Vladimír Staňura: Příběh o lišákovi s měkkým srdcem

Bankéř mezi svými. Díky Vladimíru Staňurovi se dnes děti z mateřských škol potkávají se seniory a společně tráví volný čas.

Bankéř mezi svými. Díky Vladimíru Staňurovi se dnes děti z mateřských škol potkávají se seniory a společně tráví volný čas. Zdroj: Veronika Rose

Jedenáct let řídí Českomoravskou stavební spořitelnu neboli „Lišku“, která je suverénní jedničkou ve svém oboru. Možná proto si může dovolit udělat takový rozhovor pro ZEN. Dokáže mluvit o nespokojenosti, strachu a ublíženosti. A o tom, jak je překonat.

Viděl jsem ho na YouTube při přednášce na Relove Summitu, kde se jeho předřečníci vyznávali z toho, jak se duchovně přerodili a jak odešli z korporace, která je vysávala, a našli svůj smysl života v nějaké bohulibější činnosti. A on tam pak před obecenstvem stál, smál se, že je tam v sále asi jediný, kdo ve velké firmě zůstal a že se mu vlastně z té „zlaté klece“ nechce. Protože mu stačilo, když změnil trochu něco uvnitř sebe, a náhle je jeho život lepší, korporace nekorporace.

Při našem setkání v jeho příjemně neokázalé kanceláři jsem na pracovním stole zahlédl také ZEN, na obálce s jiným zajímavým generálním ředitelem, šéfem Microsoftu Janem Muehlfeitem. A ptám se Vladimíra Staňury, jestli se mu rozhovor líbil. „Ale jo,“ povídá, „on je výborný. Akorát mi trošku vadí, když z člověka vyzařuje taková ta totální oddanost firmě, pro kterou pracuje.“

Co vyzařujete na své okolí vy?

To je hezká otázka. Myslím, že vyzařuju klid, který ve skutečnosti vnitřně nemám. Ale vyzařuju ho. A vím, že mám v sobě naopak spoustu nespokojenosti, kterou raději skrývám. Kdybych ji totiž teď tady ventiloval, tak se ta negativní energie přenese i na vás. Nicméně někdy loni jsem pochopil, že nespokojenost má i pozitivní stránky. Je to motor, díky kterému jsem se všechno naučil a dostal se až sem. A třeba jedno máme s panem Muehlfeitem společné - touhu pořád něco vstřebávat, pořád se učit. Protože já jsem nikdy, celý život, nebyl se sebou spokojený, pořád chci ještě něco líp, jinak. Nevím, jestli je perfekcionismus v genech, nebo je to dané výchovou, asi obojím.

Takže byste si přál, aby klid, který vyzařujete, byl…

Autentický.

Co pro to děláte?

Teď s tím intenzivně pracuju. Jeden kamarád mi poradil knížku Temná stránka hledačů světla. Napsala ji jedna americká koučka a má jen 77 stránek. Já ji přečetl už někdy před pěti lety a žádnou stopu to na mně nezanechalo. Teď mi ale byla doporučena znovu a tentokrát to ve mně rezonovalo. Uvědomil jsem si, že když objevíte své temné stránky, což opravdu vůbec není jednoduché, tak teprve potom můžete zjistit, proč je máte. A že vám také přinášejí něco pozitivního.

Dejte mi příklad.

O nespokojenosti jsem mluvil. Pak tu máme ukřivděnost. Navenek asi tak vůbec nepůsobím, ale mám to v sobě. Poznám to díky docela jednoduchému testu: Když vám něco vadí na ostatních lidech, tak si buďte jistí, že je to i váš problém. S ukřivděností se hodně špatně pracuje. Protože ona vás jakoby zavírá, úplně ochromuje. Nemám ji rád, ale mám ji v sobě. Ještě ovšem nevím, co mi ukřivděnost přináší pozitivního. (směje se)

Třeba jen to, že když si ji uvědomíte, zase o kousek víc poznáváte sám sebe…

Přesně tak. To je asi klíč.

A jak s těmi stinnými stránkami pracujete?

Já jsem prošel hodně technikami, hodně jsem o tom načetl, hodně jsem to na sobě zkoušel, hodně se toho snažím i prosadit ve firmě. Počínaje koučováním, metodami, jak řídit lidi, jak jim naslouchat, jak je motivovat. Na to jsou různé kurzy. Taky třeba ve firmě prosazuju meditace. Tedy neprosazuju, ale nabízím, protože taková věc se nedá prosazovat, jen šířit. Meditace je takové hodně módní slovo, každý o tom mluví…

Každý o tom mluví, a málokdo to dělá. Je to jako se sexem u teenagerů…

Já každému radím, aby meditoval, a to je signál toho, že já medituju málo. (směje se)

Takže v centrále Českomoravské stavební spořitelny se medituje?

