Vladislav Hamršmíd: Z malého kamínku jsme udělali slušnou skálu | E15.cz

Vladislav Hamršmíd: Z malého kamínku jsme udělali slušnou skálu

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Bývalý judista Vladislav Hamršmíd letos získal Cenu Charity za sociální práci. Dvanáct let pracuje pro jihlavské centrum Erko.

Možná pro nás děláte víc, než pro sebe děláme my sami. Zhruba těmito slovy před časem staří jihlavští Romové Vladislavu Hamršmídovi poděkovali za práci, kterou dělá v nízkoprahovém centru Erko při jihlavské Charitě.

Tehdy si Hamršmíd uvědomil, že věc, kterou dělá, není zbytečná. „Jaká byla má motivace pro tuhle práci? Jednou větou: otec mi zemřel, když mi bylo deset let. Jsem z devíti dětí a vím, že to nebylo někdy jednoduché. Není třeba to rozvádět dál,“ říká čtyřiapadesátiletý Harmšmíd.

Jak jste se dostal k práci v R-centru?

Před dvanácti lety jsem potkal kamarádku učitelku s romskými dětmi. Říkali, že mají klubovnu na Čajkovského ulici, tak jsem se tam šel podívat. Zaujalo mě to, tak jsem šel na Charitu jako dobrovolník. A zůstal jsem. Tenkrát jsem si řekl: tady je ještě co dělat.

Co jste viděl?

Bylo tam hodně mladých od deseti do dvaceti let, nebyli to jen Romové. Neměli vlastně celý den co dělat, nechodili do žádných kroužků, do jazykové průpravy, nesportovali, jen se bezcílně potulovali po ulicích. V klubu jsme s těmi dětmi odpoledne pracovali, například jsme se s nimi připravovali do školy, pomáhali s úkoly a podobně. Pak jsem se přihlásil do výběrového řízení na sociálního pracovníka, které jsem vyhrál. Vybudovali jsme větší klubovnu, kde jsme udělali i dílny a přihlásili se do výběrového řízení na tuto současnou budovu. Tady už jsme udělali Erko.

Co to vlastně oficiálně znamená, Erko?

Tehdy to bylo Romské centrum, dneska je to ale Erko jako velké R, jako Rozum, Rom, Ready. Dali jsme do toho trochu takové tajemství. Pak jsme si řekli, že bychom mohli oslovit nejen ty děti, ale i jejich rodiče. Takže dnes jsou v Erku děti a mládež od šesti do šestadvaceti let, pak máme i předškolní klub Klubíčko, kde je připravujeme ke vstupu do mateřské školy, do nultého ročníku a do základních škol. Pak se přesouvají na Erko, kde si připravují školní úkoly, a nabízíme jim další aktivity na trávení volného času: sport, tanec, divadlo. Netýká se to jen Romů, nízkoprahové centrum je otevřeno všem dětem, které se často bezcílně potulují po ulicích.

Daří se vám zlepšit jejich život?

Důležité je, že pracujeme i s rodiči. Připravujeme také projekt pro děti do tří let, je třeba se dostat do podstaty toho dění. Za těch patnáct let, co Erko existuje, už sami rodiče, kteří k nám kdysi chodili, sem přivádí své děti. To už je hmatatelný výsledek.

Měl jste někdy pocit, že ten živel, který se snažíte podchytit, se podchytit nedá?

Je to ve vlnách, dva tři roky to jde nahoru, pak dolů. Těch krizí bylo bezpočet. Jsou to stavy, kdy člověka nechápe ani strana, pro kterou pracuje, nechápe ho ani majorita. Kolikrát jsem si říkal, že je s tím třeba skončit. Pak mě ale podržel někdo ze známých, přijdou pozitivní výsledky. Mluvil jsem i s jedním knězem, který mi říkal, že je to fakt těžká práce. Jeli jsme někam s humanitární pomocí, a když jsme se vraceli, tak mi říkal: Každý den, kdy ty děti jdou domů s rozzářenýma očima, je dobrý.

Určitě existují rodiny nebo komunity, které jsou příznivě nakloněny tomu, co děláte, jiní mají nepřátelský postoj. Jak ty odmítavé získáte k účasti na práci centra?

Vždycky, když něco potřebují, ví, kde nás najdou. Všude existují rozumní a nerozumní lidé. Pokud jsou ti lidé rozumní, přece neřeknou, že to, co děláme, je špatné.

Musíte si hodně věřit, abyste mohl dělat tak dlouho tuhle práci.

Řada našich dětí už jde na základní školy, funguje tady i Střední odborná škola práv a managementu v Čajkovského ulici, kde jsou i děti, které naším Erkem prošly. Je to běh na dlouhou trať, na několik generací. I kdyby šlo jen o procento úspěchu… Každý člověk, který v tomhle pracuje a rozdává to pozitivní, co v něm je, dělá práci, která není zbytečná.

Romové, když jsou sami, se chovají úplně jinak než ve skupině.

To je přece normální, že ve skupině, často anonymní, podpořené něčím, co se leckomu nelíbí, dochází v chování lidí k velké změně, někdy až nebezpečné.

Můžete nějak ovlivňovat vůdce takových pouličních part?

Naše zařízení je anonymní a dobrovolné, kdo s námi chce spolupracovat, může. Lidé, o kterých mluvíte, sem nechodí.

