Film, který letos Venezuela vysílá na Oscary, je nejúspěšnější v její historii. Drama Zdaleka o nevyrovnaném vztahu zajištěného, traumatizovaného padesátníka a bouřlivého mladíka z okraje společnosti totiž loni vyhrálo filmový festival v Benátkách. Tento rok se jeho tvůrce Lorenzo Vigas, který Zdaleka natočil jako svůj celovečerní debut, do Benátek vrátil jako člen poroty Sama Mendese.
Čekal jste, že můžete se svým debutem vyhrát nejstarší filmový festival?
Vůbec ne. Tušil jsem, že bych mohl něco dostat, protože benátské publikum nám na premiéře deset minut tleskalo ve stoje. Ale Zlatého lva jsem nečekal.
Jak jste prožíval jeho vítězství?
Bylo to jako vyhrát mistrovství světa ve fotbale. Jde o nejvýznamnější cenu pro venezuelský film v historii. I o prvního Zlatého lva pro Latinskou Ameriku, takže to doma vzbudilo velkou pozitivní reakci. Ve Venezuele jsme loni procházeli těžkými chvílemi, ekonomicky, politicky i společensky. Zlatý lev lidi potěšil.
Jak jste si zvykl na následující zájem novinářů?
Ne moc lehce. Do té doby mě nikdo neznal. Ale můj otec, který před pár lety zemřel, byl významný malíř a zájem vzbuzoval. Možná jsem od něj něco pochytil.
Myslíte, že úspěch Zdaleka otevře dveře do světa dalším venezuelským filmům?
Ano, vím, že teď se festivaly při výběru svého programu na venezuelské filmy aspoň podívají.
Jak to vypadá s filmovým financováním ve Venezuele?
Peníze na film nedává stát, ale autonomní organizace, do níž jde 1 % výdělků z audiovizuálního průmyslu. Scénáře se musí účastnit soutěží, když získají cenu, pak dostanou i peníze.
Váš film sleduje z odstupu komplikovaný intimní vztah dvou mužů. Jakou čekáte doma reakci? (Rozhovor proběhl ještě před uvedením snímku ve venezuelských kinech - pozn. red.)
Myslím, že film bude kontroverzní. Naše společnost je dost macho, Luise Silvu, který ve filmu hraje mladého Eldera, by mohl chtít někdo i zabít. Čím jsou lidi chudší, tím jsou víc machisti a homofobové. V caracaských slumech přijde o život hodně gayů. Postavu jako je Elder, který se navíc vzdává svého mužství a začne si s gayem, spousta lidí nepřijme. Lidi, kteří nevidí rozdíl mezi filmem a realitou, budou Luise brát jako zrádce. Takže si myslím, že Zdaleka vyvolá hodně opozičních reakcí. Ale tím se aspoň toto téma otevře. Ve Venezuele se skoro o ničem nahlas nemluví.
Natočil jste Zdaleka i proto, aby vzbudil doma debatu?
Vždy je dobré začít v něčem šťourat. Prvotní je ovšem vyprávět zajímavý příběh, najít pro něj publikum a udržet jeho pozornost. Chtěl jsem divákům nechat prostor, aby si příběh dokončili sami, podle vlastních pocitů.
Věříte, že existuje dost trpělivých diváků, kteří si chtějí film sami dotvářet?
Řekl bych, že diváci už jsou unavení ze všech těch filmů, kde jim vše předmixují, takže pak vědí, co si mají myslet, co příběh znamená. Takové filmy mi připadají neuctivé. Nikdo si není jistý vlastními emocemi, proto by si měl každý příběh doplnit podle sebe. Některé lidi štve, že jim nechci říct, co se stalo s Armandovým otcem. Nebo proč mu otec ubližoval. Podle nich by pak byl film lepší. Já s nimi nesouhlasím. Mám rád ambivalenci. Někteří diváci si myslí, že Armando má celou dobu plán, že Luisem manipuluje. Tak jsem ho nenapsal, podle mě je citově paralyzovaný. Zdaleka chápu jako film o následcích, ne o příčinách. Ale vím, že už to není můj snímek, že patří divákům. Každý si ho interpretuje podle sebe. Já s jejich názorem nemusím souhlasit, ale musím ho respektovat.
S jakými ohlasy diváků se většinou setkáváte?
Některým lidem se Zdaleka nelíbí, jiným se líbí hodně. Věřím, že pokud film vychází z vás, bude autentický a s někým se spojí.
Dva roky před benátskou premiéru Zdaleka vyhrál v San Sebastianu jiný venezuelský snímek, který se dotýká homosexuality či spíš homofobie, Příšerný vlasy. Je to náhoda, že se objevily dva takové filmy?
