Vietnamci v úzkých hledají pomoc u své komunity v libušské Sapě | E15.cz

Vietnamci v úzkých hledají pomoc u své komunity v libušské Sapě

Část Vietnamců v Česku se ocitla v pasti. Neví, jak splatit obří dluhy a stahují se do Prahy. V tržnici Sapa spoléhají na solidaritu krajanů.

Na dveře klubu Hanoi, který sídlí v Sapě, někdo nesměle zaťuká. Do poradny v prostorách největší vietnamské tržnice v Libuši rozpačitě vstoupí dvaatřicetiletý Vietnamec (jeho jméno má redakce k dispozici - pozn. red.). Přijel do Prahy minulý rok a teď je v úzkých. Neví, co dál. Za cestu zaplatil dvanáct tisíc dolarů, v přepočtu zhruba 235 tisíc korun, a ve své domovině zanechal velké dluhy.

„V Praze mi jedna zprostředkovatelská agentura slíbila změnit účel pobytu a já zaplatil dalších jedenadvacet tisíc korun. Jenže nic nezařídili, jen slibovali,“ vypráví muž. S domluvou oběma stranám pomáhá tlumočnice.

Když onemocněl a strávil týden v nemocnici, ukázalo se, že mu agentura zařídila špatné zdravotní pojištění. Dluží tak i nemocnici.

„Ztratil jsem i nárazovou práci, která mi pokryla alespoň náklady na živobytí. Bydlím u známých a živí mě moje rodina ve Vietnamu,“ zoufá si muž.

Doma má manželku a dvě děti. Všichni věří, že opět začne pracovat a splácet dluhy. Ty ještě narůstají o úroky. Když nezaplatí, doma přijdou o dům i domek jeho rodičů.

Muž v poradně může probrat situaci s právníkem, pracovnice mu doporučí vhodné zdravotní pojištění i lékaře. Dostane tip na integrační kurz s výukou češtiny. To ho zaujme. „V jazyce bych se rád zlepšil, musím tady totiž vydržet. Nemám jinou volbu,“ podotýká.

Podobný příběh v mnoha variantách slýchá teď předsedkyně klubu Eva Pechová často. Vietnamci vyhledávají zejména právní poradenství. Nejsou zvyklí podepisovat smlouvy, nechápou, proč se musí platit zdravotní pojištění.

Rodinám hrozí exekuce

Vietnamci v Česku se ocitli v těžké situaci. Hospodářská krize zasáhla hlavně nově příchozí, kteří museli tvrdě zaplatit pracovním agenturám. Potvrdil to i výzkum ve vietnamské komunitě, na němž se v Praze podílelo několik organizací.

Cena za zprostředkování pracovního pobytu se někdy vyšplhá až na patnáct tisíc dolarů, tedy kolem 295 tisíc korun.

„Rodina ve Vietnamu musí dát do zástavy až čtyři nemovitosti, aby mohla svého člena poslat do Česka. Vietnamci navíc platí kauci tisíc až dva tisíce dolarů, která je vratná po třech letech. Jejich strategie je udržet se tu a splatit dluhy,“ vysvětluje Irena Konečná, ředitelka organizace La Strada.
Při neschopnosti splácet dluh lidé vystavují hrozbě exekuce celou širokou rodinu ve Vietnamu.

Podle Konečné pracovní migranti často jen „živí papíry“, když další desetitisícové částky platí za prodlužování pobytu, daně, sociální a zdravotní pojištění. Někdy jim paradoxně musí pomáhat i rodiny ve Vietnamu.

Dostali mylné informace

Při výzkumu pracovníci organizací shromáždili výpovědi třiceti Vietnamců v Praze. Stop stav s vydáváním pracovních víz na konci roku 2008 přinutil řadu cizinců zařídit si víza podnikatelská. To je ovšem byrokraticky náročné a ještě posiluje roli zprostředkovatelů. Jak vylíčil jeden z oslovených, „podnikatelé“ se nakonec stejně nejvýš uchytí jako dělníci.

„Vše je úplně jinak, než jsem si představoval. Pracuji třicet dní v měsíci, za přesčasy nedostávám nic. Beru osm tisíc čistého a nemusím platit stravu,“ uvedl. To odpovídá odměně zhruba třiadvacet korun za hodinu práce.