Ano, dochází k nám zajímavý člověk, jmenuje se Jan Bím a zaměstnanci mohou jednou za 14 dní během pracovní doby jít do zasedačky na hodinu a půl na meditaci. Platí si to sami zaměstnanci. Zajímavé je, že Honza Bím se s námi dohodl, že mu ti lidé platí každý, kolik uzná za vhodné.

A proč neplatí firma třeba část? To by váš rozpočet asi nezatížilo…

Nezatížilo, ale Honza Bím to nechtěl.

Je o meditace zájem?

Byl o to větší zájem, teď trošku upadl, ale já si myslím, že se zase zvedne.

Máte ve firmě také systemický koučink, který pomáhá harmonizovat vztahy na pracovišti. Jak to funguje?

Teď děláme hodně s Ivou Pondělíkovou. Kdokoli přijde na vedoucí místo, což je nějakých 70 lidí, musí takový kurz absolvovat. Chci, aby lidé z vedení byli empatičtí a uměli podřízené motivovat, vést. Kurz trvá rok, je to zhruba 14 dnů pracovní doby. Chci, aby lidé měli šanci lépe sami sebe poznat, protože to je klíč k tomu, aby pochopili i své kolegy. Aby manažer byl i lídr. I když někdo není moc empatický, takový kurz mu aspoň trochu pomůže. Výjimkou je těch pár jedinců, kteří to nikdy nedají, ale to jsou opravdoví psychopati.

Ale ti jsou zase v těch korporacích úspěšní.

Ti jsou velmi úspěšní.

Máte ve firmě psychopaty, které ale kvůli okolnostem musíte strpět?

Jak vás tak poslouchám, nedal vám někdy někdo najevo, že jste na svou funkci moc měkký?

Samozřejmě. Ve firmě jednou za čas děláme třistašedesátku neboli moderovanou zpětnou vazbu, při níž sedím se svými šesti kolegy, kteří mi říkají, co dělám dobře a co ne. Loni mi všichni do jednoho řekli, že jsem měkký. A že by bylo dobře, abych takový zůstal.

Co jste si z toho vzal?

Dlouho jsem nedokázal dát lidem kolem sebe prostor a hlavně důvěru, aby mohli dělat věci po svém. Víte, ono to v mém postavení chce dost odvahy. Zdá se, že se mi to už daří. (směje se)

Bankéř mezi svými. Díky Vladimíru Staňurovi se dnes děti z mateřských škol potkávají se seniory a společně tráví volný čas.Bankéř mezi svými. Díky Vladimíru Staňurovi se dnes děti z mateřských škol potkávají se seniory a společně tráví volný čas. | Veronika Rose

Co vaši akcionáři? Pro ně nejste moc „hodný“?

Nás vlastní z 55 % ČSOB a ze 45 % německá stavební spořitelna. Pro mě je důležité, jak mě hodnotí ČSOB, za kterou jsem nominován. No, jsem tu už jedenáct let, tak asi dobře. Ale já nejsem jen ohleduplný. Chápete, že občas musím přijmout razantní opatření. Říkám tomu tough love.

Kymácelo se pod vámi někdy křeslo?

Byly nějaké krize, když přišlo snížení státní podpory, protože my jsme státem dotované odvětví. Ministr Kalousek chtěl také zrušit specializaci stavebních spořitelen, ale všechno jsme ustáli. I tu velkou krizi, ve které jsme všichni od roku 2008. I když, prosím vás, jakápak krize. Máme tu nezaměstnanost 7 %. Ne jako ve Španělsku, kde je bez práce půlka mladých lidí.

Takže jste nikdy nechtěl odejít?

My muži musíme mít v životě smysl, nějaké naplnění. Měl jsem v jednu chvíli pocit, že firmě už nic nedávám. To bylo asi před šesti lety. Což je běžné, proto Američané říkají, že po pěti letech v takové funkci máte jít pryč. A proto má i ČSOB pro topmanažery rotační program. Já jsem nezměnil práci, ale změnil jsem něco důležitého uvnitř sebe. Přestal jsem se tolik bát. O to, jak se firmě daří, jaké budou kvartální výsledky a podobně. Začal jsem si prostě víc užívat života. Já se třeba celý život bál důchodu. Asi tak, jako se jiní bojí pavouků. Od 23 let, kdy jsem nastoupil do ČSOB, mám strach, že půjdu do důchodu. (směje se)

Bojíte se stáří a smrti?

Spíš neužitečnosti.

Smysl života tedy je v tom být užitečný pro ostatní? Anebo to, abyste se mohl dál zlepšovat, učit se, růst, což podle vás ve stáří už nejde?