Asi ano, scénář Zdaleka jsem napsal dlouho před Příšernými vlasy. Nemohl jsem ale na něj sehnat peníze, tak jsem dalších pět let natáčel dokument o svém otci. Takže to je náhoda, ovšem nic není náhoda. Věci se dějí z nějakého důvodu.
Myslíte, že příběh Zdaleka odráží vaši zemi, nebo by se mohl odehrávat kdekoliv?
Oboje. Je to reflexe mé země, vidíte v něm třídní propasti, důsledky homofobie a odmítnutí homosexuality, to vše pro Venezuelu platí. Ale zároveň sledujete fiktivní příběh.
Proč jsou záběry ve filmu často rozostřené?
Jednou jsem v letadle přemýšlel, jak zobrazím postavu Armanda. On sice fyzicky existuje v přítomnosti, ale emocionálně je uvězněn v minulosti, ve vzpomínkách na matku, jejíž fotky má doma, i ve strašných vzpomínkách na otce. Jak bych měl tohle vyjádřit? Tak jsem ho zkusil natočit nezaostřeného, jako ducha. Je tam, ale vlastně není. A to se pak stalo součástí tónu celého filmu.
Když vizuální styl Zdaleka tolik ovlivnily postavy, bude váš další film vypadat jinak?
Určitě. Něco zůstane, rád třeba používám děj mimo obraz, který si musíte sami představit. Tak získáte pozornost diváka, co jen slyšíte, ale nevidíte, bývá silnější. Tohle asi budu využívat i dál. Zbytek musí vyjít z příběhu.
Váš film má výraznou formální stránku. Jak moc vznikala ve střižně?
První verze Zdaleka byla dost dlouhá, museli jsme tedy vyndat vše, co v příběhu nebylo nutné. Vědět, co vyhodit, je umění. Na tempu filmu a načasování střihu mi hodně záleží. Rytmus jsem proto své brazilské střihačce určoval já. Střih nám dal dost práce a nakonec trval osm měsíců.
Zdaleka vzniklo v mexické koprodukci, Latinská Amerika ale prý není filmařsky moc provázaná.
Propojování latinskoamerických filmařů je jedna z mých obsesí. Rád bych měl na každém filmu jihoamerický tým. Vadí mi, že jsme kulturně tak nepropojení. Ve Venezuele nevidíme kolumbijské filmy, v Mexiku zase nikdy nevidíte argentinské filmy a podobně. Schválně tedy najímám lidi z jiných zemí, aby se můj film dostal i do jejich distribuce. To je můj způsob, jak něco změnit. Politici už přišli s nějakými dobrými nápady větší kulturní integrace, ale ty nikdy nevyšly.
Je pro vás vůbec snadné potkat se s jinými filmaři z Latinské Ameriky?
Často jezdím do Mexika a pak se taky hodně dívám na filmy, a když mě někdo zaujme, zavolám mu, s tím, že bychom mohli spolupracovat. Důležité je rozbít izolaci.
Do role Armanda jste obsadil zkušenou chilskou hvězdu Alfreda Castra. Naopak na roli mladého Eldera jste si vybral venezuelského neherce Luise Silvu. Jak se vám s ním pracovalo?
Měl jsem štěstí, že jsem ho našel. Je tak přirozeně talentovaný, že jsem se musel starat jen o to, aby byl tam, kde má. I když šlo o jeho první film, neustále přicházel s nějakými nápady. Do role jsem ho obsadil hned, jak jsem ho potkal.
Zmínil jste, že Zdaleka jste natočil až pět let po dopsání scénáře. Když jste se ke scénáři po takové době vrátil, změnil jste v něm něco?
Ne, pořád mi to připadal silný a chtěl jsem ho natočit tak, jak byl.
Myslíte si, že problém s financováním, který onu pětiletou mezeru způsobil, byl spojený s gay tématem filmu?
Zdaleka určitě nebyl pro producenty jednoduchý projekt. Pár z nich mi řeklo, že to je moc těžké a nekomerční a že přijdou o peníze, kdyby do filmu investovali. Ti samí se mi teď sami nabízejí, protože jsme vyhráli Benátky. Představy, co je a není komerční, jsou relativní. Jenže spousta filmů se nenatočí, protože si někdo myslí, že nejsou dost komerční. Já jsem ale velmi tvrdohlavý a dodělám všechno, co začnu. Kdybych si řekl, že to je moc těžké, nevyhrál bych Zlatého lva.
Autorka je spolupracovnicí redakce
