Vojáci na ně mířili kulomety, když chtěli bouchnout šampaňské | E15.cz

Vojáci na ně mířili kulomety, když chtěli bouchnout šampaňské

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Pláže prošpikované slunečníky jim nic neříkají. Na cestách hledají dobrodružství. Tisíce kilometrů za ním putují v terénních autech.

Pestrobarevným světem Maroka, Sýrie nebo západní Afriky načichl Ondřej Široký se svou manželkou Pavlínou. S partou z Tábora se vzdali, zřejmě nadobro, pohodlí cestovních kanceláří. Na čtyřech kolech terénních aut poznávají exotické země.

Cestovatelská vášeň je pohltila, když před jedenácti lety, podle jejich slov tak trochu na divoko, jezdili s obytným autem po Spojených státech. Následovaly cesty například do Rumunska, na Ukrajinu nebo Korsiku. Až touha po dobrodružnějších výpravách je přivedla do Maroka. „Začali jsme si auto postupně vybavovat. Dnes v něm máme osmdesátilitrovou nádrž na vodu, přídavné nádrže na naftu, nezávislé topení a pohodlně tady můžeme i přespat,“ popisuje Ondřej Široký.

Jeho manželku Pavlínu Maroko nadchnulo. „Člověk tu vidí poušť, moře, hory, které pokrývá sníh a jsou na nich i sjezdovky,“ vypráví Široká a vyzdvihuje dobrosrdečné chování Maročanů. V uličkách měst voní koření, speciality z grilu, obchodníci nabízejí ručně tkané koberce, nábytek.

Maroko je podle Širokých ideální pro začínající cestovatele. I pro ně bylo zahřívacím kolem před několikatýdenní expedicí do západní Afriky. „Základem je neriskovat. Spát raději v buši, než na okraji chudinské čtvrti, chovat se slušně a nevystavovat věci, které by mohli domorodci závidět,“ říká Široký. Myslí si, že Afriku dělají zprávy v médiích více nebezpečnou, než ve skutečnosti je. „V Mauretánii jsme spali na místě, kde se údajně stala vražda Francouzů, kvůli které byl zrušený Dakar. Neměli jsme z toho špatný pocit. Spíš jde o to, nevyskytnout se v blbý čas na blbém místě,“ vypráví.

Celnice, které prý připomínají boudy z filmu Tři veteráni, akorát že v nich sedí černoch, nebo místa, kde leží vraky aut roztrhaných minami, popisuje spíš s humorem. Ale přiznává, že zažil i horké chvíle. „Přejížděli jsme z Burkiny Faso do Ghany a zůstali jsme viset v prostoru mezi hranicemi. Byla tam nepředstavitelná džungle lidí od kšeftařů po prostitutky. Až z toho šel mráz po zádech. Když jsme hledali lepší místo na přespání někde v buši, chytli nás celníci na motorkách a vzali nám pasy,“ vzpomíná Široký. Nakonec se prý sami opili levným pivem, snědli rozsekanou kozu upečenou na plechu a přečkali horkou noc v uzavřených autech. Jinak jsou ale podle něj domorodci vstřícní.

Někdy se však v přemíře ochoty snaží poradit za každou cenu. „Jednou jsme se ptali celníka na cestu. Vypadal, že viděl mapu poprvé. Jezdil po ní prstem jako u vytržení,“ směje se Široký. „Mapy jsou pro tyto regiony nepřesné. Hledáte jezero, ale je úplně jedno, že je zakreslené třeba o sto padesát kilometrů jinde,“ přidává se manželka.

I na jídelníček vzpomínají manželé s úsměvem. Tvoří ho hlavně kozí a skopové maso, ovoce, zelenina a proso. Domorodci nabízejí jídlo do okénka auta v poklusu. „Jednou nám ve vesnici ženské prodávaly maso. Vypadalo jako kuřecí. Těšil jsem se na stehýnko, kousnul do něj a narazil na ocásek. O kus dál nabízeli nějaké myši. No ale byly dobré a měkké,“ přibližuje kulinářský zážitek Široký. Naporcované maso jako v českém řeznictví tam k dostání není. Například kozu porcují mačetou rozsekanou na kousky i s vnitřnostmi.

Chce jen jednu ženu

Jako příklad skromného života domorodců v Africe popisují manželé obrázek vesnice Dogonů. Bydlí bez elektřiny v hliněných příbytcích, které před obdobím dešťů poctivě vymazávají hlínou, aby se nerozpadly. Stejně musí zachraňovat největší hliněnou mešitu na světě v Djenne. Na jejím zpevnění pracuje až čtyři tisíce lidí.

Z místního koloritu viděli táborští cestovatelé třeba pokreslenou skálu, kde čekají kluci na obřízku a čas si zkracují malováním. Také chatrč, kam zavřou ženy, které mají menstruaci nebo jsou před porodem. Pustí je, až když jsou pro ostatní čisté. Pracují především ženy, muži se hlavně radí. Slouží jim k tomu přístřešek, který je tak nízký, aby nemohli při výměně názorů zvednout ruku a oponenta udeřit. „Chlapi jsme moc pracovat neviděli. V jedné vesnici jsme zahlédli, jak ženy a děti doslova nahrazují vodovod. Od potoka nosily ve vědrech na hlavách vodu,“ vypravuje Široký.

Do života Dogonů zasvětil cizince místní průvodce. Do poznámek si o něm Pavlína Široká napsala. „Jmenuje se Habubu a je mu osmadvacet let. Rodiče mu domluvili sňatek, ale on odmítl. Chce žít svým životem v Bandiagaře, v rámci kasty patří k nejvyšším. Je zemědělec. Nikdy nechodil do školy, ale mluví několika jazyky. Naučil se je od turistů. Má jednu nohu necitlivou, protože mu v deseti letech špatně píchli injekci proti malárii,“ cituje z deníku.

Manžel uvádí další důsledek pracovní morálky mužů. „První žena, kterou synovi zařizují vždy rodiče, má tolik práce, že často prosí manžela, aby si našel další. Tu už si může přivést sám,“ vysvětluje.

Za rok do Indie

Cílem putování po Africe byl pro Táboráky jeden z cípů Ghany. Místo, na kterém nabírali síly na zpáteční cestu. „Byla to taková naše vysněná pláž, kde jsme byli dva dny skoro sami,“ zasněně vypravuje Široký.

Zhruba před měsícem se s manželkou a osvědčenou skupinou kamarádů vrátil ze Sýrie a Jordánska. Jedním z největších zážitků pro něj byla návštěva skalního města v Petře. Na něj by prý člověk potřeboval týden.

Při jednom přejezdu přes hranice, ale Táboráci zažili chvíli strachu. Našli si místo na nocleh a chtěli bouchnout šampaňské, jak mají ve zvyku při dosažení cíle. Plány jim narušil světlomet vojenské hlídky. „Velitel nás vyslýchal a ptal se, jestli se zdržíme pět nebo deset minut. Kamarád přitom držel usilovně špunt, aby nebouchl. Vojáci vzadu by si mohli myslet, že někdo vystřelil,“ popisuje dramatický okamžik Široký. Už teď plánuje výpravu na příští rok do Indie.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video