rozeznají i trenéři a ptají se, která je která,“ napsal ještě v éře Československa o nadějných sprinterkách redaktor Čeněk Kohlmann. Obě v té době totiž kralovaly sprintu mládežnických kategorií.
Odmalička byly Marcela s Naďou pořád spolu. Na základní škole chodily i stejně oblíkané a stávaly se středem pozornosti. „Bylo mi to nepříjemné. I později na závodech jsme přitahovaly pohledy ostatních, ale sport mě ošlehal a zvykla jsem si,“ vypráví Marcela.

Ještě na sportovním gymnáziu v Českých Budějovicích si byly obě sestry neustále nablízku. Podporovaly se a někdy i využily vzájemné podobnosti. „Měla jsem být zkoušená myslím z češtiny a bála se špatné známky. Žďuchla jsem do ségry a ta vyletěla k tabuli místo mě,“ směje se Marcela. Podobného triku využily, když za jednou z nich začal v tanečních chodit stálý tanečník. „Byla to legrace, když jsme se mu zkoušely vyměnit,“ přidává se Naďa.

Blížila se ale doba, kdy se životní cesty dvojčat měly rozdělit. První náznak odloučení nastal, když si Naďa našla stálou známost. „Cítila jsem smutek. Sestra byla pořád v luftu s klukem, současným manželem. Ale přála jsem jí to,“ vzpomíná Marcela, která na škole ráda četla, a protože se cítila humanitně založená, rozhodla se pro vysokou školu bez sportovního zaměření. Ale nedostala se.
Naďa naopak sportovní přípravy využila a udělala přijímačky na Fakultu tělesné výchovy a sportu do Prahy. Sbírala reprezentační starty, ale v roce 1997 závodění na atletických oválech opustila. „Manžel je diplomat, takže ho doprovázím na služebních cestách,“ vysvětluje.

V současné době s ním a třemi dětmi žije ve Washingtonu, kde se vzdělává v angličtině a poznává na školách nové učební metody. Marcela má dvě děti, žije v Táboře a pracuje u policie. Sestry, kterým je dnes osmatřicet, ale život na jiných kontinentech nerozdělil. „Pořád si voláme a píšeme maily. Hotové slohovky. Když přijedu, zjistím, že máme stejný odstín kuchyně, pořizujeme si stejné záclony i nábytek, aniž bychom se na tom domlouvaly. Pouto mezi námi je posvátné,“ uzavírá Naďa.

Spletl si ji i přítel

Mají narozeniny v den, kdy spadla v Americe dvojčata, newyorské mrakodrapy. K tomu, aby je člověk poznal po hlase, potřebuje vytříbený hudební sluch a při pohledu na ně má pocit, že snad vidí dvojitě. „Na fotkách, kde nám je méně než tři roky, se ani samy od sebe nepoznáme. To nám musí poradit mamka,“ říká Eliška Kolibíková, sestra Šárky. I když jsou sestry dvojvaječné, nedají se od sebe rozeznat.
Obě vedou i téměř shodný život. Dělaly triatlon a vystudovaly fyzioterapii. Obojí začínaly i končily společně. Až v jejich pětadvaceti letech se jen nepatrně rozcházejí. Eliška má totiž naplánovanou svatbu. „Chceme se vdávat každá zvlášť, abychom si ten den užily a nikdo si nás nepletl,“ vysvětluje Eliška. Svatební šaty na obřad si ale musela vyzkoušet i její sestra. Podle toho, jestli jí slušely, se Eliška rozhodla pro ty pravé. „Máme to tak, i při nakupování v obchodě. Mě nebaví, pořád se svlékat a oblékat, takže vybíráme podle toho, jak věci vypadají na Šárce,“ dodává.

Že je lidé zaměňují, si už zvykly. Všechny příhody ale berou s humorem. „Když jsme měly praxi v nemocnici, volal na nás jeden děda, že vidí dvojitě a že jde do nebe. Říkali nám i andílci. Od té chvíle jsme musely nosit poctivě cedulky se jménem a jiné tričko,“ říká Eliška.

I její přítel ale na počátku sáhl vedle a spletl si ji se Šárkou. „Když k nám domů přišel poprvé na návštěvu, bylo to sestřino asi čtvrté rande. Otevřely se dveře a hrnul se ke mně cizí chlap. Rychle jsem ho musela upozornit, že Elis na něj už čeká nahoře,“ dělá si Šárka legraci ze sestry. Úspěchy i pády v životě prožívají společně. Když trpí jedna, trápí se i druhá. „Stačilo, když jsem měla sestře píchat injekce. Vrazit do Elis jehlu, byla hrůza, i když jenom do zadku,“ uzavírá se smíchem Šárka.
Nejmladší dvojicí jednovaječných dvojčat, které Sedmička vypátrala, jsou šestileté Kateřina a Šárka Mikulovy. Chodí do školky na Pražském sídlišti v Táboře.

„Když jim byly dva roky, chtěla po mně nějaká reklamní agentura, abych jim je půjčila do reklamy. Ale odmítla jsem. Nechci, aby byly jako atrakce,“ říká maminka Jana Mikulová. Reklamní agentura ale zřejmě přišla o ideální herečky. Když je maminka poprosila, aby zapózovaly fotografovi, samotnou ji překvapily, jak ochotně se smějí do objektivu. „Jsme rády spolu. Nikdy se moc nehádáme,“ odpovídají při focení jednohlasně.

Nepozná je ani učitelka

Jana Mikulová připouští, že starat se o dvojčata, je fyzicky i finančně náročné. „I těhotenství není rizikovější dvojnásobně, ale padesátinásobně,“ dodává.
Šárku s Kateřinou někdy obléká stejně, takže rozpoznat je od sebe mají občas problém i učitelky v mateřské školce.

Když zaslechnou, že redaktor Sedmičky mamince říká, jak mají i stejnou mezeru mezi zuby, ihned společně vysvětlují proč. „Mně ho vytrhl děda. A za mnou přišla v noci zubová víla a zub si vzala,“ smějí se a mávají ještě za brankou na pozdrav se slovy, zase někdy příště.