Vladimír Šmicer: Některým klukům pořád chybí pokora | E15.cz

Vladimír Šmicer: Některým klukům pořád chybí pokora

Vladimír Šmicer krátce před svojí oficiální rozlučkou poskytl týdeníku Sedmička otevřený pohled na fotbalový i soukromý život slávistické legendy.

Jedenáct let hrál v cizině, a přesto pomohl Slavii ke všem třem jejím titulům v samostatné české lize. Teď je internacionálovi Vladimíru Šmicerovi šestatřicet, kope za Chabry a je manažerem reprezentace. Vrcholovou kariéru oficiálně ukončí v úterý 11. května v Edenu exhibičním derby proti Spartě.

Jak si představujete svoji rozlučku?

Doufám, že bude v tempu, protože to fanoušci chtějí. Věřím, že bude trošku vyhecovaná, žádné „tady máš balon a dej si góla“. Ještě bych si přál, aby tu exhibici všichni brali jako loučení naší generace se Slavií i s reprezentací.

S vámi nastoupí váš kamarád Patrik Berger, i když v lednu ukončil kariéru coby sparťan. Neuvažovali jste o tom, že by se třeba o přestávce převlékl?

Uvažovali, ale nakonec jsme řekli, že už takhle je to vzhledem k fanouškům obou klubů na hraně. Patrik sice letos může slavit titul se Spartou, ale já ho mám spíš za slávistu, tak budeme v týmu spolu. Doufám, že to skalní fandové pochopí.

Už v pondělí čeká mnohé z vás úvodní ze série pěti golfových turnajů. Kdo je v tomhle souboji bývalých fotbalistů favorit?

Hrajeme hodně vyrovnaně, máme handicapy zhruba mezi jedenácti a šestnácti.

Jste rád, že patříte do party Czech Team ´96, jež sdružuje stříbrné medailisty z Eura v Anglii?

Jsem. V lednu jsme hráli v Německu halový turnaj internacionálů a strašně se nám to líbilo. I proto, že jsme vyhráli. Řekli jsme si, že bychom takových akcí měli dělat víc. Je to dobré i pro Nadaci fotbalových internacionálů, na kterou jdou z takových akcí výtěžky.

Vyhovuje vám práce reprezentačního manažera?

Zatím ano. S Michalem Bílkem (kouč národního týmu – pozn. aut.) se mi dělá velice dobře. Snažíme se připravit mužstvo na další kvalifikaci. Baví mě to. Uvidím, jestli si někdy udělám trenérskou profilicenci nebo se vrátím do Slavie. Tam by se mi taky líbilo pracovat jako trenér i v jiné pozici.

Jak se díváte na to, že někteří Češi z různých důvodů nechtějí reprezentovat?

Je to škoda. Měli by si vzpomenout na dobu, kdy v nároďáku začínali. Myslím si, že když můžou, přijet by měli. Samozřejmě je lepší, když reprezentují ti, kteří chtějí. Problém je v tom, že některým hráčům chybí pokora a respekt.

Cítíte rozdíl v přístupu mezi současnou generací a tou, ke které patříte?

My jsme taky nebyli dokonalí. V kvalifikaci na mistrovství světa 2002 jsme jezdili na srazy hlavně s tím, že zajdeme na pivo, pokecáme a odpočineme si. Zápas byl snad poslední věc, na kterou jsme mysleli. A tenhle přístup nás pak stál postup. Myslím si, že jediná dobrá věc byla, že jsme si to uvědomili, vysvětlili a řekli, že takhle to dál nejde. Že je lepší na srazy nejezdit. Přišel trenér (Karel) Brückner, mužstvo se změnilo a začali jsme hrát opravdu dobře. Třikrát za sebou jsme se dostali na velký turnaj a mistrovství Evropy v roce 2004 v Portugalsku jsme málem vyhráli. Předtím jsme si hráli na něco, co jsme nebyli. Podobně mi snaha, nadšení a elán chyběly v kvalifikaci na letošním mistrovství světa v Jihoafrické republice. Doufám, že teď se kluci taky poučí. Myslím si, že změna byla vidět, už když tým převzal Ivan Hašek.

