Říčky Smědá, Řasnice, Lužická Nisa a Jeřice se před několika dny změnily v běsnící živel. Lidé kolem nich znovu stěhovali nábytek, sháněli zvířata, stavěli zábrany z pytlů a utíkali z domů. „Bude to stejné jako vloni?“ ptali se. Letos ale voda nezabíjela a domy „jen“ vyplavila. Poničila silnice, mosty a sklepy. A ty, kterým vloni změnila životy, vrátila ve vzpomínkách do srpna minulého roku. „Už nikdy to nebude jako předtím,“ shodují se.
1.Manželé bydlí rok na chatě
Na chatě bydlí od osudného 7. srpna 2010 manželé Jana a Pavel Fedorčákovi. A jak to tak vypadá, bydlet budou i nadále. „Už se tam nechci vrátit. Nemám sílu. Nechci zase začínat a pořád hlídat, kdy zase začne pršet,“ konstatuje Fedorčáková.
Mluví o domě v chrastavské Nádražní ulici, která se vloni změnila v rozbouřené koryto řeky. „Nezachránili jsme vůbec nic. Jen sami sebe a zvířata. Ani doklady, mobily, auta. Všechno pohřbilo bahno nebo odnesla Jeřice,“ říká žena.
Fedorčákovi dům se zahradou na důchod opravili, podle svých představ zařídili a přestavěli ve dva samostatné byty pro dvě rodiny. „Jsem profesí truhlář a sbíral jsem starožitný nábytek a dřevěné nástěnné a stojací hodiny. Měli jsme drahé hudební nástroje. Nové podlahy, dvě koupelny. Bílou ložnici, televizi, pračku, myčku. Jen dům měl hodnotu přes tři miliony, zařízení taky tak,“ vypočítává Fedorčák.
Fotky bytu před povodní mu dávají za pravdu. Jsou tím jediným, co manželům zbylo. „Ležely v bedýnce a uplavaly. Chytil je soused a přinesl nám je. Byly mokré, ale usušili jsme je,“ popisuje žena.
Nárazová vlna dům vymetla a zanechala v něm dva metry bahna. To už je pryč, ale i rok poté je dům prázdný, má vyměněná okna a vnější dveře. Jediné, co zbylo, jsou malá kachlová kamna. Nějakým zázrakem vydržela. Po povodních dostali od státu Fedorčákovi šestačtyřicet tisíc na likvidaci nejhorších škod. Pojistku měli, ale jen na barák, ne na zařízení. Ze sta tisíc z ní koupili nová okna. Ani to nestačilo. „Potřebujeme na vnitřní omítky, nový kotel. To je kolem dvou set tisíc,“ říká muž.
Dům v Chrastavě chtějí dát do pořádku a prodat. Smířili se s chatou v Radčicích na kraji Liberce. „Pořád lepší, než kdyby nás šoupli do domova, jako to udělali důchodcům, co neměli kam jít,“ shodují se oba.
2.Půl roku v povodňovém domku
Na rozdíl od Fedorčákových z Chrastavy rodina Křelinových a Koskových z Hrádku nad Nisou bydlí. A v novém.
Vloni na tom byli stejně. Jejich společný dům v Doníně Nisa zčásti smetla, zbytek nechal statik zbourat. Ze zařízení něco zachránili, ale přes půl roku bydleli v chatce v rekreačním areálu na Kristýně. Před šesti měsíci jim město přidělilo jeden z nových povodňových domků daleko od řeky. Těšili se na něj. Teď neskrývají zklamání.
„Je vidět, že byly stavěné narychlo. Několikrát vybouchl kotel a zamrzla voda. Firma sice přijela a opravila to, ale nebylo to příjemné. Solární panel nám také moc nepomáhá. Musí hodně svítit slunce, aby ohřál vodu,“ konstatuje Eduard Kosek. S manželkou a dvěma dětmi bydlí v jedné půlce, rodiče ženy s jejím bratrem v druhé.
Nájem deset tisíc za půlku domku o velikosti bytu 3+1 připadá oběma rodinám vysoký. Vedení města jim ho garantovalao na dvacet let. „Nikdo nám ale nezaručí, že si pak můžeme dům koupit. Nebaví mě ani sázet stromky, když nevím, jestli to jednou bude moje. Je to ale klidné místo,“ dodává Kosek.
3. V karavanu u kamarádů
Když se vloni Robert Skákal vrátil z dovolené v Chorvatsku do svého domku v Raspenavě, mohl ho už jen zbourat. Řeka Smědá jej 7. srpna rozpárala a zadní stěnu odloupla jako víčko od konzervy.
„Šoupnu si sem karavan. Pro mě to stačí. Stejně jsem pořád v práci,“ prohlásil dva měsíce po povodních Skákal. Pracuje jako montér u telekomunikační firmy a v týdnu je na cestách. Vloni na pozim doufal, že v zimě už bude bydlet. Nebydlí ani po roce a pořád přespává u kamarádů, kterým se nastěhoval do ložnice hned po povodních.
„Dům na kolech už mám. Je sice starší, ale je v něm všechno – kuchyňská linka, lednice, sprcháč, záchod. Obývák s krbovými kamny a tři ložničky. Na pozemku mám i studnu, kterou bych mohl používat jako užitkovou, kdyby nevyšly rozbory. Pitnou si vždycky dovezu. Jediné, co mi chybí, je elektřina,“ vysvětluje Skákal, který přívěs stejně jako sebe ubytoval v Raspenavě u známých. Ti sami měli v domě vodu, ale jen v přízemí.
Skákal si před rokem budoucnost maloval jednoduše, pak se ale zkomplikovala. Nejdřív neměl peníze. A když je měl, narazil na bariéru vyřizování a papírování. Zálohu na přípojku už elektrárně zaplatil, ale bude ještě pár měsíců čekat.
„Je to jako v Kocourkově. Do zimy to rozhodně nebude. Napsali mi, že do ledna budou zpracovávat dokumentaci a pak mají ještě půl roku na vlastní instalaci,“ poznamenal. V přívěsu může v letních dnech přespávat. „Ale bez elektřiny. Nefunguje lednička ani čerpadlo, a tím pádem ani sprcha a záchod,“ postěžoval si.
Nejlépe je na tom jeho pes Sorbon, kterého vloni sousedi vylovili z vln rozbouřené řeky. „Má novou boudu a je spokojený. Elektřinu nepotřebuje,“ dodal Skákal.
