„Všechno špatně,“ utrousil Fedele, když jsem mu na terase naší někdejší washingtonské vily hrdě servírovala omeletu, se kterou jsem si předtím půl hodiny snaživě hrála v kuchyni. „Italoameričan“ směle ignoroval můj křečovitý úsměv a pokračoval: „Do všeho strkáš zbytečně moc věcí. Komplikuješ to! Moje máma (Italka, která se přestěhovala do Ohia za svým italským ženichem) použije dvě tři ingredience a výsledek – jedna báseň!“
Po týdnu snaživého vyvařování jsem jeho poznámku neocenila a umělec se do New Yorku vracel dřív, než bylo původně v plánu. Rozhořčeně jsem si přehrávala v hlavě jeho komentář, nicméně v místním knihkupectví jsem prolistovala několik italských kuchařek a podle nich pak zjednodušila vlastní kuchtění. Život mi přes noc zkrásněl. Od té doby tolik nevyvářím, ale každý den si v kuchyni hraju.
Američtí antropologové studující alkoholismus si někdy před dvaceti lety všimli, že v protialkoholních léčebnách skončí mnohem méně Italoameričanů než ostatních etnik. Přišli na to, že ani pravidelná, ani častá konzumace alkoholu nevede nutně k alkoholismu. Nerozhoduje, kolik lidé pijí, ale jak pijí.
Angličan z lepší společnosti si před dvanáctou nenalije, ani kdyby to měl být jeho poslední drink. Před polednem si prostě nedá. Nerozhoduje ani, kde nebo kdo mu co nabídne. Rozhoduje pravidlo, které Angličanovi vštípili. Pít před polednem není správné.
Naproti tomu italská teta si ráno řekne, že by jí dnes do kávy sedlo trochu grappy, a hned si ji nalije bez toho, že by si lámala hlavu něčími pravidly nebo tím, že ještě ani nesnídala. Poslouchá svůj žaludek, a díky tomu (ukazuje se z amerického průzkumu, na který vypráskali miliony dolarů) umře později, štíhlejší a se zdravějšími játry než Angličan nebo Ir.
Moje italská přítelkyně Alida si dá víno každý den, ale pokud neslaví, nevypije víc než jednu skleničku. „Přestala jsem se stýkat se sousedkami,“ komentuje na adresu Angličanek. „Sejdou se a obracejí do sebe víno, dokud nejsou opilé. Nesnáším to.“ Alida vyrostla na farmě v Itálii a baví se tím, jak nafoukané Angličanky rvou do dětí hranolky a obalené rybí prsty. Dobré jídlo většina z nich zná jenom z televize, ve které hodiny sledují nejraději italské vaření. „A na mě se ty paničky dívají svrchu! Lidi, kteří neumějí jíst a neumějí pít!“
Pijme pořád, ale málo
Mladí Američané a Angličané objevují alkohol většinou tajně, bez dozoru, protože jejich rodiče věří, že čím později ho ochutnají, tím větší je naděje, že mu nepropadnou. Přitom odmala jsou svědky toho, jak do sebe jejich středostavovští rodičové o víkendu obracejí jednu lahev za druhou. Zatímco Italové pijí mírně, pro anglosaské spotřebitele je víno nejoblíbenější omamná látka. Čím víc, tím líp. Když se ráno neprobudí s bolehlavem, usoudí, že předcházející večer nestál za to.
V Umbrii, v kuchyni středověké farmy velkolepě přestavené pro malíře a pro spisovatelku, jsem očichávala dvě krásná kola. Jedno byl dort z vlašských ořechů, druhé čokoládový zázrak. Hostitelé si nebyli jisti, které kreaci vyhlášeného pekaře Domenica bych dala přednost, a tak mě překvapili hned dvěma. Předcházející večer jsem totiž na otázku, co mi na životě v Anglii nejvíc vadí, bez zaváhání odpověděla, že si nemůžu dát k snídani koláč nebo buchtu bez toho, že by se mi dostalo kázání o tom, že začínat sladkým hned po ránu je frivolní, nepřípustné, prostě to není správné.