Co vaše další pracovní aktivity? Nemáte jich moc? Všimli jsme si, že jste školákům v Čelákovicích četl Neználka nebo na jihu Moravy propagoval kvalifikační turnaj mistrovství Evropy do sedmnácti let…

Je pravda, že se teď na mě těchhle aktivit nahrnulo víc. Všichni si myslí, že když už nehraju, tak mám víc času. Ale je to spíš naopak a těch akcí je opravdu hodně. Zmínil bych aspoň Danone Cup (mezinárodní turnaj pro děti – pozn. aut.), dětské domovy a fanklub reprezentace. Ale aspoň mám co dělat, baví mě to a ostatní z toho snad něco mají. Pro mě je to docela příjemné, takový balzám na duši, oproštění od papírování. Jenom se musím naučit říkat „ne“, abych to nepřehnal a nebylo „přešmicrováno“.

Jak jste na tom zdravotně? Vyhovuje vašemu tělu, že už ho neničíte vrcholovým sportem?

Ideální by asi bylo, kdybych fotbal nehrál vůbec. Ale lepší než dřív to je. A nejlepší je golf. To už musíte být velký expert, abyste se při něm zranil.

Hrajete za Dolní Chabry v I.A třídě. Nebojíte se, že vás někdo třeba trefí do kolena?

Stává se to, ale já už spíš jen nahrávám. Toulám se po hřišti, a když vidím, že po mně někdo vyloženě jde, tak se stáhnu. Hraju to v klidu, jenom abych se zpotil.

Nevadí spoluhráčům, že máte jisté místo v sestavě?

Myslím, že ne. Chodím i na tréninky. Máme je v úterý a ve čtvrtek. Navíc kluci chápou, že jim na tom hřišti pořád ještě pomůžu. Jsou rádi. Jiná věc je, že když hraju, soupeři se proti nám víc vyhecují. Je to znát i podle výsledků.

Odpovídají návštěvy tomu, že jsou s vámi v mužstvu další internacionálové, Ivan Hašek a tchán Ladislav Vízek?

Minule přišlo asi čtyři sta lidí, měli jsme dvakrát obležené hřiště. Strašně nás to baví, snažíme se hrát pro diváky. To minulé domácí utkání skončilo 4:4. Lístek stojí dvacet korun, takže kdo viděl všechny góly, toho přišel jeden jenom na dvě padesát. To jde, ne? Škoda, že to tak není v lize…

Máte radost i ze svých dětí?

Mám. Holce bude jedenáct a sport ji vždycky po dvou třech měsících přestane bavit… Klukovi táhne na sedm, hraje za Chabry. Je v mladší přípravce, kterou pomáhám trénovat. Občas dá i nějaký gól.

Co hraje?

Záložníka nebo útočníka.

Takže jako vy…

Jako já, dopředu. Zatím to vypadá, že něco podědil. Mám ho na očích, máme hřiště přímo za barákem, je tam každý den.

Stíháte se svým dětem pořádně věnovat?

Musím říct, že mě vídají podstatně méně než dřív. Když jsem hrál, byl jsem z tréninku zpátky třeba v jednu nebo ve dvě. Teď se vracím třeba v pět, ale ještě jdu hrát fotbal, hokej nebo tenis. Jem zvyklý pořád sportovat, nemohl bych jenom tak sedět. Lepší jsou víkendy. Jsem strašně rád, že můžu být s malým na zápase. Odpoledne pak zase sleduju krajánky.

Co vám v Praze chybí z věcí, na které jste si zvykl v zahraničí?

