Má slavné jméno, narodila se a žije v Brazílii, přesto mluví česky s moravským přízvukem. A už několik let prokazuje neobyčejnou zarputilost, především před českými soudy.
Dolores Ljiljana Arambasič Bata, vnučka Jana Antonína Bati, se s celou rodinou snaží o očištění dědečkova jména i majetkové vyrovnání s Českou republikou.
Kořeny sporu sahají desítky let do minulosti. Když v roce 1939 Jan Antonín Baťa, nevlastní bratr Tomáše Bati, opouštěl Československo, netušil, že už se do něj nikdy nevrátí.
Zakotvil v Brazílii, a zatímco si v ní vysloužil nominaci na Nobelovu cenu míru, v rodné vlasti měl nálepku kolaboranta.
Vnučce Dolores tahle vzpomínka vhání slzy do očí. „Nikdy se s tím nesmířil, ale do Československa se vrátit nemohl. Byl zde v nepřítomnosti odsouzený k patnácti letům vězení. Po velkých peripetiích se nám povedlo jeho jméno očistit až po šedesáti letech, v roce 2007, kdy soud jasně řekl, že kolaborant nikdy nebyl. Naopak pomáhal protinacistickému odboji i československé exilové vládě,“ vypráví vnučka průmyslníka.
Jméno vašeho dědečka soud očistil. O co se ještě snažíte?
Dá se říct, že soud dědečka morálně očistil. Ale to jde ruku v ruce i s dalšími věcmi. Jeho majetek tehdy znárodnili bez náhrady. A to se dělo pouze kolaborantům. Ostatní dostali peněžitou náhradu. Když tedy dědeček kolaborant nebyl, máme nárok na vrácení majetku a peněžní odškodnění.
Soud vám loni v říjnu zamítl nárok na náhradu s tím, že vaše žádost měla velké administrativní nedostatky a že vaši advokáti nedodali potřebné doklady.
To je hloupost. S podobnou žádostí jsem uspěla rok předtím. A náležitosti byly stejné. A teď něco chybělo? Podle mě se prostě nikomu do ničeho nechce. Obrátím se na Ústavní soud.
Už jste s někým jednali?
To je právě věc, která nás trápí. Snažíme se s někým sejít, probrat všechno osobně, ale nikdo z vlády se s námi setkat nechce. Potkali jsme se teď s novým vedením zlínské radnice, respektive s jedním radním. Primátor si na nás čas neudělal. Výsledkem bylo, že Zlín od nás dává ruce pryč. Prý nemají žádnou odpovědnost za stávající stav. Máme se obrátit na soud a soudit se s Českým rozhlasem, kterému od padesátých let patří dědečkova vila ve Zlíně.
Co budete dělat?
Budeme bojovat. Česká republika by se přece měla s naší rodinou nějak vyrovnat. Je to evidentně běh na dlouhou trať, ale my se nevzdáme. Je nás teď celkem třiaosmdesát členů rodiny, a to není malý počet odhodlaných lidí. Soudit se zatím nechceme. Pořád si říkáme, že to půjde i jinak. Ale když vidím laxní přístup české vlády i zlínské radnice, mám z toho špatný pocit.
Co vám radí právníci?
Aš jdeme k mezinárodnímu soudu. Jenže to by pak mohla být pro Českou republiku ostuda. A my tuhle zemi milujeme, nechceme ji jakkoliv poškodit.
Kdyby vám stát vyplatil peněžitou náhradu, jak byste s ní naložili?
To by nám spadl ze srdce velký balvan. Rodinné prokletí by snad úplně zmizelo. Jedna věc je, že chceme, aby naše rodina měla slušný život, aby naše děti mohly studovat. Navíc jsou ještě pořád naživu v Brazílii dvě dcery Jana Antonína Bati a zasloužily by si určitě pohodlnější, bezstarostné a důstojné stáří. V Brazílii se nežije lehce. A pak, nechceme vrátit majetek a celý si ho odvézt pryč. Chceme něco udělat i pro Zlínský kraj, pro Zlín, zkrátka pokračovat v odkazu dědečka. To je náš plán.
Jan Antonín Baťa se narodil v Uherském Hradišti, tam mu zastupitelé v roce 2010 poblíž rodného domku odhalili pamětní desku. Máte vztah k tomuto městu?
Trochu mě mrzí, že místní politici nedovolili, aby se po mém dědečkovi jmenoval most v Uherském Hradišti, který je poblíž jeho rodného domu. Ale nevadí. Pokud jednou budeme mít zpátky peníze, chtěla bych v Uherském Hradišti založit bašovskou školu. Typickou bašovskou průmyslovku. Myslím si, že něco takového tady chybí. Učit děti mít rád práci, stát na vlastních nohách. To jsou bašovské ideály.
Vy jste tentokrát do Zlína přijeli ve více lidech než obvykle.
Přijelo nás pět, to není zase tak mnoho. Kromě mě ještě další dva vnuci Jana Antonína Bati Ljubisav a Nelson. A také moje dcera Guiomar a syn Ljubisava Bruno. Nejmladší Bruno v České republice ještě nikdy předtím nebyl. A je nadšený. To mě však neudivuje.
Jak to?
Když jsem tady byla poprvé v osmdesátých letech na nějaké právnické konferenci, měla jsem strach vstoupit v Praze na českou půdu. Ale pak přišel takový zvláštní pocit, jako kdybych už tady někdy byla, jako by se mé srdce rozpomnělo, že patřím sem. A tak to má každý z naší rodiny.
Neuvažujete o tom, že byste v České republice žili?
