Je ráno po bouřce, už sedmá hodina ráno slibuje horký den. Silnice na Jistebnicku nabízejí zážitek pro řidiče samotáře. Sudoměřice, Borotín, Sychrov a ještě dál v soutěsce mezi lesy, na dně údolí osamocená farma Mlýnec, kde od půl čtvrté ráno pracuje její majitelka.
„Vy jste přijela? Říkala jsem si, že sem vám sem po té bouřce nebude chtít. Všude mokro,“ vítá mě nedůvěřivě Jaroslava Marková a pohled jí padá na mé boty. Zřejmě čekala, že přihopsám na podpatku, kouknu zdálky na pole, udělám rozhovor a zmizím zpět do města.
Snad proto se mě tolikrát ptá, jestli jí vážně chci pomáhat. „Mně sem občas přijely studentky a myslely si, jak budou opečovávat květinky a lovit motýly,“ vysvětluje pětapadesátiletá farmářka se sedláckou přísností. A já přemýšlím, jak se mi k ní podaří proniknout.
Když navíc dnes nemá dobrý den. „Bouřka spláchla včera vysetou mrkev. Letos si s námi počasí hraje,“ říká a smutek maskuje odhodláním. Pocity, kladné ani záporné, si prý po dvanácti letech budování farmy nesmí připouštět.
To už klekáme k záhonům mrkve. Na programu je nekonečné pletí. Vše ručně, chemikálie na bio farmě lidé nenajdou. I s přírodním hnojivem se tam zachází opatrně. „Zelenina má díky tomu úplně jinou chuť. Holt je vykoupená zničenými zády,“ dodává farmářka.
Po dvou hodinách je za námi jen deset metrů vyčištěných záhonů. Při pohledu na rozhlehlost zahrady si člověk uvědomí, jaká dřina je věnovaná třeba svazku mrkve, kterou u bio farmáře koupím za třicet korun. Rázem se stydím za všechny, kteří nad cenou prskají, když v supermarketu stojí devět devadesát.
„Dost lidí ale už chápe, proč jsme dražší. Navíc i plno bio farmářů se snaží snížit cenu a vydělat spíš na množství. Nechci, aby moje zboží bylo luxusem pro bohaté. Chci, aby si ho mohl dovolit kdokoli, kdo věří ve stejnou věc. V to, že lze žít obyčejně, zodpovědně. Ne tak kořistnicky,“ vysvětluje.
A právě to je prý největší boj. Změnit pohled na bio zemědělce. Nechce být vnímaná jako alternativní farmářka. Naopak zdůrazňuje, že tenhle způsob farmaření je ten obyčejný, přirozený. „Nejsme nenormální. Vždyť ještě před sedmdesáti lety byli takzvaně bio skoro všichni,“ podotýká.
Ženy na farmě
Nad otázkou, co ji motivuje k těžké práci od rána do večera, se pousměje. „Peníze to rozhodně nejsou. Někteří lidé si myslí, že bio farmaření je teď výnosná činnost. Neuvěřitelný omyl. Trvá léta, než se z dřiny stane slušný život. Hlavní motiv musí být jiný. U mě je to zkrátka to, že v údolí chci žít. Tak hledám způsob, aby to bylo možné,“ říká.
Mlýnec přitom už sedřel kůži generacím před ní. Zajímavé je, že šlo vždy o ženy. Hospodařila zde Markové babička, dědeček ale k farmě nepřirostl a utekl pracovat k pohraničářům. Podobný scénář se opakoval u rodičů. Na farmě zůstala žena a otec odešel do dolů na Kladno. Ani manžel Jaroslavy Markové se s životem na farmě nesžil. „Stále doufám, že se tohle prokletí změní. Teď se mnou na farmě bydlí dcera s rodinou. Snad její muž tenhle život přijme za svůj. Zatím se drží,“ věří.
Usnadnit obživu by i jemu mohlo nedávno pořízené, padesátikusé stádo dobytka. Představou Markové do budoucna je, soutředit se na chov. Chce, aby si na farmě mohli porážet a prodávat drůbež, jehněčí, hovězí.
Ale zatím je prodej zeleniny, mimo jiné i přes elektronický obchod, tím, co rodinu živí. Jistota, že farma přežije další rok. Přitom zahradničit v Mlýnci ve velkém původně neplánovala. „Nechci pěstovat bazalku. Ale chci tady žít, a tak ji pěstuju,“ říká.
I když vypráví o bolestech, spíš konstatuje, než si stěžuje. „Kéž to moji nástupci mají snazší,“ přeje si a dodává, že chce být poslední, kdo se tam udře.
