Jeho životní příběh mohl být všedním vyprávěním, kdyby od svých devětadvaceti let nežil na jihočeských hradech a zámcích. Není mnoho lidí, kteří mají své pracoviště v tak atraktivním prostředí, ale Miloslav Paulík si ho „předplatil“ studiem dějepisu a dějin umění. Také se nikdy nebál řešit předem ztracené projekty.
„Proto si ho velmi vážím a obdivuji, co dokázal udělat pro hrad a zámek v Jindřichově Hradci,“ říká o něm kardiolog Lubomír Berka, který Miloslava Paulíka doporučil do ankety Sedmičky o osobnost města.
Po ukončení studií začal Miloslav Paulík pracovat na Krajském úřadu v oddělení památkové péče v Českých Budějovicích. Dostal na starost zámek Červená Lhota. Život v romantickém zámečku uprostřed klidných vod tichého jezera mu mohl kdekdo závidět, ale bylo to jinak.
„Od začátku jsem se nemohl smířit s vnitřní šedivostí této nádherné památky. Její návštěvníky nečekalo nic jiného než rutinní výklad o tom, co vidí vpravo, vlevo, před sebou, popřípadě co by viděli, kdyby to tam bylo,“ vzpomíná na první zámecká léta.
Z Červené Lhoty na zámek v Hradci
Paulík se pokusil tento stereotyp změnit a vnést do zámku život. V expozicích se objevily květiny, na stěnách, komodách a stolcích tikaly běžící hodiny. Na nádvoří zámku pořádal výstavy výtvarného umění, koncerty komorních souborů nebo adventní večery. Ta práce ho bavila a vydržel u ní bezmála dvacet let. Zlom nastal v roce 1992, kdy mu život přinesl velkou výzvu a šanci zároveň. V červenci přijal místo kastelána na hradu a zámku v Jindřichově Hradci. Nečekalo ho nic jednoduchého, protože tento třetí největší památkový objekt v Čechách byl už třináct let uzavřený a hodně Hradečáků ho už ani nebralo na vědomí. „V nějaké knize, kterou jsem objevil až v americkém Seattlu, jsem četl, že tenhle objekt je neopravitelný,“ doplňuje doktor Berka.
Sázku o opravu zámku vyhrál
Miloslav Paulík se dokonce s doktorem vsadil, že do roka bude objekt zrekonstruovaný a znovu otevřený. „Samozřejmě, že jsem na to nebyl sám. Čekalo nás hotové šílenství, ale měli jsme i dost štěstí. Blížily se totiž oslavy 700. výročí založení města, kterým by asi neslušela zavřená dominanta,“ vzpomíná. Svou sázku Paulík vyhrál a neskrývá radost z toho, že tento goticko-renesanční klenot láká každým rokem desítky tisíc návštěvníků.
V roce 2004 se Miloslav Paulík ocitl před novou neznámou. Starosta města mu nabídl uvést do života projekt Národního muzea fotografie.
„Po téměř padesáti letech se uzavřel kruh a já se mohl vrátit ke své první lásce,“ usmívá se. Znovu ho čekaly stavební práce a teprve potom mohl realizovat svou představu. Vystavovat v muzeu špičkové práce domácích a zahraničních osobností fotografie a zároveň tu představit „populární“ tvorbu určenou co nejširšímu okruhu návštěvníků. Dnes má nemalou zásluhu na bezproblémovém chodu muzea i jeho zahraničních kontaktech. S velkým uznáním se setkala i loňská výstava Via Lucis 1989–2009 v Bruselu. „Jsem rád,“ říká Paulík, „že ji v dubnu otevřeme v Hradci.“
Pouští se do nových projektů
Ve svých sedmašedesáti letech má stále dost tvůrčí energie a na odpočinek se nechystá. Chce, aby bylo v muzeu více místa pro nadějné adepty fotografie, aby dál pokračovaly odborné semináře pro mládež. Prostor chce věnovat výstavám, kde fotografie zachycuje dějinné tematické cykly. „Přelomovým okamžikem pro nás bude rok 2013, kdy se máme ve spolupráci s Národním technickým muzeem podílet na unikátní výstavě, zachycující dějiny fotografie od poloviny devatenáctého století do příchodu hraného filmu,“ říká člověk, jehož životním posláním se stala právě fotografie.
Miloslav Paulík
Narodil se 26. srpna 1943 v Kamenici nad Lipou.
Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.
Je ženatý, s manželkou Helenou má dceru Helenu.
Pracoval jako kastelán na Červené Lhotě a v Hradci.
Od roku 2004 je ředitelem Národního muzea fotografie v Jindřichově Hradci.