Zatímco nad hlavou se šmolkově modralo nebe, pod nosem mi vedle ranní kávy voněly dva skvostné dorty; s plnou pusou jsem si vychutnávala nezapomenutelné italské ráno. Protože Italům je buřt, co je správné; ctí to, co je dobré. Když můj hostitel Paul, imigrant z Kalifornie, v Itálii poprvé onemocněl, doktor mu nařídil, ať jí sýr. „Ale jenom ten dobrý sýr. Víte vůbec, který sýr je pro vás dobrý?!“ zaburácel doktor. „Přeci Parmigiano!“ Jeho venkovský doktor mu předepisuje parmazán, podobně jako německý ordinuje nemocnému aspirin.
Italové, jako Češi, nemají pochopení pro přistěhovalce a zatvrzele trvají na tom, aby mluvili italsky. Zato naivní a movité Američany a Angličany vytrvale lákají, aby znovu vystavěli starobylé vily a farmy, které zemětřesení srovnalo se zemí. Bude to dvacet let, co jsem se snažila zdvořile reagovat na fotografii, kterou se mi přátelé pochlubili slovy: „Koupili jsme v Itálii dům.“ Hromadou kamení a suti prorůstalo pár olší a bujné houští obklopené nevzhlednou mokřinou a loukou. Kaliforňané byli plni entuziasmu a vysvětlilli mi, že musejí dodržet půdorys a charakter původní usedlosti a za to jim vláda přispěje podporou ve výši 70 procent ceny nemovitosti. Teprve když najali a zaplatili architekta, stavitele, jeho firmu, několik něčích bratranců a vyřídili prvních dvě stě povolení, ukázalo se, že sedmdesát procent sice dostanou, ale z ceny nemovitosti ze začátku sedmdesátých let. Tehdy byla téměř bezcenná. Ti, kteří prošli a přečkali podobný proces, ho nepřejí ani svým největším nepřátelům. Ale výsledek, úchvatný, řemeslně dokonalý, zaručeně polapí nové a nové naivky.
Stejně vyčerpávající jako něco v Itálii stavět je pěstovat třeba víno. Vinař se stará o hrozny jaksi mimochodem, s pomocí bohů. Protože většinu sil spotřebuje na nerovný boj s měnícími se kvótami a bující místní a celoevropskou byrokracií. Ale každý, kdo si myslí, že za to může EU, ať si najde v archivech něco o soustavné administrativní šikaně podnikavců, kteří se z bource morušového odvážili tkát hedvábí v patnáctém století. To je teprve hlavobol!
Když nám ve čtvrté třídě paní učitelka vyprávěla o Itálii, zmínila Dekameron s tím, že je to důležité dílo, ale jsme moc malí, a proto ho zatím v žádném případě nesmíme číst. Téhož odpoledne jsem hltala příběhy italských šlechticů a po čtyřiceti letech si pamatuji pobavení, o které jsem se neměla s kým podělit. Šlo o veselý příběh osmi jeptišek, jejich abatyše a švarného zahradníka, který se na oko stavěl slepým, hluchým a slabomyslným. Dodnes mě nepřestává okouzlovat hravost a vynalézavost, s jakou středověký spisovatel řeší zapeklitou, potenciálně katastrofickou situaci tak, že východisko je originální a povznášející.
Záře očí plála
Boccaccio neinspiroval jenom školačky. Dekameron byl do angličtiny přeložený až v sedmnáctém století, ale Shakespeare měl údajně k ruce řadu překladů jednotlivých příběhů a vydatně z nich těžil.
Mohl by mě někdo poučit, jak to měl Jaroušek Vrchlický, když překládal Danteho Božskou komedii? Trápil se? Okusoval si nehty, budil se v noci ze spaní, aby zničil, co vypotil předcházející večer? Řekl vydavateli, že Božskou komedii přeložit nejde; snadnější by bylo naučit všechny Čechy italsky? Měl to udělat. Každý překlad Danteho je blbý, v lepším případě obstojný nebo zavádějící.
Když jde o obdiv milované bytosti, Jaroslav nezklame: Nad hvězdu záře jejích očí plála / Jak líbezně a vlídně ke mně praví / Že hlasem andělů řeč její hrála (Lucevan li occhi suoi piuche la stella / e cominciommi a dir soave e piana / con angelica voce, in sua favella). Ale jakmile dojde na očistec, ve Vrchlického překladu rým směšně ztuhne: střečků roje – krve zdroje… A stejně, jak pročítám (anglických překladů je celá řada a jsou si podobné, asi jako kdybychom srovnávali Danteho v bulharštině a v čínštině) Božskou komedii, stojím uprostřed vznešených řádků jako pod kupolí svatého Petra. Ambicióznost projektu mě sráží na kolena jako úchvatnost stavby na počest Všemohoucího. Básník je teolog, básník je vůdce, který se ve verších chová v přítomnosti Boha, jako se chová ostřílený právník ke svému partnerovi v zavedené firmě! Přeháním (trošku), Dante je pokorný, ale pořád tam proskakuje vědomí vlastní geniality.
