K Vrbenským rybníkům je to z bytu Jaromíra Sypala kilometr. Jejich hráze má prošlapané a potkal na nich i vodníky, o kterých píše. Bohužel ho v poslední době zlobí nohy, a tak se na tato místa vrací alespoň ve fantazii. Sedíme v paneláku na budějovickém sídlišti Vltava, na jehož místě vedla před padesáti lety železnice do Plzně. Se vzpomínáním nám pomáhá i jeho manželka Květoslava.
Ve vašich knížkách se objevují pohádkové postavy, hlavně vodníci. Jak jste se k nim dostal?
Narodil jsem se v koutě třídy v Hartmanicích u Veselí a od té chvíle to se mnou blblo. Táta byl řídící. Po mém prvním roce jsme se přestěhovali do Temelína, kde otec učil a režíroval pohádky v ochotnickém souboru. Brácha v nich měl role vodníků. Jenomže těch podnětů bylo víc. Jak třeba staří lidé dokázali vyprávět. Nebo večery u rádia, kde seděla celá rodina. Poslouchali jsme hry, pohádky a pak si o nich povídali.
Vašim osudem se stalo právě divadlo.
První divadlo v přírodě jsem viděl jako kluk ještě před válkou ve Všeteči, hráli ho u mlýna. U nás v Temelíně jsem nejdřív nosil kulisy v hospodě u Petříků. Hrozně jsem se na ty hry těšil. Po gymnáziu a pedagogické fakultě v Budějovicích jsem se dostal do Šumavských Hoštic, kde byla polovina vesnice cirkusáků. Tady jsem poprvé secvičil se školáky pohádku a držte se, jaké postavy v ní byly. Vodníci.
Největší úspěch s divadlem pro děti jste měl ale v Kaplici.
Začátkem padesátých let mě přeložili do Benešova nad Černou. Učil jsem děti i staré lidi číst a psát, byli to samí osídlenci z Rumunska. Vznikla tam má první divadelní hra. Hudbu složila moje paní, která učila se mnou. Bylo to něco, čemu se dnes říká muzikál. Role měly děti osídlenců, hrozně je to bavilo. Tady jsem se naučil psát příběhy, ve kterých můžete improvizovat, tancovat a zpívat. Do Kaplice mě přeložili kvůli fotbalu, potřebovali hráče do sestavy. Zůstali jsme v tom krásném městě s manželkou jednadvacet let a pokračovali v divadle. Přišly úspěchy doma i v zahraničí, kde dětští herci byli něco nového.
Vraťme se ke knížkám. Například Vodnické pohádky jsou plné hravosti, ale i dvojsmyslných obratů. Je vidět, že je píšete s radostí.
Vždy se řídím podle myšlení dětí. To nevíte, na co všechno přijdou, co všechno objeví a nahodí. Nejkrásnější pro mě bylo pracovat s nimi, když vznikala hra. Stačí jejich nápady upravit a vrátit jim je do úst.
Jenomže nápad napsat pohádky jako knížku přišel jaksi náhodně.
Nejdřív vznikly čtyři díly v sešitovém vydání s ilustracemi Zdeňky Študlarové. Díky ní jsou knížky tak krásné. Podpořilo je město. Pak mi nabídlo vydání vodníků nakladatelství v Praze. Hned po nich volali, jestli mám něco dalšího. Řekl jsem ano, i když to nebyla pravda. Tak vznikly Pohádky z pohádkového města. Podobně jako při vodnických, kdy jsem chodil po hrázi Černiše a prosil racky, aby mi pomohli s psaním, chodil jsem zase po Budějovicích a povídal si s domy a uličkami.
Co chystáte teď?
V listopadu vyjde třetí knížka Pohádky ze Špásova. Dal jsem do nich víc srandy. A dokončuji další. Je to přepis divadelní hry, kterou jsem původně dělal pro Jihočeské divadlo, Cesta do pohádky a zpátky. Rozbiju ji, vykradu se a doplním. Zkusím to. Jsem dost technický primitiv, píšu pořád na psacím stroji, musejí to po mně přepisovat. Přiznávám, že sám, bez manželky, bych nic nedokázal. Děkuji, že na mě před šestapadesáti lety nalítla. Dotlačila mě i k divadlu s dětmi. Jinak bych asi skončil u fotbalu a košíkové.
Lidé hodně mluví o tom, že dnešním dětem ubývá fantazie kvůli počítačům a televizi. Co si o tom myslíte vy?
Jsem optimista. Děti mají fantazie pořád dost. Dodnes mě překvapí, jak školáci přemýšlejí, jak jim to v hlavě funguje. Jenom jejich fantazie vypadá jinak a já jí už tolik nerozumím. Také mě zlobí, že je přibrzďovaná penězi a komercí. Proto už nemůžu psát pohádky ze současnosti. Štvou mě politici, kteří tvrdí, že jen oni mají pravdu. Ztrácejí nadhled.
Pane Sypale, přiznejte, potkal jste někdy vodníka?
Podívejte, já když chodil po hrázích a přimhouřil oči, tak jsem je viděl všude. Koukali na mě z vody. Jednou jsem přišel až k ostrůvku a uviděl na něm postavu vodníka. Říkal jsem si, to přece není možné. Vodníci jsou pod vodou. A tehdy mě napadla myšlenka na knížku, že jsou vlastně dvojí. Ti horší se zelenýma očima žijí ve vodě, ale černokukadláci, co mají rádi lidi, jsou na suchu. Neloví dušičky, ale pomáhají. Když ten zelenooký udělá dobrý skutek, stane se dobrým a děti už má taky takové.
Jaromír Sypal nar. 1930:
Žije v Českých Budějovicích
Jako učitel působil v Hošticích, Benešově nad Černou, Kaplici
Je autorem osmasedmdesáti dramatických děl hlavně pro děti
Vyšly mu tři knížky pohádek
Jeho syn Jaroslav je herec