Autoři výzkumu se zaměřili i na náborové kampaně ve Vietnamu. Zjistili, že cizinci vyrážejí do světa často s minimem informací. V kontrastu se zidealizovanými obrázky, které o Česku vydávají tamní zprostředkovatelské agentury, tady pak lidé žijí v nedůstojných podmínkách. Někteří mají za práci jen jídlo a ubytování. „Při výzkumu jsme zaznamenali i znaky vykořisťování,“ říká Konečná.

Nově příchozí je podle ní zapotřebí odlišit od už etablované skupiny Vietnamců, kteří v Praze mají večerky a obchůdky se zeleninou. Někdy jde už o druhou generaci.

Nával v kurzech češtiny

Dvakrát do týdne svítí do tmy okna Základní školy Meteorologická v Libuši. Kolem dvacítky Vietnamců se tam v kurzu pro začátečníky pokouší proniknout do tajů češtiny.

„Největší potíž jim dělají zájmena, která vietnamština nezná, lidé o sobě mluví ve třetí osobě. V naší řeči máme mnohem jednodušší gramatiku bez skloňování a časování,“ říká s úsměvem třicetiletá učitelka Nguy Giang Linh. Matka dvou dětí žije v Česku už patnáct let. Vystudovala informatiku na matematicko-fyzikální fakultě, ale učit své méně vzdělané krajany po večerech češtinu ji baví.

„Dělám, děláš, dělá, děláme…“ píše na tabuli Linh. Studenti, převážně ženy, soustředěně opakují. Memorování jim jde, horší je porozumět, proč tahle stejná slova mají pokaždé jiné koncovky. Žáci se učí z improvizovaných učebnic, které jsou dílem učitelek. Žádná vhodná učebnice totiž není na trhu a chybí také kvalitní česko-vietnamský slovník. Ale žáci mají dobrý důvod se snažit. Jazyková zkouška A1 z češtiny je pro cizince nezbytná k žádosti o trvalý pobyt.

„Zájem o češtinu převyšoval naše možnosti. Přihlásilo se sto dvacet lidí, z kterých jsme vybrali čtyřiadvacet nejpotřebnějších. Těch, kteří neuměli prakticky ani slovo česky. V navazujících integračních kurzech je budeme učit třeba to, jak vyplňovat různé formuláře,“ říká Eva Pechová z klubu Hanoi, který kurzy pro Vietnamce zajišťuje. První začal loni v říjnu, v březnu pokračuje až do dubna integrační částí. Integrační kurz i poradnu klubu Hanoi hradí Evropský sociální fond a magistrát.

Přivedl ji manžel

Do kurzu češtiny chodí také třiadvacetiletá Thom, která se vypravila do Česka z vietmanského města Hue jako jediná z osmi sourozenců. Svým příběhem se však odlišuje od drtivé většiny krajanů.
„Mám za muže Čecha. Seznámili jsme se ve Vietnamu v jedné restauraci, kde jsem pracovala. V Praze žiju od roku 2008 a máme už ročního chlapečka. Česky ale pořád dobře neumím, a tak se v kurzu chci zlepšit,“ vypráví pohledná dívka.

Její manžel ji tentokrát do kurzu doprovodil. Jiří Kocourek je odborným garantem projektu. Vystudovaný sociolog a vietnamista se zaměřuje převážně na nově příchozí, migranty z Vietnamu ve složité ekonomické a sociální situaci.

„V posledních letech Vietnamců v Praze přibylo. Do obří libušské tržnice se stahují lidé z širokého okolí poté, co je krize připravila o práci. V obtížné situaci, většinou navíc zadlužení, spoléhají na solidaritu komunity,“ vysvětluje třiatřicetiletý Jiří Kocourek.

Ke znalosti vietnamštiny ho před lety přivedl jeho učitel bojového umění. Nejprve se učil jednotlivá slova, pak na několik let odjel do Vietnamu pracovat a jazykové znalosti si rozšířil. Potkal tam i budoucí ženu.

Čeština ji začíná bavit

V kurzu češtiny vydrží studenti soustředěně pracovat dvě a půl hodiny jen s malou pauzou. Vietnamci jsou přičinliví.

„Baví mě to tady, protože cítím, že se zlepšuji. Prodávám ve stánku oblečení a potřebuji líp rozumět,“ říká spokojeně dvaačtyřicetiletá Vu Thi Thu, která přišla před lety do Prahy s osmiletým synem. Dcera se jim už narodila v Česku.

Začátky lehké nebyly. „Mačkali jsme se v malém podnájmu, ale už máme větší. Život tady je přece jen snazší než ve Vietnamu,“ dodává žena.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!