„Vuvuzela? To je prachsprostá trouba“
Rodinný dům s kovárnou v Blažovicích poblíž Brna ukrývá nabitou dílnu, ze které často znějí neslýchané zvuky. Nástrojař Jan Kašpařík v ní zkouší unikátní dechové nástroje, které navrhuje i vyrábí.
Místností zaplněnou stovkami roztodivných píšťal, fléten a fujar z různých materiálů se nese pravidelné pípání počítače, kterým Kašpařík ladí a analyzuje své nástroje. Místnost zaplňuje i netradiční materiál, který při výrobě používá. U stropu visí okrasné tykve, nařezané kmeny rákosu a šeříku zabírají gauč. „Zaměřil jsem se na rustikální, tedy jednoduché selské dřevěné foukací nástroje,“ vysvětluje třiasedmdesátiletý muž.
Vuvuzela z Blažovic
Některé z Kašpaříkových trub připomínají vuvuzelu, o jejímž hlasitém bzučení na zápasech mistrovství světa v Africe mluví všichni fotbaloví fanoušci. „Vuvuzela je prachsprostá trouba. Dnes není problém ji vyrobit z plastu, proto je levná. Troubí jediný tón, a proto je tak hlasitá. Nástroje, které hrají tónů více musí být delší, užší,“ upřesňuje Kašpařík.
Akustiku dechových nástrojů zkoumá jako jeden z mála nástrojařů v Evropě. „Spoustu zvukových projevů nástrojů můžu studovat i s využitím počítače jen na netradičních nástrojích. Ty standardizované už jsou prozkoumané,“ vysvětluje Kašpařík. Největší kuriozitou, kterou vyrobil, je zvukově jedinečný zugbassklarinette. „Má klarinetovou hubičku a tahá se to jako trombón,“ popisuje Kašpařík.
Zálibu v řemesle v experimentátorovi mohlo vyvolat to, že pochází z kovářské rodiny. „Kováři na dědině vrtají do všeho. Babička zpívala od rána do večera, otec hrál na heligonku a zpíval v kostele. Nejvíc mě ale ovlivnil strýc, který mě učil hrát na housle. Později jsem si přivlastnil jeho klarinet,“ líčí Kašpařík. V kovárně dodnes řeže a vrtá materiál na výrobu nástrojů. „Řemeslo předurčilo i mé vzdělání. Studoval jsem mimo jiné akustické metody, které využívám při studiu hudby,“ dodává důchodce.
Díky Kašpaříkovi by mohla vzniknout i nová skupina dechových nástrojů, které se nyní dělí na flétnové, jazýčkové a nátrubkové čili žesťové. Řemeslník je chce obohatit ještě o membránové. „Zatím s nimi experimentuji. Na jedné straně jednoduchého nástroje je průhledná membrána, díky které má jedinečný zvuk. Na jeden takový nástroj už hrají i děti v brněnském sboru,“ říká Kašpařík. Jeho vynálezu říkají mladí hudebníci „kašpaříkofon“.
Vedle výroby vlastních nástrojů oživuje Kašpařík i ty historické. „Inspiruji se třeba středověkými iluminacemi,“ říká. K výrobě používá i kravské rohy. „Od chvíle, kdy skončila jatka v Brně, jich mám nedostatek,“ stěžuje si. Vyrobil i několik takzvaných kamzičích rohů. „Pravé jsou drahé. Proto jsem si jeden půjčil na fakultě myslivosti a udělal si kopii z keramiky. Jedna dívka na něj hrála absolventskou skladbu,“ těší Kašpaříka.
Nástroje ale vyrábí hlavně ze dřeva černého bezu a rákosu. Při hledání vhodného materiálu prošel celou Evropu. „Rákos, který roste v Česku, nemá potřebné rozměry. „Když jsem jel na dovolenou na jih Evropy, vždy jedině s podmínkou, že si smím naložit do autobusu druh jižního rákosu vhodný pro výrobu rozměrných nástrojů,“ líčí vynálezce.
Domluva s Maďarem
Kašpařík také dlouho hledal vhodný druh rákosu, který by si mohl sám pěstovat. Našel ho při toulkách Evropou na kole. „V Maďarsku jsem náhodou objevil rákos, který obvykle roste jen na jihu, třeba v Maroku. Byl aklimatizovaný na středoevropské podnebí. Snažil jsem se kudličkou vydlabat hlízy ze země, ale akorát jsem se pořezal. Naštěstí se z vinohradu vracel maďarský vinař,“ vzpomíná Kašpařík.
Po nějaké době mu nástrojař vysvětlil, co chce. „Domluva to byla těžká, ale nakonec mi půjčil rýč a dokonce mě pozval do sklípku. Hlízy jsem zasadil a na zahradě mi dnes roste i šestimetrový rákos,“ říká hrdě Kašpařík.
Dnes má materiálu na výrobu nástrojů více než dost. Své výrobky také prodává, nakupuje u něj muzikant Pavel Fajt i brněnské divadlo Radost.