„Cool! – „Epic!“ chválím ho pokřikem sedmiletých školáků, když Dante velebí Vergilia a všechny ostatní, kteří se prohřešili pouze tím, že žili před příchodem Krista. Z provozních důvodů tvrdě nastolených křesťanskou doktrínou se tedy nemůžou kvalifikovat do nebe. Dante vyjmenovává úchvatné postavy, skvostné básníky a filozofy, které křesťanství odsoudilo škvařit se v pekle. Hned mi zlostně naskočí obraz krásné dcery čínského magnáta, kterou Financial Times představují jako zářný příklad nové elity. Mladá žena má v obýváku nainstalovaná světla kopírující hvězdy noční oblohy, které v jejich městech udušených smogem nejsou vidět. Dnešní tzv. elita by se měla škvařit! Místo aby biliony investovali na to, aby se v Číně dalo zase jednou dýchat, elita se zakonzervuje do luxusních prostor s filtrovaným vzduchem a přírodu si nechají nasimulovat. A těm, kterým se to nelíbí, octnou se ve vyhnanství podobně jako Dante, když Božskou komedii psal. Denně se mu stýskalo po chuti Florencie (dodnes její pekaři hnětou těsto bez soli).
Ale proč se raději neodreagovat italskou televizní detektivkou. Zatímco v anglických hrají hlavní roli cihlové nemovitosti a jejich krby, v severských se vše točí kolem duševní úchylky detektiva. To v italských se kamera soustředí na pečlivě zohavenou hlavu mrtvoly a stejně podrobně se mazlí se záběrem ručně skládaných špenátových ravioli.
Kde ty bambini jsou
Starý Ital, majitel botelu, říká mladému americkému pilotovi v Hlavě 22: „…Jsem si jist, že Itálie přetrvá tuto válku a bude existovat ještě dlouho poté, co tvoje země bude zničena.“ Dneska by už Nataly vášnivě neprotestoval, že Amerika je neporazitelná, že ji nic nemůže zničit. Ale bordel papá by si taky nebyl tak jist budoucností své krásné země.
Italové mají jeden velký problém: bambini. Zatímco hlavní hrdinka E. M. Forstera obdivuje tučné a krásné děti Florencie, dnešní Itálii se zoufale nedostává dětí. Italky nechtějí být milované, oslavované a bezostyšně sedřené jako jejich matky a babičky. Když mladá Sophia Lorenová dávala dohromady kuchařku, měla na vaření a domácnost lidi. To už byla jen hra na dokonalou Italku. Italku, od které se (ve většině případu po příchodu z práce) kromě voňavé krmě očekává servis pro celou rodinu a k tomu vychytávky typu ruční praní a žehlení kašmírových oblečků pro miminka. Dřív se o děti tradičně starala generace prarodičů (dodnes děti do deseti let v 68 procentech případů hlídají z lásky důchodci), školek bylo vždycky málo. Problém se vyhrocuje nezdravou finanční situací země, důchodový věk se posouvá směrem k nekonečnu a prarodiče nejsou k mání pro nejmenší generaci. A Italové rodu mužského se zatvrdili v roli obdivovaného a hýčkaného páva. Moderní Italky ale už odmítají být na domácnost samy, a jejich porodní statistiky se proto propadly na nejčernější čísla v Evropě.
Mezitím v Anglii kleslo pijanství a s ním spojená kriminalita. Hlavní důvod: macho chování údajně přestalo přitahovat mladé Angličanky. Když má italská přítelkyně Alida přijela do Anglie coby au pair, rozhlédla se a uznale kývla hlavou: „Tak sem se vdám! Ženské sedí u stolu, plkají a pijí, chlapi skáčou kolem, vaří a ještě pak naskládají nádobí do myčky!“
Svůj cíl splnila, ale teď se jí stejně stýská a svou lásku pro slunnou Itálii úspěšně ventiluje na blogu My little italian kitchen. A zase jsme u jídla.