Obojí. Teď jsem tady ředitel, takže to, co se naučím, mohu dál zužitkovat ve firmě. V důchodu bude ta možnost omezenější. A s tím se teď smiřuju, že to prostě tak nevyhnutelně bude. Taky dělám hodně proto, abych měl v důchodu co smysluplného dělat.

Co přesně?

Založili jsme obecně prospěšnou společnost, jež se jmenuje Mezi námi a kterou se dvěma kolegy financujeme. Je to zaměřené na setkávání dětí předškolního věku s lidmi z domovů důchodců. Máme asi dvacet škol a domovů důchodců, najali jsme si na to ředitelku a asistentku. Teď do toho dáváme každý 200 000 korun ročně. Mezigenerační komunikace totiž naší společnosti chybí.

A jak to funguje?

Je to i docela dobrý způsob, jak vylepšit život v místě bydliště, v komunitě. Dřív se lidé hodně setkávali třeba kolem kostela. S kostely to dopadlo, jak to dopadlo, a nic jiného je nahradilo. My máme databázi aktivit, takže děti se seniory si kreslí, zpívají, vyrábějí slaměné panáky, chodí na procházky, je toho hodně. Vždy jednou za měsíc. Zatím to máme zaměřené na mateřinky. Ale chceme do toho dostat i školáky.

To je ze světa?

To jsme si vymysleli my. S kolegou Tomášem Jirglem, který od nás odešel k PPF, jsme asi dva roky tady u tohoto stolu sedávali a já mu říkal: Tomáši, já mám strach z důchodu, musím něco vymyslet. Vymysleli jsme desítky všelijakých kravin, ale tohle se chytlo. Tomáš chce brzy mít sto škol, víme, že budeme muset dávat víc peněz a najít sponzory. Když bude projekt dobrý, finance se najdou.

Takže jste si vyřešil strach ze stáří tím, že jste se obklopil dětmi.

(směje se) Další kolega zapojený do tohoto projektu je náš finanční ředitel Ivan Egyed, který mi jednou řekl: Tak, a teď už se těším do důchodu. Tahle věta mi moc pomohla. Znáte ten pocit, jak se vám nějaká věta zarazí do srdce? To bylo přesně to, co jsem potřeboval slyšet.

Chodíte mezi své podřízené?

Chodím.

A mohou oni přijít za vámi do kanceláře?

Ano.

A chodí?

Nechodí.

Jo jo, Češi…

Ale zavedli jsme setkání představenstva se zaměstnanci. U nás je 570 lidí, může tam přijít, kdo chce. Obvykle přijde tak stovka. Mohou si předem připravit otázky a hodit je do kastlíku. Moderátor je vytáhne a čte. Ty otázky jsou skvělé, inteligentní, pro nás moc důležité. Ale skoro nikdy se nikdo nezeptá na místě, před ostatními. Není to jen tím, že by se styděli mluvit. Myslím, že v tom je ještě zakódovaný jeden podivný zvyk ze socialismu. Ten člověk se prostě bojí, že ho pak kolegové budou podezírat, že se snaží zalíbit šéfstvu.

Na těchto základech můžete stavět... Vladimír staví třeba na znalosti angličtiny, kterou se naučil v Tokiu na konci 70. let. Nebo na bankovním řemesle, které si osvojil v Moskvě v 80. letech. A na schopnosti podívat se upřímně sám na sebe, kterou pěstuje v posledních letech...Na těchto základech můžete stavět... Vladimír staví třeba na znalosti angličtiny, kterou se naučil v Tokiu na konci 70. let. Nebo na bankovním řemesle, které si osvojil v Moskvě v 80. letech. A na schopnosti podívat se upřímně sám na sebe, kterou pěstuje v posledních letech... | Veronika Rose

Ani ti mladší zaměstnanci?

Ani ti ne. Já přednáším na vysokých školách a ani tam nechtějí mluvit. To když přednáším mladým Švédům nebo Italům, ti jsou aktivní, dokonce se se mnou přou. Ale Češi ne. Je mi to líto.

Na chodbě máte abstraktní obrazy, které se jmenují Zodpovědnost, Svoboda… Říkám si, co se vlastně snažíte vetknout do té „korporátní duše“ Českomoravské stavební spořitelny?

Svobodné prostředí. Snažím se pořád vysvětlovat bémínusjedničkám, čili lidem o jednu úroveň pod představenstvem, aby na toto téma dělali se svými lidmi workshopy. Jak jsem už říkal, klíčové je sebepoznání a z toho jdoucí empatie. A pak hodnoty. Hodnoty firmy šíříte tak, že se podle nich chováte, a tak, že o nich mluvíte. Nejlepší je storytelling. Třeba vyprávíte svým lidem, proč někdo kvůli naplňování našich hodnot v práci exceluje, a někdo kvůli jejich nenaplňování musel odejít.

Jak děláte vnitřní komunikaci?