O tom uvažuji prakticky celý život. Ale realita je jiná. Moje dcera Guiomar se před pár lety učila v Dobrušce česky. Bruno, který je vystudovaný právník jako já, chce studovat češtinu na univerzitě v Uherském Hradišti. Všichni děláme nějaké kroky, abychom se sem přiblížili. Pokud se povedou naše plány s majetkem a třeba nám vrátí i zlínskou dědečkovu vilu, určitě bych chtěla půl roku žít tady a půl roku v Brazílii. Máme ještě jeden velký sen související s vilou. Rádi bychom v ní strávili vánoční svátky. Zatím je to jen sen.
Když už zmiňujete Vánoce, jak jste strávili ty letošní?
V Brazílii máme české Vánoce. Jiné vlastně neznám. To znamená, že máme stromeček s českými baňkami, pečeme české cukroví.
Třeba linecké, vanilkové rohlíčky a tak podobně?
Samozřejmě. Moje dcera Guiomar umí nejlepší vanilkové rohlíčky. Pravda, dělají se trošku hůř než v Česku, protože v Brazílii jsou o Vánocích vysoké teploty, přes den i pětatřicet stupňů, a tak musíte s těstem pracovat velmi rychle. Ale jinak je to stejné. Taky zpíváme české koledy, dodržujeme různé zvyky. V tomhle směru jsme počeštili i Brazilce, kteří se k nám do rodiny přiženili.
Přivezli jste si z Česka dárky?
Vždycky si vozím spoustu dárků. Počínaje českým sklem přes porcelán a slivovici až po muziku nebo filmy. Můj vnuk miluje Pata a Mata. A taky krtečka. Musím říct, že mám poté trochu problém odvézt všechny dárky. Do kufru můžu dát jenom něco, většinu křehkých dárků si nesu sama a ostatní mi nadávají, proč jsem toho kupovala tolik. Jednou jsem vezla i kroj.
Vy přece kroje sbíráte.
Mám jich hodně. Sedmadvacet mužských i ženských originálních krojů nikoli z jednoho regionu, ale z celé České republiky i ze Slovenska. Úplně první dva kroje, které jsme měli, jsou rodinné kroje. Ty můj děda koupil v New Yorku v roce 1939. Jeden nádherný piešťanský a druhý kyjovský. A pak další přikupovala moje maminka a následně i já. Také jsme dva kroje získali od zlínských radních.
A neleží vám v Brazílii ladem?
Rozhodně ne. Máme v městečku Bataypora folklorní taneční soubor. Nejde o profesionální tanečníky. Jsou to amatéři, brazilští studenti. Milují tanec i muziku. A učí se česky. Umí jen pár základních slov a frází, ale snaží se. Česky zpívají krásně.
Musí to pro ně být těžké.
Je to těžké, ale i legrační, protože u moravských tanců je trup jaksi tvrdý a nohy se pořádně hýbou. Takže pro Brazilce je velmi složité něco takového zvládnout. Oni se totiž vlní a hýbou celým tělem, mají zkrátka v krvi sambu, ne polku. A když si je představíte v kroji na jevišti, jak tančí moravské tance na moravské lidové písničky a sem tam jim to ujede a zavlní se, jsou prostě kouzelní.
Jak se lidové tance učí?
Moje dcera má DVD s tanci a snaží se je podle toho vést. Jednoduché to není, ale všechny to strašně baví. Momentálně mají i velkou motivaci. Nedávno nás navštívili zástupci českého ministerstva zahraničí a pozvali náš soubor na festival do Prahy. Když jsem se o tom zmínila při poslední návštěvě v Uherském Hradišti, pozvali nás i oni, a to k vystoupení na slavnostech vína. A nakonec nás pozval i Zlín. Tak uvidíme. Rádi bychom přijeli, ale letenky pro tolik lidí jsou dost drahé.
Ať už v letošním roce přijedete, či nikoliv, jaké jsou vaše nejbližší plány?
Budeme se pořád snažit bojovat za navrácení našeho rodinného majetku. A také chceme, aby se o dědečkovi více vědělo. Víte, když tady do vás padesát let doslova „hučeli“ nějaký názor, je potom těžké ho po letech vyvracet. Soud už jméno Jana Antonína Bati očistil, teď se musíme snažit dát o něm co nejvíce vědět veřejnosti. Vždyť i někteří obyvatelé Zlína mají chaos v tom, co který Baťa dokázal. A možná ani nevědí, že dědeček také napsal spoustu knih.
Opravdu?
Tři z nich už jsme vydali. Dalším zatím neuskutečněným projektem je muzeum. Mělo by časem vzniknout v zámku Napajedla, jehož majitelé tuto myšlenku velmi podporují. Je toho hodně. Ale nás je taky hodně. A nikdy se nevzdáme. Máme houževnatost, pracovitost i patriotismus v krvi. Přesně jako náš milovaný dědeček Jan Antonín Baťa.
KDO BYL JAN ANTONÍN BAŤA?
* Narodil se v roce 1898 z druhého manželství Antonína Bati staršího, byl mladším a nevlastním bratrem Tomáše Bati.
* Po tragické smrti Tomáše se stal majitelem Baťova podniku v Československu i v zahraničí.
* Podařilo se mu pokračovat v rozvoji firmy, zvyšovat odbyt i počty zaměstnanců, zasloužil se také o rozvoj Zlína.
* Za jeho éry vyrostla ve Zlíně 21. budova, tehdy druhý nejvyšší mrakodrap v Evropě.
* V roce 1939 odjel do Brazílie, kde nedobrovolně s celou rodinou zůstal.
* V Brazílii kolonizoval vnitrozemí, založil několik měst a podnikal. Byl nominován na Nobelovu cenu míru. * Zemřel v roce 1965.