Majoritní společnost vnímá jihlavské Romy jako jednu jedinou komunitu, ale ve skutečnosti tomu tak není. Jsou mezi nimi rodiny, které spolu navzájem nemluví, které mají rozdílné životní styly. Touhle otázkou se dostáváme někam, kam jsem nechtěl. Nejsem romista, jsem především sociální pracovník. Ale je fakt, že soudržnost rodinná je pro Romy víc než soudržnost kolektivní. Svým založením se mohou rodiny lišit dům od domu, ulici od ulice. Není problém, že obraz romské komunity dělá pár jedinců, party třeba pěti lidí, které dělají na ulicích nepořádek? Celá komunita je přitom různorodější a složitější. To určitě. Mám tady skvělou knížečku z partnerského města Jihlavy Purmerendu. Tam ji dostává každá rodina a je tam přesně popsáno, kolik obyvatel v jakých čtvrtích bydlí, v jakých věkových kategoriích, kolik je kde mužů a žen. Podle toho tam město zřizuje kluby, včetně těch pro děti a mládež. Když lidé z ulice odejdou za prací jinam, zřídí se velmi rychle v uvolněných prostorách něco jiného, co je aktuálně třeba, třeba klub pro důchodce. Každý by měl mít přehled o svém městě, mít tam pořádek, aby se tam každý cítil bezpečně. Jak je pro jihlavské Romy důležitý jejich jazyk? Ti staří rozumí romsky dobře, mladí zapomínají. Žádný člověk by neměl zapomínat svůj jazyk. Zajímáte se o romskou kulturu, hudbu? Neznám snad nikoho, kdo by řekl, že romská hudba není nádherná. Člověk v ní může najít obrovskou radost i smutek. I vzdor. Co v Erku chystáte? Čeká nás příprava Mikuláše, navštívíme dvakrát s dětmi důchodce na „eldéence“ a na Lesnově. Pak budeme chystat Vánoce. Měli jsme setkání s rodiči, kde jsme dělali svíčky, předtím jsme vyráběli věnečky na Dušičky, každý den je něco. Ale nevymýšlíme něco, co by nefungovalo, přijímáme podněty. Přibývá jich, stejně jako se nám momentálně zvýšil počet denních uživatelů. Čím to je? Je tady více rodin, jejichž děti se odpoledne nudí, nikam nedochází, tak jdou k nám. Pocítili jsme, že se něco děje. Nabito je tu přes prázdniny, přes zimu. Na co jste narazil, když jste začínal? Na obrovskou nedůvěru dětí, všech těch lidí. Co tady děláš, proč jsi sem přišel, ty mi budeš něco radit? Já si žiju svůj život, nech mě být. Ale ve finále byla ta cesta k dětem pozitivní. Ony mají rády někoho, kdo něco umí, ať je to hra na kytaru, sport, nebo jen, že se dobře chová. Jak jste tu nedůvěru prolomil? Hlavně nabídkou sportovních aktivit. Například věděli, že jsem sportoval, že jsem v tom sportu nebyl špatný, dělal jsem třicet let judo. I v našem oddíle bylo několik Romů. S romskými kluky jsem hrál fotbal, znám je od dětství. Takže jsme nakoupili míče, zajistili tělocvičnu, abychom mohli odpoledne hrát fotbal. Najednou tady byla parta kluků, kteří poprvé v životě dostali možnost odpoledne si dvě hodiny zahrát v tělocvičně. Jsou hodně muzikální, oslovilo je, že si tady mohou zahrát na kytaru, že si mohou malovat barvami. Děláme výlety po okolí, na Roštejn, na pelhřimovskou Věž rekordů, několikrát jsme byli v Praze. Výlety souvisí s motivačními programy, červenými tečkami. Co to je? Čím víc teček, tím hezčí výlet. Tečky jsou za množství udělaných úkolů. Pak se soutěží, jsou tam i drobné odměny, třeba potřeby do školy a ve finále jsou prázdninové aktivity, tábory, můžeme jet do zahraničí. Jste ve svém oboru optimista? Skoro každý ví, co by se mělo v tomto oboru dělat, ale skoro nikdo to nedělal. Než vznikl zákon o sociálních službách v roce 2006, existovalo v republice asi pětadvacet nízkoprahových zařízení našeho typu. Po vzniku zákona jich je dvě stě. Lidé to dnes chtějí dělat a přibývá jich. Byl jste profesionálním trenérem juda, ještě judo děláte? Kdybych dělal ještě teď judo, tak bych se rozpadl. To už nejde. Ale dál rád sportuju, hraju fotbal, posiluju. Bez pohybu být nemůžu. Vaší vášní je i malování obrazů. Jsem malíř samouk, amatér. Ale taky jsem se chodil učit k akademickému malíři Pečinkovi do Henčova. Učil jsem se podle obrazů starých mistrů, jak se míchá barva, jak dostat teplé odstíny. Děcka jsem pro to taky získal. Ale nepleťte si to s tím, že by vyrážela ven se sprejem. To je asi spíš záležitost majority. To jste řekl vy a nebudu vám to vyvracet. Ten sprej není zadarmo. Děti z Erka dávají přednost něčemu jinému, než aby si kupovaly sprej. Co rád malujete?**

Třeba Jihlavu. Uličky, zákoutí, kostely. Ale hlavně zátiší. Je tam hodně klidu, dá se tam krásně udělat rozdíl mezi světlem a tmou. V té tmě se dá několika tahy chytit to podstatné.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video