Nejsme moc na sociální sítě, jsou neuchopitelné. Máme intranet a firemní časopis. Posíláme často dotazníky a ankety. Nově jsme zavedli úžasnou funkci, že pod články ve firemním časopise se zaměstnanci mohou zapojit do diskuse.

A dělají to?

Ne. (směje se)

Co s tím?

No, teď zase musím šířit v managementu, aby své podřízené pobízeli. Víte, bankovnictví je konzervativní z povahy věci a stavební spořitelny jsou ty úplně nejkonzervativnější instituce. A jakkoliv rozhýbat jisté návyky v tomto prostředí je těžké. Tuto firmu navíc zakládali Němci, a i když už tolik v managementu nejsou, firemní kultura má obrovskou setrvačnost. Je to hodně o poslouchání šéfa, o pravidlech, o tom, že se moc neinovuje… Ale ta kultura má i svá pozitiva, protože pořádek musí být. Daří se mi ji měnit, ale jsem frustrovaný, že to jde tak pomalu.

Nejste příbuzný Adolfa Staňury, který napsal několik knih o esperantu?

To byl můj strýc, my jsme z Poruby.

Já si tipnu: vy jste z takové té uvědomělé, obrozenecké rodiny z maloměsta, kde se hodně ctilo vzdělání…

Je pravda, že vděčím rodičům za hodně. Táta pracoval v diplomacii, než skončil kvůli prověrkám. Takže já jako malý kluk od desíti do patnácti jsem byl v Tokiu. Někdy v letech 1965 až 1970.

Co byl váš první dojem z tehdejšího Tokia?

Reklamy a dálnice! Já tam chodil dva roky do sovětské školy a pak tři roky do školy, kterou vedli bratři z řeholnického francouzského řádu. Tam jsem se naučil anglicky. Byla to soukromá škola, platily se za ni velké peníze. A moji rodiče je do mě dali. Místo toho, aby si koupili mercedes nebo postavili dům.

Takže v listopadu ’89 jste měl výhodu. Měl jste zkušenosti s bankovnictvím na Západě?

Ne, z Moskvy. (směje se) Pracoval jsem tam pro Mezinárodní banku pro hospodářskou spolupráci, tedy banku RVHP. Já měl štěstí, že jsem dělal v útvaru s tzv. volně směnitelnými měnami, takže jsem byl v kontaktu s bankami z celého světa.

Jste i předseda Asociace stavebních spořitelen a máte za úkol dělat „stavebku“ dobré jméno…

Před pěti lety byla image stavebního spoření špatná, psalo se, že se používá na nákup spotřební elektroniky, že se zneužívá. Teď už to tak není. Mám sen, že stavební spoření bude u nás vnímané jako v Německu. Tam je to modla. Je fakt, že proto, že pomohlo Němcům postavit si po válce znovu rozbořené domy. Já jsem spíše liberální ekonom, a proto jsem si musel zdůvodnit, proč je dotace zrovna do mého odvětví správná. Ale o stavebním spoření jsem pevně přesvědčen. Dám vám otázku: Co je pro vás lepší na důchod? Penzijní připojištění, či vlastní dům? Já bych se radši spoléhal na vlastní bydlení.

Já mám trochu jiný názor. Teď se postavilo tolik nových domů a bytů, protože všichni chtějí bydlet „ve svém“. Jenže na to nemají a berou si hypotéky. Lidé bydlí v domcích za Prahou, platí 25 000 korun za hypotéku, musejí daleko dojíždět… Jsou jako otroci.

Souhlasím.

Ty banky lidem v reklamách vnutily představu, že mají skoro povinnost vzít si hypotéku.

Ale teď jste mi nahrál! Protože stavební spoření se zaměřuje na rozumnější varianty bydlení. My totiž financujeme hlavně rekonstrukce a modernizace. Typická hypotéka jsou 2 miliony, typický spotřebitelák je 50 000 Kč. My zaplňujeme tu mezeru mezi. U nás si za rozumnou cenu pořídíte 400 až 500 000 korun. S úroky, které se blíží hypotékám, a přitom je to charakterem skoro spotřebitelský úvěr. Koupíte si kuchyň, rekonstruujete jádro v paneláku. A gro je pořád to spoření.

Jako státem dotované odvětví jste pod přímým tlakem politiků. Jak s nimi vycházíte?

Normálně lobbujeme. Studenti mi někdy vyčítají: Fuj, vy lobbujete. Lobbing je jak sprosté slovo. Ale já to musím dělat. Jsem zodpovědný za svou firmu, za celý náš trh. Musíte s politiky vyjednávat o tom, jaké budou podmínky. Ale nikdy jsme nemuseli kvůli tomu dělat něco neetického.

Neříkejte mi, že jste nikdy nemuseli dát, jak se říká, sponzorský dar.

Ne, nikdy. Ani korunu.