Není mnoho českých výtvarníků, o kterých se dá říct, že mají mediálně známou tvář. Takovou, kterou v davu na ulici nepřehlédnete. Libor Vojkůvka do této skupiny patří. Poznávacím znamením dvaašedesátiletého malíře jsou jeho živé oči a především desítky let pěstované vousy. A Vojkůvka své známé tváře také obratně využívá.
„Já strašně rád jezdím stopem. Mám tu velkou výhodu, že mi zastaví každý, protože mě lidi znají.
Většinou to bývá tak, že auto projede, po nějakých dvaceti metrech najednou zastaví, rozsvítí se zadní světla a auto už couvá. Pak řidič stáhne okénko a ptá se: Nejste to náhodou vy, z té televize? Já samozřejmě říkám, že jo, a rovnou nasedám,“ popisuje Vojkůvka.
Před pár týdny pokřtil výtvarník v olomoucké Galerii Skácelík svůj nový kalendář. „Chtěl jsem sám sobě udělat radost tím, že si vydám vlastní kalendář s kvalitním tiskem a na kvalitním papíře. Obrazy, které se tu objevují, jsem namaloval v posledních třech letech,“ říká malíř.
Bez sprchy a televize
Vojkůvka si s malířským štětcem hrál odmalička. Malování bylo jedním z mnoha jeho koníčků, kterých se s přibývajícími roky postupně vzdával. „Jako kluk jsem se třeba strašně rád vkrádal do opuštěných, vyklizených baráků, přehraboval se na půdách a hledal tam různé haraburdí. Další velký koníček byla akvaristika nebo sukulenty,“ vzpomíná Vojkůvka.
Vyučený zahradník maloval ve volném čase a pro radost, občas prodal nějaký ze svých obrazů kamarádům a známým.
„Nebyl jsem ani v žádné organizaci, v žádném svazu umělců. Na volnou nohu jsem šel v osmdesátých letech s rizikem, že se třeba neuživím, ale zaplaťpánbůh se mi daří dobře,“ hodnotí výtvarník, který žije velmi skromně. „Nemám pračku, sprchu a dokonce ani televizi. Sprchuju se tak, že si na sporáku ohřeju vodu a pak se s ní polévám jako Japonec od hlavy k patě,“ popisuje malíř.
Malování je pro Vojkůvku odjakživa spojené s muzikou. Když tvoří, pak jedině za doprovodu svých oblíbených skladeb. „Pocházím z rodiny hudebníků. Můj otec hrál na harmoniku, bratranec je šikovný trumpetista. Mám rád Django Reinhardta, Bennyho Goodmana, Glenna Millera. Teď jsem objevil jednu stanici, která hraje v noci blues, a u toho normálně šílím, malování mi jde samo od sebe,“ líčí Vojkůvka.
Na zájezd bez štětce
V souvislosti se svou tvorbou bývá Vojkůvka označovaný za naivního malíře, přestože tenhle termín neměl nikdy v oblibě. „Vzpomínám si na jednu historku spojenou s mou výstavou v Památníku národního písemnictví. Kunsthistorik František Dvořák měl úvodní proslov a začal tím, že se mu nelíbí naivní malíři. V ten okamžik jsem cítil, jak mi po zádech teče pot. Říkal jsem si: a je to tady, teď mě rozcupuje. Ale on pokračoval, že pan Vojkůvka do téhle kategorie nepatří, takže se mi ulevilo,“ vypráví výtvarník, který už o sobě také slyšel, že je snovým realistou.
Kromě malování má dvě další velké vášně, cestování a entomologii. „Brouky jsem posedlý a troufám si tvrdit, že kdybych nebyl malířem, byl bych velmi dobrým entomologem. Taky chci brzo napsat cestopis. Navštívil jsem více než sto států. Nejraději mám Kostariku, Guatemalu, Ekvádor, prostě místa, kde jsou pralesy a džungle,” jmenuje. Při cestování zůstává prý malířský štětec netknutý. „Tyhle zájezdy mi slouží hlavně k tomu, abych nabral sílu, optimismus a energii, abych na chvíli utekl z toho našeho uprděného světa,“ vysvětlil malíř.
V sobotu „huláká” v lese
Před pár měsíci, poté, co překonal zdravotní problémy se srdcem, si Vojkůvka stanovil vlastní desatero. Jedním z hlavních bodů je malování deset hodin denně. „Nejraději dělám v neděli, i když by se správně v ten den mělo odpočívat. Ale ten nahoře mi to povolil. Tím pádem mám volnou sobotu, takže ráno vezmu kytaru, skočím na motorku a jedu hulákat do lesů,“ popisuje malíř.
Kdyby Vojkůvkova motorka dokázala mluvit, byly by to neuvěřitelné historky. Malíř nejprve několik let jezdil na babetě, ale pak ji vyměnil za kvalitnější kentoyu. „Ta motorka je tak dobitá, že ji ani nezamykám, stejně by ji nikdo nechtěl. Ale nedávno jsem jel do Grygova, nechal jsem ji před nádražím, a když jsem se vrátil, tak v ní nebyl benzín a ti hajzlíci mi navíc ukradli brýle. Dojel jsem do jednoho hypermarketu v Olomouci, abych si koupil nové. Jenže je neměli, tak jsem si kolem očí oblepil izolepu, aby to zdálky vypadalo jako brýle, kdyby mě chtěli stavět policajti. Když jsem to pak sundával, tak to šlo i s obočím,“ vzpomíná Vojkůvka.
