Je to už hezkých pár let, kdy jsem se poprvé setkal se zpěvákem Jaromírem Švejdíkem. Tehdy jsem coby student pořádal s dalšími nadšenci majálesový rej. Hlavním hostem byla kapela Priessnitz z Jeseníku, která si svou přímočarou, nepřikrášlovanou a místy nádherně drásavou hudbou dokázala získat skalní fanoušky. A Olomouc nebyla výjimkou. Při rozhovoru s frontmanem u cigarety před vystoupením si nešlo nevšimnout jeho neokázalosti. Po povýšeném chování, natož hvězdných manýrech, na jaké musí být organizátor čehokoli vždy připravený, nebylo ani stopy. O pár let později nás svedl dohromady rozhovor, který mi v pražské kavárně Louvre poskytl coby začínajícímu novinářskému elévovi. Při odpovědi na otázku, jestli nelituje, že jeho kapela nenechala více rozeznít komerční strunu masových estrád, se pousmál. Dobře věděl, že nejdůležitější je jít za svým. Přitom nemohl tušit, že ho jednou proslaví film a jeho vánoční píseň bude éterem přinášet radost rozličným generacím. Redaktorovi ji po novém rozhovoru zase přineslo zjištění, že se Jaromír Švejdík nezměnil.
Vlastní cestou
POZNÁMKA
