Vše nej, Suzanne z New Yorku

V ospalém červencovém podvečeru se Olomouc připravuje na neobvyklý jev, který na Hané hned tak nikdo neuvidí. Ještě před setměním tu zazáří hvězda. Skupinky lidí zaplňují provizorní posezení na kašnách a fronty u stánků bobtnají. Tak velký narozeninový mejdan už město dlouho nezažilo.

Oslavenkyní je legendární písničkářka Suzanne Vega. „Dorazil jsem ze Zlína. Nechat si ujít koncert zadarmo, to bych si dlouho vyčítal,“ říká třicetiletý fanoušek Mirek. Někdo převaluje v ústech cigaretu, jiný dudlík, ale všichni se těší na nezaměnitelný hlas, který přiletěl až z New Yorku.

První půlhodina slávy patří kapele November 2nd. Sehraná formace z Hranic servíruje pár kousků hudebního předkrmu s výrazným kořením hlasu frontmanky Saši Langošové. Pak už čeká zaplněné náměstí čekání na hlavní chod. Konečně. Přírodní hladivý hlas písničkářky působí jako zklidňující balzám.
Suzanne Vega zpívá o Marlene, která na ni pohlíží ze zdi, a sama se přitom dívá do tisíců párů očí. „Jediný voják jsem teď já,“ zpívá anglicky křehká umělkyně, která si dokázala právě s touhle písní proklestit v polovině osmdesátých let cestičku těžko propustnými houštinami showbyznysu.

Naplno si ale její zpěv vychutnává jen menší část davu. Subtilní zvuk umožňuje lidem vzadu poslouchat jen útržky hitů. Jsou tak spíše příjemným zpestřením jejich pikniku. I atmosféra u pódia má daleko k uřvané bujarosti megakoncertů, publikum soustředěně naslouchá.

Známá píseň Tom´s Diner už se rozléhá do tmy. V posledním přídavku se sice zpívá o zvonech v Liverpoolu, ale ty přece znějí stejně jako ty v Olomouci. Když pak tisíce úst zpívají dojaté hvězdě narozeninový chorál, je vše jasné. Olomoučané své Suzanne rozumějí.