Klid. V cizině jsem měl hodně volného času. Už ve Slavii mě využívali k reklamním a k jiným aktivitám. Teď na svazu je to podobné. V Anglii bylo příjemné, že jsem hrál proti nejlepším týmům světa. Chelsea, Manchesteru United nebo proti Arsenalu. Ve Francii jsem to zase měl blízko k moři. Bordeaux bylo jako dovolená, takové dva roky prázdnin. Svítilo tam sluníčko, bylo tam dobré jídlo a pití, v klubu nebyl tlak a pracovali tam výborní lidé.

V Česku je i jedna rarita, která zajímá nejenom fotbalové fanoušky, kauza Bohemians. Jak se díváte na existenci několika klubů s tímto slovem v názvu?

Ivan Hašek (předseda svazu – pozn. aut.) a další lidi na svazu to nemají jednoduché. Je škoda, že se teď kolem té kauzy točí český fotbal.

Kdo je podle vás v právu?

Nechtěl bych říkat, kdo má pravdu, protože je to tak zamotané, že do toho pořádně nevidí asi nikdo. Ještě bude trvat nějaký pátek, než se to rozřeší. Ale nezdá se mi jako vhodné řešení vytahovat nějaké kauzy nebo nenastoupit k zápasu.

Hlavně pražští fanoušci se teď baví o stěhování vršovických Bohemians 1905 na stadion, kde hraje Slavia. Vám by v Edenu vadily zelené sedačky?

Jako slávistovi hrozně. Ale myslím si, že to stejně nikdo nezaplatí (rozhovor vznikal minulý čtvrtek, v pondělí Bohemians 1905 podepsali v Edenu pětiletou nájemní smlouvu – pozn. aut.).

Vadí vám, že i klokani budou v Edenu doma?

Tohle už tolik ne. V Mnichově a Miláně, kde se také střídají dva týmy na jednom stadionu, je větší rivalita. Bohemku si se Slavií na jednom stadionu představit dokážu. Ale mrzí mě to. Ďolíček je nádherný stadion, rád jsem tam hrál a rád tam chodím.

Líbí se vám nápad na společnou česko-slovenskou ligu?

Je to věc k diskuzi. Naši nejvyšší soutěž by to zkvalitnilo, šestnáct českých týmů je moc.

Přineslo by potřebnou kvalitu šest slovenských celků?

Tři čtyři určitě, ale u šesti už si jistý nejsem. A otázek je daleko víc. Určitě bych aspoň o dva týmy zúžil naši ligu.

Můžete se pokusit popsat čtenářům Sedmičky, jaký máte vztah k sedmičce?

V devadesátých letech jsem s ní hrál ve Slavii. Chtěl jsem ji mít i pak v Lensu, ale tam byla obsazená stejně jako sedmnáctka. V Liverpoolu jsem si ji zase vzal, ale nějak se mi nedařilo, a když přišel na Anfield Road Australan Harry Kewell, poprosil mě, jestli bych mu ji nechal. Tak sem si vzal jedenáctku.

A s tou to šlo…

Šlo. Ale v reprezentaci jsem hrál taky se sedmičkou. Velké turnaje se sedmnáctkou, protože sedmičku měl Jirka Němec. Vůbec jsem nemohl uvažovat o tom, že bych ho z ní svlékl. Jinak bych k sedmičce řekl, že je to šťastné číslo, že má na lidi pozitivní vliv.

Když se ohlédnete za kariérou, z čeho jste byl nejvíce zklamaný?

Z toho, že jsme nepostoupili na to mistrovství světa v roce 2002, o kterém jsem mluvil v souvislosti s odmítáním pozvánek do reprezentace. To bylo velké zklamání. Nedařilo se tehdy ani mně osobně. Nerad na to vzpomínám.

O vám naopak udělalo největší radost?

Pochopitelně výhra v Champions League s Liverpoolem v roce 2005. Když gólem pomůžete svému týmu vyrovnat ve finále z 0:3 na 3:3 a v penaltovém rozstřelu dáte vítěznou branku, je to jasně největší úspěch.

 

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!